IV.ÚS 1055/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1055/18 ze dne 9. 7. 2019 N 131/95 SbNU 104 Nesprávná interpretace obsahu dovolání Nejvyšším soudem vedoucí k jeho odmítnutí pro nepřípustnost   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky H. D., zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2018 č. j. 30 Cdo 3800/2017-65 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2017 č. j. 58 Co 139/2017-45, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Psychiatrické nemocnice Bohnice, sídlem Ústavní 91/7, Praha 8 - Bohnice, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, sídlem Kořenského 15/1107, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2018 č. j. 30 Cdo 3800/2017-65 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2018 č. j. 30 Cdo 3800/2017-65 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavní právo na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (č. 10/2010 Sb. m. s.) a právo na přístup k soudu podle čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 13 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. 2. Ze soudního spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 19 L 2644/2016 se podává, že předmětné řízení bylo zahájeno na základě oznámení vedlejší účastnice o tom, že umístila stěžovatelku do své péče bez jejího písemného souhlasu. Obvodní soud tak musel rozhodnout o vyslovení přípustnosti převzetí do ústavu zdravotnické péče podle § 76 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o zvláštních řízeních soudních"). 3. Usnesením ze dne 16. 9. 2016 č. j. 19 L 2644/2016-3 ustanovil obvodní soud stěžovatelce jako opatrovníka Mgr. Jana Ambrože, advokáta, sídlem Prešovská 337/6, Plzeň. Stěžovatelka si totiž svého zástupce sama nezvolila. Dne 20. 9. 2016 se v sídle vedlejší účastnice konal jiný soudní rok. Za obvodní soud byla přítomna vyšší soudní úřednice Veronika Franková a dále ustanovený opatrovník. Jako první došlo k výslechu ošetřující lékařky bez přítomnosti stěžovatelky. Lékařka odkázala na písemné vyjádření a dále zejména uvedla, že stěžovatelka trpí schizofrenií, na oddělení je tenzní, má tendence se přepíjet, je ve složité sociální situaci, kterou zpracovává paranoidně; je však schopna výslechu i chápat obsah soudních rozhodnutí. Nadále u ní přetrvávají důvody hospitalizace, která je již třetí (první proběhla v roce 2001 a druhá v roce 2003) a ke které se dostavila po domluvě s jiným lékařem po zhoršení jejího stavu. Nachází se ve velmi složité sociální situaci, kdy je zneužívána okolím a není schopna toto zhodnotit a řešit. Při zátěži hrozí relaps onemocnění. Stěžovatelka je při vědomí, zdá se dobře orientovaná, situaci postihuje, avšak je bez náhledu. Kontakt je obtížný, nevýtěžný, v anxiózní tenzi, projev místy nesouvislý. Odpovědi na jednoduché otázky stěžovatelka zvládne, avšak explorace vnitřního prožívání je velmi obtížná. Zjevné projevy halucinatorního chování nebyly zjištěny a aktuálně se stěžovatelka nevyjadřuje sebevražedně (dle parere zachyceny úvahy o sebevraždě). Stěžovatelka je dle lékařky nebezpečná sobě i svému okolí. 4. Následně bylo přistoupeno k výslechu stěžovatelky, která celou situaci označila za nedorozumění a myslí si, že celou situaci zvládá. Tím jiný soudní rok skončil a protokol byl následně podepsán jednou, neidentifikovatelnou osobou (pozn. - podle předchozích podpisů ve spise se zřejmě jedná o vyšší soudní úřednici Veroniku Frankovou). 5. Dne 21. 9. 2016 obvodní soud usnesením č. j. 19 L 2644/2016-8 rozhodl, že umístění stěžovatelky do zdravotního ústavu je v souladu se zákonnými důvody a tyto důvody nadále trvají. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k závěru, že jsou splněny podmínky § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud vycházel zejména z odborného vyjádření lékaře, které nebylo ničím zpochybněno, a vyslechl přitom i stěžovatelku. Soud provedl všechny aktuálně dostupné důkazy. 