IV.ÚS 1050/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1050/19 ze dne 14. 6. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky PT servis konzervárna spol. s r.o., se sídlem Purkyňova 1000/4, Tábor, IČO 463 52 481, zastoupené Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem se sídlem Mánesova 808/22, Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2018, č. j. 178 ICm 4557/2014-173, MSPH 78 INS 8504/2014, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 178 ICm 4557/2014, 103 VSPH 416/2018-181, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2018 č. j. 29 ICdo 158/2018-206, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a JUDr. Sylvy Rychtalíkové, se sídlem Kodaňská 521/57, Praha 10, insolvenční správkyně dlužníka ECO-SUN s.r.o., se sídlem Paroplavební 50/10, Praha 5, IČO 267 23 611, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 3. 2019, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na přístup soudu dle čl. 36 odst. 2 Listiny. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Městský soud v Praze (dále jen "soud prvého stupně") svým usnesením vymezeným v návětí tohoto usnesení rozhodl tak, že zastavil odvolací řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně ze dne 7. 2. 2018, č. j. 178 ICm 4557/2014-145 (dále jen "předmětné odvolání"), a to dle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), ve znění účinném ke dni vydání tohoto usnesení, tedy pro nezaplacení soudního poplatku v k tomu stanovené lhůtě. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí soudu prvého stupně odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"), na jehož podkladě odvolací soud svým usnesením specifikovaným výše v návětí napadené rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud svým usnesením rovněž konkretizovaným výše v návětí. 3. Procesní vývoj, v jehož rámci byla vydávána napadená usnesení, spočíval, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatelka nezaplatila včas soudní poplatek za předmětné odvolání, neboť nevyhověla výzvě soudu prvého stupně ze dne 15. 3. 2018 k zaplacení soudního poplatku. Podle této výzvy měl být tento soudní poplatek zaplacen do 5. 4. 2018, ale stěžovatelka jej uhradila až ke dni 15. 5. 2018. III. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka tvrdí protiústavnost napadených rozhodnutí spočívající v porušení jejího práva na spravedlivý proces dovolávajíc se 1) nepřípustné retroaktivity, 2) nesplnění poučovací povinnosti. Obě tyto námitky stěžovatelky Ústavní soud shrnuje následovně: 5. Ad 1) stěžovatelka odkazuje na přechodná ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 296/2017 Sb."), konkrétně na jeho čl. VI. Podle stěžovatelky měl tento článek být aplikován v její věci tak, že posuzování včasnosti zaplacení soudního poplatku za předmětné odvolání se mělo řídit zákonem o soudních poplatcích ve znění účinném před 30. 9. 2017, kdy nabyl účinnost zákon č. 296/2017 Sb. 6. Podle stěžovatelky je totiž občanské soudní řízení nedílné, a tedy i řízení opravná jsou jeho integrální součástí. Jelikož řízení, v němž bylo podáno i předmětné odvolání, bylo zahájeno ještě před dnem 30. 9. 2017, plně se na ně dle stěžovatelky uplatňovalo intertemporální ustanovení čl. VI. zákona č. 296/2017 Sb. Aplikace zákona o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017 v její věci byla tak nepřípustnou retroaktivitou. Stěžovatelka se dovolává v obecné rovině k tzv. nepravé retroaktivitě i závěrů judikatury Ústavního soudu, a to nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/14 ze dne 15. 9. 2015 (N 165/78 SbNU 469; 299/2015 Sb.). 7. Dle stěžovatelčina mínění může nepřímou retroaktivitu vyvolat pouze výslovné ustanovení zákona, což dle jejího názoru vyplývá i z nálezů sp. zn. I. ÚS 287/04 ze dne 22. 11. 2004 (N 174/35 SbNU 331), nález sp. zn. IV. ÚS 2989/16 ze dne 22. 11. 2016 (N 220/83 SbNU 453) a z nálezu Ústavního soudu ČSFR ze dne 10. 12. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 78/92. 8. Výklad čl. VI. zákona č. 296/2017 Sb., podle nějž se její zaplacení soudního poplatku za předmětné odvolání posuzuje podle zákona o soudních poplatcích ve znění před 30. 9. 2017, podle stěžovatelčina názoru rovněž lépe šetří povahu a smysl jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, u kteréhožto závěru se dovolává nálezu sp. zn. II. ÚS 3040/16 ze dne 18. 12. 2018. 9. Ad 2) stěžovatelka namítá, že měla být o následku nezaplacení soudního poplatku za předmětné odvolání ve stanovené lhůtě poučena, a to přímo v textu výzvy, jak ostatně ukládá ustanovení § 9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017. Z toho, že výzva toto poučení neobsahovala, stěžovatelka jednak dovozuje, že soud prvého stupně v její věci aplikoval zákon o soudních poplatcích ve znění účinném do 30. 9. 2017, jednak porušení svého ústavně zaručeného základního lidského práva na spravedlivý proces v důsledku nedostatečného splnění poučovací povinnosti soudem, které bylo o to potřebnější, že projednávaný spor byl poznamenán takto zásadní změnou právní úpravy nastalou v jeho průběhu. K tomu stěžovatelka odkázala na nález sp. zn. IV. ÚS 2163/11 ze dne 30. 5. 2013 (N 97/69 SbNU 641) a nález sp. zn. IV. ÚS 3042/11 ze dne 14. 11. 2012 (N 188/67 SbNU 265). 10. Jelikož odvolací soud i Nejvyšší soud oslyšely stěžovatelčinu argumentaci nesprávným poučením s odkazem na to, že poučovací povinnost podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), nemusí být vyčerpávající, dopustily se tím porušení stěžovatelčina práva na přístup k soudu, neboť zákon o soudních poplatcích ve znění účinném po 30. 9. 2017 jakožto lex specialis k občanskému soudnímu řádu explicitně poučení o následcích nezaplacení soudního poplatku ve lhůtě požadoval. IV. Posouzení Ústavním soudem 11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě. 12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 13. Navzdory stěžovalčiným odkazům na dřívější judikaturu napadená rozhodnutí obecných soudů plně odpovídají předchozí judikatuře Ústavního soudu, jakož i Nejvyššího soudu a nejsou stižena žádnými vadami, které by dosahovaly intenzity porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. 14. K jednotlivým námitkám pak Ústavní soud uvádí následující: 15. Podstatou námitky 1) je výklad čl. VI. zákona č. 296/2017 Sb., nacházející se v části třetí, jež novelizuje zákon o soudních poplatcích. Tento článek stanoví: "Na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 549/1991 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona." Zákon o soudních poplatcích ve znění účinném do 30. 9. 2017 um