IV.ÚS 1046/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1046/23 ze dne 27. 6. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Janem Rosákem, advokátem, sídlem Všehrdova 487, Uherské Hradiště, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. prosince 2022 č. j. 5 To 13/2022-7964 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 16. února 2022 č. j. 61 T 5/2017-7629, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a J. N. a J. N. D., Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zprostil prvního vedlejšího účastníka a druhou vedlejší účastnici obžaloby pro skutek, který měl - ve stručnosti uvedeno - spočívat v tom, že po předchozím neúspěšném uplatňování pohledávek vůči obchodní společnosti X, s přihlédnutím k tomu, že prvnímu vedlejšímu účastníkovi byl zrušen pracovní poměr v obchodní společnosti Y, se záměrem vynutit si předčasné vyplacení částky ve výši 376 133 280 Kč a obnovit postavení tohoto vedlejšího účastníka v uvedené společnosti, měli nechat přepadnout stěžovatele (majícího v trestním řízení postavení poškozeného) a za použití násilí ho donutili podepsat dokumenty, které měly vést k obnovení postavení prvního vedlejšího účastníka v obchodní společnosti Y, a k tomu, že mu bude vyplacena požadovaná částka. Napadený rozsudek byl v pořadí třetím rozhodnutím, v předchozích rozhodnutích krajský soud shledal oba vedlejší účastníky (na rozdíl od jiných spolupachatelů, kteří měli vykonat únos) vinnými zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve stadiu pokusu, ve formě spolupachatelství. V napadeném rozsudku však krajský soud v návaznosti na pokyny Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který jsou oba vedlejší účastníci stíháni. Dále krajský soud podle § 229 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odkázal stěžovatele a Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Následné odvolání státního zástupce vrchní soud napadeným usnesením zamítl. V jeho odůvodnění vrchní soud rozvedl, v čem spočívají důvodné pochybnosti o průběhu spáchaného skutku (podle obžaloby), pročež nelze bez důvodných pochybností uzavřít, že se stal skutek, pro který byli vedlejší účastníci stíháni. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že předmětná trestní věc vznikla na podkladě nevyřešených majetkových vztahů při společném podnikání prvního vedlejšího účastníka a stěžovatele, respektive neochoty stěžovatele hradit svoje závazky. V dané souvislosti vrchní soud konstatoval, že i krajský soud ve svém rozhodnutí připustil, že není vyloučeno, že stěžovatel jako poškozený chtěl oba vedlejší účastníky falešně obvinit. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [např. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)], z níž dovozuje, že jako osoba poškozená má právo na efektivní trestní řízení a na ochranu svých práv a svobod, čili že se může ústavní stížností bránit i proti rozhodnutím, kterým došlo ke zproštění obžaloby vedlejších účastníků. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že na výsledku trestního řízení nesou podle jeho názoru vinu především samotné orgány činné v trestním řízení, které nesprávným postupem učinily nepoužitelnými pro věc rozhodující důkazy, jako byly pachové stopy, nesprávně provedená rekognice nebo opožděně provedená domovní prohlídka v domě vedlejších účastníků, čehož umně využila obhajoba, pročež k těmto důkazům nebylo možno v trestním řízení přihlížet. 5. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěry vrchního soudu o tom, že jeho výpověď k okolnostem únosu a k pohrůžkám, pod jejichž vlivem měl stěžovatel podepsat předmětné dokumenty (jimiž uznává nároky prvního vedlejšího účastníka), se v průběhu trestního řízení významně měnila a z toho důvodu má být stěžovatelova výpověď málo věrohodná. Vrchní soud také podle stěžovatele nekriticky přejal závěry znaleckých posudků předkládaných obhajobou, v nichž byl formulován závěr, že způsob přepadení stěžovatele a jeho únos se nemohly odehrát tak, jak je stěžovatel prezentoval. Stěžovatel dále nesouhlasí s hodnocením své osobnosti znalkyní, jež ho charakterizovala jako osobu fixovanou na hromadění majetku, čemuž je ochoten mnohé podřídit bez ohledu na sociální důsledky nebo soucit, čímž je podle znalkyně snižována věrohodnost jeho tvrzení. 6. Dále stěžovatel namítá, že vrchní soud nepřípustně vnutil krajskému soudu svoje hodnocení věci, což je o to absurdnější, že oba soudy k rozdílným závěrům dospěly na základě obdobně zjištěného skutkového stavu. V uvedené situaci podle stěžovatele krajský soud rezignoval při svém rozhodování na nalezení práva. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a průběh řízení 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by měl na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavním právu jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové vadě ve stěžovatelově věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo. 9. K věci samé lze uvést, že Ústavní soud navazuje na závěry Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") týkající se požadavku na účinné vyšetřování ve smyslu čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Byť požadavek účinného vyšetřování může být odvozen i z jiných základních lidských práv zaručených Úmluvou (zejména z práva zakotveného v čl. 4), v kontextu posuzované věci a s přihlédnutím k podstatě předmětného skutku však není namístě použití této úpravy zvažovat. Rozhodovací praxe Ústavního soudu adaptuje závěry judikatury ESLP na vnitrostátní poměry České republiky [srov. nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18 (N 153/96 SbNU 14)], proto Ústavní soud vychází z toho, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale pouze v řízení o činech nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné s porušením práva na život [srov. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91)] nebo osobní svobody [srov. nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475)]. Tento závěr není v rozporu s nálezem ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1376/18 (N 207/97 SbNU 222), byť byl vydán až po nálezu sp. zn. III. ÚS 2012/18, neboť tento pozdější nález se ve skutečnosti požadavkem na účinné vyšetřování při zásahu do majetkových práv důsledně nezabývá, toliko při rekapitulaci judikaturního vývoje rozhodování ESLP odkazuje, mimo jiné