6. Následně stěžovatelka podala odvolání proti výše uvedenému ustanovení opatrovníka a proti posledně uvedenému usnesení obvodního soudu. V průběhu odvolacího řízení byla stěžovatelka ze zdravotního ústavu dne 9. 11. 2016 propuštěna. Dne 24. 11. 2016 vydal Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesení č. j. 58 Co 421/2016-32, kterým zrušil usnesení obvodního soudu a řízení zastavil. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a ustanovený opatrovník nemá právo na odměnu za zastupování. O zastavení řízení rozhodl městský soud proto, že propuštěním stěžovatelky odpadl důvod pro vedení řízení. V otázce odměny opatrovníka odůvodnil městský soud svůj postup tím, že opatrovník neprovedl v řízení žádný úkon. 7. Stěžovatelka následně prohlásila, že trvá na meritorním projednání svého odvolání. Městský soud o něm rozhodl napadeným usnesením tak, že usnesení obvodního soudu ze dne 21. 9. 2016 č. j. 19 L 2644/2016-8 potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle právní úpravy je postup soudu v detenčním řízení rychlý a do značné míry neformální z důvodu krátkých zákonných lhůt. To se musí nutně promítnout do sníženého rozsahu prováděného dokazování. Za základ je třeba vzít informaci ošetřujícího lékaře, přičemž však absence dokazování současně vyžaduje, aby si soud učinil vlastní úsudek o stavu umístěné osoby přímým kontaktem s ní. Těmto požadavkům obvodní soud v dané věci zcela vyhověl. Přitom vyšel zejména ze zprávy vedlejší účastnice, která popisuje závažné důvody, pro které by stěžovatelka měla být hospitalizována. Ty spočívaly ve zhoršení jejího psychického onemocnění (schizofrenie) a ohrožení sebe i svého okolí. Výslech stěžovatelky pak uvedenou hrozbu nijak nevyvrátil či nezpochybnil (postrádala na svou situaci náhled). S ohledem na výše uvedenou časovou nouzi v tomto druhu řízení nelze pak považovat za opodstatněné námitky stran porušení zásad přímosti a ústnosti jiného soudního roku a nedostatků stěžovatelčina zastoupení opatrovníkem. Podle § 77 zákona o zvláštních řízeních soudních není třeba nařizovat jednání a umístěná osoba nemusí být přítomna při výslechu ošetřujícího lékaře. V tomto druhu řízení postačí k ochraně práv umístěné osoby její výslech vyšším soudním úředníkem. K nedostatečné činnosti opatrovníka městský soud poznamenal, že u advokáta nelze předpokládat, že nebude svou činnost vykonávat řádně. Zhodnotit jeho činnost si zpravidla vyžádá delší čas. V dané věci měl opatrovník možnost prvního kontaktu se stěžovatelkou při jiném soudním roku. K tomu se dostavil a byl mu přítomen. Pouze z toho, že nepoložil žádné otázky, a proti usnesení soudu se neodvolal, nelze dle městského soudu usuzovat na nedostatečnost jeho činnosti. Je totiž právě na něm, aby vybral ten postup, který je nejvíce v zájmu umístěné osoby. 8. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Dle jeho odůvodnění není podané dovolání přípustné, jelikož fakticky směřuje proti rozhodnutí obvodního soudu o ustanovení opatrovníka a obsahuje konkrétní výhrady vůči ustanovenému opatrovníkovi. Dovolací argumentace nemá žádný vztah k dovoláním napadenému rozhodnutí městského soudu, resp. napadené usnesení městského soudu nespočívá na řešení právních otázek, které umístěná v dovolání formuluje a vymezuje k nim dovolací argumentaci. II. Argumentace stěžovatelky 9. Stěžovatelka v první řadě poukazuje na to, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil otázku přípustnosti dovolání. V něm stěžovatelka vymezila čtyři otázky procesního práva, z nichž ani jedna není v judikatuře dovolacího soudu vyřešena. Navíc se při jejich posouzení odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu, kterou stěžovatelka citovala. Navzdory tomu, co uvádí Nejvyšší soud, se pouze první otázka týkala usnesení o ustanovení opatrovníka. Konečně i proti němu stěžovatelka brojila odvoláním, o němž však nebylo do dnešního dne rozhodnuto a s bývalým opatrovníkem jednal i Nejvyšší soud (uvedl jej v záhlaví rozhod