IV.ÚS 1046/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1046/24 ze dne 22. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele T. F., zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2024 č. j. 25 Cdo 1362/2022-303, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2021 č. j. 91 Co 137/2021-256 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. ledna 2021 č. j. 31 C 12/2019-204, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a D. G., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno především jeho právo na ochranu zdraví podle čl. 31 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 7 000 000 Kč představující náhradu újmy za bolest a ztížení společenského uplatnění. Uvedl, že byl od června 2016 do března 2017 klientem vedlejšího účastníka, který mu na základě ústně uzavřené smlouvy poskytoval psychoterapii. V březnu 2017 stěžovatel v sebevražedném úmyslu skočil z okna a způsobil si těžká zranění, která jej upoutala na invalidní vozík. Sebevražednému pokusu předcházelo zhoršování psychického stavu, ale vedlejší účastník diagnózu nerozpoznal. Tvrdil, že vzhledem ke skartaci zdravotnické dokumentace vedlejším účastníkem má dojít k obrácení důkazního břemene. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 398 574 Kč (II. výrok). Na základě provedeného dokazování obvodní soud uzavřel, že stěžovatel absolvoval u vedlejšího účastníka 26 psychoterapeutických sezení s týdenní frekvencí, s poslední návštěvou v březnu 2017. Z jejich SMS komunikace vzal za prokázané, že vedlejší účastník dne 1. 2. 2017 zaslal stěžovateli kontakt na psychiatra a sexuologa, přičemž stěžovatel téhož dne odpověděl, že se k němu objedná. K doporučenému lékaři se stěžovatel dvakrát, zhruba měsíc před pokusem o sebevraždu, objednal, z návštěvy však sešlo. Dne 10. 3. 2017 se stěžovatel pokusil o sebevraždu požitím léků, pořezáním zápěstí a skokem z okna 3. patra, v důsledku čehož utrpěl zranění páteře, které vedlo k plegii dolních končetin. Obvodní soud nepřisvědčil jeho tvrzení, že vedlejší účastník poskytoval psychoterapii bez příslušného veřejnoprávního oprávnění, neboť měl živnostenské oprávnění pro předmět podnikání "psychologické poradenství a diagnostika", dále vykonal atestační zkoušku a získal specializovanou způsobilost v oboru klinické psychologie. Podle obvodního soudu není v rozporu s právní úpravou, je-li psychoterapie poskytována i mimo zdravotnictví. Případná absence vedení zdravotnické dokumentace nemůže být považována za protiprávní jednání, které bylo příčinou vzniku újmy. Podotkl dále, že "samotné nerozpoznání není jednáním... jde pouze o negativní výsledek myšlenkového procesu" (bod 21. odůvodnění), přičemž stěžovatel nespecifikoval, co konkrétně vedlejší účastník neučinil a učinit měl. K obrácení důkazního břemene nemohlo dojít, protože stěžovatel ani přes výzvu soudu podle § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neunesl břemeno tvrzení, resp. jasně neuvedl, v čem konkrétně mělo spočívat protiprávní jednání, které bylo příčinou újmy. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výrok ve věci samé potvrdil. Zdůraznil, že bylo na stěžovateli, aby konkrétně popsal, jakou povinnost měl vedlejší účastník porušit při poskytování psychologického poradenství. Stěžovatel v žalobě uvedl výhradně obecný důvod "neseznání diagnózy", což vedlejší účastník popřel. Stěžovatel netvrdil, na jakou skutečnost vedlejší účastník řádně nezareagoval a nepřipojil ani tvrzení, na základě čeho měl diagnózu stanovit a co měl zanedbat. Takový popis byl přitom na stěžovateli, nešlo o informace, které by mohly být získány výhradně ze zdravotnické dokumentace. Stěžovatel navíc nepopsal příčinnou souvislost mezi namítaným porušením obecné povinnosti a vzniklou újmou. Podstatné je, že vedlejší účastník doporučil stěžovateli v dostatečném předstihu před vznikem újmy návštěvu psychiatra a sexuologa. Stěžovatel přitom nerozporoval, že k jeho návštěvě a potřebnému vyšetření nedošlo z důvodů nezávislých na vedlejším účastníkovi. Tím podle městského soudu došlo k přetržení příčinné souvislosti s případným porušením povinnosti vedlejšího účastníka, protože lékař psychiatr mohl, na rozdíl od vedlejšího účastníka, stěžovateli poskytnout potřebnou medikaci. Na těchto závěrech nemohla nic změnit ochrana poskytovaná stěžovateli jako slabší straně, ať už jako pacientovi nebo jako spotřebiteli. Výrok rozsudku obvodního soudu o náhradě nákladů řízení městský soud zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení, protože náhrada nákladů řízení je poměrně vysoká a vzhledem k informacím o závažném poškození zdravotního stavu stěžovatele je třeba zvážit použití § 150 o. s. ř. Městský soud neměl dostatečné podklady ani pro potvrzení ani pro změnu nákladového výroku, neboť dosud nebylo zjištěno, zda a do jaké míry má poškození zdraví stěžovatele vliv i na jeho finanční situaci. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu. S odkazem na svou konstantní judikaturu zdůraznil, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, je třeba dovoláním zpochybnit každou z nich. Vzhledem k závěru městského soudu o nedůvodnosti žaloby mimo jiné z důvodu přetržení příčinné souvislosti s případným porušením povinnosti vedlejšího účastníka, který nebyl v dovolání žádným způsobem zpochybněn, nemůže věcný přezkum ostatních právních otázek ovlivnit výsledek řízení, a dovolání je tak nepřípustné jako celek bez ohledu na případné řešení jiných otázek vymezených v dovolání. Zdůraznil nadto, že stěžovatel v dovolání zcela pomíjí, že jeho žaloba byla mimo jiné zamítnuta nikoliv proto, že by neunesl břemeno důkazní, nýbrž pro neunesení břemene tvrzení. Z toho důvodu jsou bezpředmětné námitky o údajné skartaci zdravotnické dokumentace vedlejším účastníkem. Na závěru, že stěžovatel nesplnil povinnost tvrzení, pročež jeho žaloba musela být zamítnuta, nic nemění ani tvrzená existence spotřebitelského vztahu mezi ním a vedlejším účastníkem. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před soudy a namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na ochranu zdraví podle čl. 31 odst. 1 Listiny, právo na náhradu za újmu způsobenou lékařským zákrokem podle čl. 24 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie, podle něhož je v politikách Evropské unie zajištěna vysoká úroveň ochrany spotřebitele. 6. Vedlejší účastník podle stěžovatele poskytoval své služby bez oprávnění k poskytování zdravotních služeb a pouhého půl roku po skončení psychoterapie protiprávně skartoval zdravotnickou dokumentaci. V důsledku toho se stěžovatel dostal do informačního deficitu, a proto mělo dojít k obrácení důkazního břemene. Rozsudek obvodního soudu je podle něj neústavní a vnitřně rozporný, neboť ve výroku sice byla žaloba zamítnuta, v bodu 16. odůvodnění je však uvedeno, že je důvodná. Stěžovatel se dovolává toho, že ústně uzavřená smlouva mezi ním a vedlejším účastníkem byla smlouvou o péči o zdraví podle § 2636 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), a při jejím výkladu má být použit § 1812 odst. 1 o. z. Usnesení Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za neústavní a rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání navzdory tomu, že v něm "namítal zcela konkrétní rozpory mezi procesním postupem odvo