IV.ÚS 1047/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1047/24 ze dne 8. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Věry Fišerové, zastoupené JUDr. Pavlem Štěpánkem, advokátem, sídlem Havlíčkova 2959/7, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2024 č. j. 28 Cdo 3584/2023-488, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2023 č. j. 18 Co 209/2022-460, a proti výroku II. a III. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. 5. 2022 č. j. 35 C 373/2017-365, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou u okresního soudu domáhala určení (jako dědička po oprávněné osobě Karlu Fišerovi), že náhrada za pozemky p. č. X1, X2, X3 a X4 v k. ú. F., které byly oprávněné osobě nedobrovolně odebrány, a nebyly vydány v rámci restitučních předpisů z důvodu jejich zastavění, má být stanovena jako za pozemky určené pro stavbu, v celkové výši 313 716,20 Kč. Pozemky nebyly vydány oprávněné osobě rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu ve Zlíně ze dne 5. 3. 1997 č. j. Rozh. PÚ 431/97-Sk/C, přičemž výše náhrady za ně byla stanovena znaleckým posudkem, jako za ornou půdu nebo louku. 3. Žaloba byla opakovaně okresním soudem zamítána, jeho rozsudky však byly v odvolacím řízení Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") zrušeny. Okresní soud následně napadeným rozsudkem určil, že výše náhrady za pozemek p. č. X1 v k. ú. F., přísluší jako za pozemek určený pro stavbu ve výši 14 770 Kč (výrok I.), neboť byl státu převeden jako stavební místo vzniklé geometrickým plánem č. 915-102/68. Ve zbytku žalobu o určení náhrady za odňaté pozemky parc. č. X3, X2 a X4, ve výši odpovídající ceně pozemků určených pro stavbu, zamítl (výrok II.). Okresní soud konstatoval, že Karel Fišer pozemky odevzdal do vlastnictví státu na základě nabídky bezúplatného odevzdání majetku do vlastnictví československého státu ze dne 15. 7. 1965, aniž by v odevzdací listině byl uveden účel odevzdání pozemků, tudíž nelze učinit závěr, že v době jejich převodu na stát se jednalo o pozemky určené pro stavbu. Ve vztahu k blíže neurčené části pozemku parc. č. X3 a ve vztahu k pozemku p. č. X2 uzavřel, že tyto pozemky byly sdruženy do pozemku parc. č. X5, který se nacházel mimo zastavěnou oblast a nebyl dotčen žádnou stavbou. Výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud napadeným rozsudkem v odvoláním napadených výrocích II. a III. rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka namítá extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů, neboť závěry obecných soudů ve skutkově stejné věci jsou odlišné k pozemku parc. č. X4 a ve vztahu k pozemku parc. č. X1. Okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl o pozemku parc. č. X1 tak, že za něj stěžovatelce přísluší náhrada jako za pozemek určený pro stavbu ve výši 14 770 Kč. Nárok stěžovatelky dovodil zejména z kupní smlouvy ze dne 14. 3. 1969 uzavřené mezi československým státem a Karlem Fišerem, ve které byl pozemek parc. č. X1 určen jako stavební rozhodnutím odboru výstavby ONV v Gottwaldově dne 26. 6. 1968. Stěžovatelka tvrdí, že okresní soud měl na základě kupní smlouvy ze dne 14. 9. 1970 (obsahující rozhodnutí č. 17/69 ze dne 8. 5. 1969 o umístění 70 staveb rodinných domků) o převodu části parc. č. X4 československému státu, posoudit, že za pozemek parc. č. X4 přísluší stěžovatelce náhrada jako za pozemek stavební ve výši 44 846,20 Kč. 5. Stěžovatelka dále namítá, že ve vztahu k původní části pozemku parc. č. X3 o výměře 3 360 m2, původní kultura role zastavěné farmou F., převzal odvolací soud pro své rozhodnutí závěry znalce k jím oceňovanému pozemku původní část parc. č. X3 o výměře 3 263 m2 (nyní parc. č. X6 a X7) nezastavěné, kterou stěžovatelka předmětem řízení neučinila a tudíž nesprávně uzavřel, že pozemek nebyl v době převzetí státem zastavěn. Podle tvrzení stěžovatelky byly pozemky parc. č. X3 a X2 v době převodu na stát v areálu farmy F. a byly zastavěné. 6. Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud se dovolacími důvody stěžovatelky věcně nezabýval a pouze vycházel ze skutkových zjištění odvolacího soudu. Za situace, kdy stěžovatelka v dovolání předložila Nejvyššímu soudu otázku, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s praxí dovolacího soudu, měl její dovolání posoudit jako přípustné. III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky 7. Soudce zpravodaj v souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení. Okresní soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž konstatoval, že není schopen konkretizovat, z jakého důvodu u pozemku parc. č. X4 nabídku bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví československého státu ze dne 15. 7. 1965 zohlednil a u pozemku parc. č. X1 ji nezohlednil. 8. Krajský soud ve svém vyjádření především odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Ve vztahu ke stěžovatelkou namítanému nesprávnému posouzení charakteru pozemku parc. č. X4 a pozemku parc. č. X1 na základě stejných skutkových zjištění konstatoval, že u pozemku parc. č. X4 šlo o skutkově odlišnou situaci. Pozemek parc. č. X1 byl jako pozemek stavební již vykupován, zatímco pozemek parc. č. X4 v době přechodu na stát nebyl tento pozemek určen k zastavění. K pozemku parc. č. X3 krajský soud konstatoval, že po doplnění dokazování dospěl k závěru, že v řízení provedenými důkazy nebylo prokázáno, že pozemek parc. č. X3 byl v době přechodu na stát pozemkem stavebním, případně k zastavění určen. Pokud žalobkyně namítá, že předmětem posouzení znalce byla jiná část pozemku parc. č. X3, než kterou učinila předmětem řízení, lze uvést, že tuto námitku v průběhu řízení nevznesla a neučinila tak ani při výslechu znalce u jednání dne 8. 6. 2023. 9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že rozsudky okresního i krajského soudu korespondují s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu týkající se výše restitučního nároku. Nejvyšší soud dále uvedl, že při svém rozhodnutí vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů na základě procesně korektně provedeného dokazování. Dovolací argumentace stěžovatelky uvedené závěry nižších soudů nevyvrátila. 10. Soudce zpravodaj zaslal doručená vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka využila této možnosti a v replice setrvala na svých námitkách podaných v ústavní stížnosti. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)], p