IV.ÚS 1058/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1058/20 ze dne 26. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Aliny Matysové, zastoupené Mgr. Milanem Špičkou, advokátem, sídlem Thomayerova 25/3, Děčín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020 č. j. 22 Cdo 3835/2019-331, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. dubna 2018 č. j. 8 Co 5/2018-246 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. června 2016 č. j. 14 C 460/2014-165, ve znění opravného usnesení ze dne 3. července 2017 č. j. 14 C 460/2014-232, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a Jaroslava Vondráka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 6. 2016 č. j. 14 C 460/2014-165, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 7. 2017 č. j. 14 C 460/2014-232, byla zamítnuta žaloba o určení, že vlastnické právo ke stavbám: zděná budova o půdorysném rozměru 36,35 m x 10,3 m, jejíž součástí jsou dvě dílny, dvě garáže a sociální zázemí, včetně přípojek inženýrských sítí, ocelová skladová hala o půdorysu 54,3 x 12,2 m včetně připojení inženýrských sítí, ocelový přístřešek o půdorysu 20,15 x 10,3 m včetně odtoku dešťových vod, ocelový přístřešek o půdorysu 24,2 x 10,3 m včetně odtoku dešťových vod, ocelový přístřešek o půdorysu 44,7 x 3,46 m, studna o průměru 4 m a hloubce 7 m, které se nacházejí na pozemku parc. č. X - zastavěná plocha a nádvoří v obci V., Katastrální území V., a jejichž zaměření je na geometrickém plánu 1549-518/91 ze dne 3. 6. 1991 (vyjma studny), náleží stěžovatelce jako žalobkyni (výrok I.) a dále soud rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). 3. Okresní soud vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti - stavby, které jsou popsány ve výroku napadeného rozsudku, získal do vlastnictví Vladimír Matys včetně pozemků na základě kupní smlouvy ze dne 24. 8. 2000 uzavřené s prodávající správkyní konkurzní podstaty úpadce obchodní společnosti MET, spol. s r. o., za kupní cenu 350 000 Kč. Při zpeněžování konkurzní podstaty šlo o prodej celého areálu, přičemž podle původního výpisu z listu vlastnictví z roku 1998 nemovitosti byly označeny jako "vlastnictví pozemku a stavby". V roce 2001 Vladimír Matys předmětné nemovitosti kupní smlouvou ze dne 27. 8. 2001 prodal vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému za částku 600 000 Kč, přičemž podle tehdy aktuálního výpisu z listu vlastnictví katastru nemovitostí byly nemovitosti označeny jako pozemky, způsob využití zbořeniště. Okresní soud dovodil, že pokud by Vladimír Matys vedlejšímu účastníkovi prodal pouze samotné pozemky, stavby, jež jsou předmětem sporu, by byly nepochybně předmětem dědického řízení po zemřelém Vladimíru Matysovi, který zemřel v roce 2014. Vladimír Matys tak nemohl být za svého života držitelem nemovitostí - staveb v dobré víře, nemohlo tudíž dojít k převodu držby v roce 2013 na stěžovatelku - matku Vladimíra Matyse. Okresní soud proto dospěl k závěru, že u stěžovatelky žádná držba nenastala, a tudíž nedošlo ani k nabytí vlastnictví staveb jejich vydržením. 4. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 4. 2018 č. j. 8 Co 5/2018-246 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud správně dovodil, že uvedenou kupní smlouvou došlo k prodeji pozemků i předmětných staveb, což lze dovodit z okolností a jednání dotčených subjektů, jednak ze zmocnění správkyně konkurzní podstaty pro Vladimíra Matyse k jednání s příslušnými organizacemi dodávajícími energie, a jednak z nájemních smluv uzavřených mezi vedlejším účastníkem a Vladimírem Matysem jako nájemcem, když předmětem nájmu byly kromě pozemků i předmětné stavby. Uzavřel-li Vladimír Matys za svého života nájemní smlouvy, nemohl být oprávněným držitelem předmětných staveb v dobré víře a nemohlo tudíž dojít k vydržení vlastnického práva v zákonné desetileté vydržecí době. Je proto vyloučeno, aby Vladimír Matys ještě za svého života takovou držbu převáděl na svou matku - stěžovatelku. Okresní soud podle krajského soudu rovněž správně dovodil, že předmětné stavby nebyly předmětem dědictví po zemřelém Vladimíru Matysovi a uzavřel, že vlastníkem předmětných staveb, neevidovaných v katastru nemovitostí, je vedlejší účastník. 5. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jehož přípustnost opřela o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). 6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 29. 1. 2020 č. j. 22 Cdo 3835/2019-331 podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl (výrok I.). Návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského zamítl (výrok II.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci nebyl důvod přípustnosti dovolání zčásti řádně uveden a tam, kde byl vymezen, nebyl dán. 7. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že stěžovatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Tuto ustálenou praxi však nijak nekonkretizuje a Nejvyššímu soudu taková praxe ani není známa. Tento důvod přípustnosti dovolání tak nebyl řádně uplatněn a nelze k němu přihlížet. Dále stěžovatelka v rámci vymezení přípustnosti tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. Nejvyšší soud řešil otázku převodu stavby nezapsané v katastru nemovitostí, ale neřešil otázku, zda k převodu stavby dojde i v případě, že v kupní smlouvě není stavba ani zmíněna, "neboť vydržení stavby neuvedené v převodní smlouvě nemusí představovat ojedinělý případ". Takto formulovaná otázka nemá vztah k napadenému rozhodnutí, a navíc nejde o otázku neřešenou. II. Argumentace stěžovatelky 8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, vstoupila do práv právního předchůdce, svého syna Vladimíra Matyse po jeho smrti přechodem práv a povinností jako dědička. Pro přechod vlastnictví je právně irelevantní úvaha, že projednání vlastnictví ke stavbám nebylo předmětem dědického řízení, i to, že správkyně konkurzní podstaty zmocnila Vladimíra Matyse k dodávkám energií a služeb. Vlastnictví k předmětným stavbám nemohlo být předmětem dědického řízení, neboť stavby nebyly zapsány v katastru nemovitostí a právo vydržení nebylo soudně uplatněno, a tedy jeho existence nemohla být v dědickém řízení známa, tedy ani projednána. Neprojednání práva vydržení v dědickém řízení nemůže posloužit jako důkaz o absenci vlastnického práva. 9. Stěžovatelka uzavírá, že Vladimír Matys nemohl nabýt vlastnictví ke stavbám smluvně. Stavby tedy ani nemohl smluvně převést na třetí osobu. Vlastnictví k nim nabyl užíváním staveb v dobré víře teprve po uplynutí zákonné vydržecí doby. Vladimír Matys byl po celou dobu v dobré víře a tedy oprávněným (řádným poctivým a pravým) držitelem. Držba byla následně převedena na stěžovatelku (listinou ze dne 21. 5. 2013) a tato se s ohledem na institut vydržení stala oprávněným vlastníkem staveb. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů po