IV.ÚS 1060/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1060/15 ze dne 23. 9. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Pavla Rychetského a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelů Milady Sosnovcové a Stanislava Sosnovce, právně zastoupených advokátkou JUDr. Věrou Škvorovou Ph.D., Francouzská 4, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. 7 As 261/2014 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2014 sp. zn. 46 A 47/2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 9. 4. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatelů tak, že byla výrokem I. zamítnuta a výrokem II. jim nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Následně podaná kasační stížnost byla ústavní stížností napadeným rozsudkem nejvyššího správního soudu zamítnuta a žádnému z účastníků řízení nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Stěžovatelé spatřují nesprávnost ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů ve vztahu k posouzení jejich žalobního tvrzení a kasační námitky, jakož i žádosti stavebníka o vydání dodatečného stavebního povolení. Napadená rozhodnutí podle stěžovatelů nesplňovala zákonem stanovené náležitosti, přičemž obecné soudy jejich výhrady zhojily odkazem na přílišný formalismus. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí uvedl, že stavebník ke své žádosti připojil projektovou dokumentaci, která je obligatorní přílohou žádosti o stavební povolení, potažmo dodatečného stavebního povolení, jejímž úkolem je detailní specifikace záměru. V této projektové dokumentaci se pak opakovaně a explicitně hovoří o dodatečném povolení stavby "Projektový ateliér včetně inženýrských sítí a zpevněných ploch". Nadto Nejvyšší správní soud uvedl, že stavebnímu úřadu byla známa celá historie daného případu a z tohoto plyne dostatečně známý skutkový stav věci. Stěžovatelé poukazují na skutečnost, že ustanovení § 110 odst. 1 stavebního zákona přesně specifikuje nutné náležitosti žádosti o stavební povolení, potažmo dodatečné stavební povolení. Toto musí obsahovat identifikační údaje o stavebníkovi, o pozemku, základní údaje o požadovaném záměru, jeho rozsahu a účelu, způsobu a době provádění, údaj o tom, kdo bude stavební záměr provádět, a vyjádření vlastníka sousední nemovitosti, je-li třeba, aby umožnil provedení stavebního záměru ze své nemovitosti. Dané ustanovení nelze podle stěžovatelů považovat za úpravu, která by zakládala zcela volnou diskreci správních orgánů a následně obecných soudů ve smyslu libovůle, ale jde o ustanovení, které stanovuje základním zákonem minimálně požadované atributy žádosti, které je třeba při rozhodování o tom, zda žádost splňuje zákonná kritéria zkoumat a tyto v žádosti nalézt. Projektová dokumentace má detailně specifikovat záměr, nikoliv záměr samotný, co do rozsahu, údajích o pozemcích a stavbě. Krajský soud v Praze k výše uvedenému dovodil, že součástí žádosti je i projektová dokumentace, která dodatečné povolené stavby výčtem obsahovala. Rozpor, resp. nedostatek mezi žádostí o dodatečné stavební povolení a projektovou dokumentací, označil Krajský soud v Praze za natolik právně nevýznamný, že by se jednalo o formalismus na tomto bazírovat. Stěžovatelé však považují tento závěr soudu za porušení jejich práva na spravedlivý proces, neboť je legitimním očekáváním, že soudy budou dodržovat a požadovat dodržování zákonných požadavků a nikoliv faktickou činnost žadatelů o dodatečné stavební povolení, nevykazující zákonem přesně stanovené požadavky vykládat prizmatem přílišného formalismu. Další zásah do práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé v tom, jak se Nejvyšší správní soud vypořádal s jejich námitkou ne bis in idem. Jmenovaný soud ve svém rozhodnutí uvedl, že této námitce nelze přisvědčit, když Krajský soud v Praze měl přesvědčivě na str. 7 rozsudku odůvodnit otázku souběhu společného územního a stavebního řízení s řízením o dodatečné povolení stavby, přičemž se řádně vypořádal se všemi žalobními námitkami. Stěžovatelé jsou toho názoru, že Nejvyšší správní soud ignoroval text odůvodnění rozsudku krajského soudu na str. 7. Důvodem je především ta skutečnost, že krajský soud posuzoval souběh společného územního a stavebního řízení s řízením o odstranění stavby, nikoliv s řízením o dodatečném povolení stavby. Podstatou námitky stěžovatelů byla nemožnost souběžného běhu dosud neukončeného řízení o umístění a povolení stavby (zahájeného žádostí osoby zúčastněné na řízení z roku 2008) a řízení o dodatečném stavebním povolení, aniž by před tím došlo k pravomocnému ukončení řízení zahájeného žádostí z roku 2008. Stěžovatelé jsou tak oprávněně toho přesvědčení, že pokud Nejvyšší správní soud neřešil podstatu kasační námitky při nesprávné interpretaci textu odůvodnění Krajského soudu v Praze, jedná se o porušení jejich práva na spravedlivý proces, neboť jím byl odepřen přístup ke spravedlivému projednání věci. Další námitka stěžovatelů směřuje proti tomu, jak se obecné soudy vypořádaly s jejich námitkou podjatosti vůči oprávněným úředním osobám příslušného správního orgánu prvního stupně. Obecné soudy bagatelizovaly jednání a rozhodování oprávněných úředních osob, čímž akceptovaly absurdní právo oprávněných úředních osob dlouhodobě vykonávat činnost v řízeních, jichž jsou stěžovatelé účastníky nezákonným způsobem, s pouhým odkazem, že mají stěžovatelé právo bránit se podáváním opravných prostředků a žádostí o odstranění nečinnosti. Obecné soudy se nevypořádaly s podáním stěžovatelů ze dne 30. 11. 2011, v němž přesně specifikovaly důvody vedoucí je k důvodným obavám o existenci podjatosti rozhodující úřední osoby a také její nadřízené. Rozhodnutí o námitkách podjatosti se s konkrétními důvody podjatosti nijak nevypořádaly a pouze odkázaly na obecnou floskuli ustanovení § 14 správního řádu, ve smyslu zjištění poměru úředních osob k účastníkům nebo zájmu na výsledku. V souvislosti s uvedeným stěžovatelé poukázali na skutečnost, že rozhodnutí o jejich námitkách podjatosti jsou v podstatě obsahově shodná. Závěrem ústavní stížnosti poukázali stěžovatelé rovněž na kontext celého případu, kdy sporná stavba v roce 2008 a ještě i v době, kdy již probíhaly soudní spory ve vztahu k rozhodnutí o umístění stavby a stavebním povolení, nebyla souladná s územním plánem. Než daly obecné soudy stěžovatelům zapravdu, sám stavebník inicioval změnu územního plánu, na níž se podílel z pozice své profese a této dosáhl tak, že stavba projektového ateliéru v dané lokalitě již nebyla v době rozhodování soudu v rozporu s územním plánem. Stěžovatelé trvají na tom, že obecné soudy svými rozhodnutími aprobovaly obcházení zákona. Kdyby obecné soudy rozhodly rychleji, tj. do změny územního plánu a Městský úřad v Benešově nečinil nezákonné prodlevy se zahájením řízení o odstranění stavby, pak by i při podání žádosti o dodatečné stavební povolení nemohl toto získat. Umístění stavby bylo v rozporu s územním plánem. K celému pak stěžovatelé uvádí, že když v říjnu 2008 podávali správní žalobu proti rozhodnutí o umístění stavby a stavebním povolením, navrhovali odložit jeho vykonatelnost, čemuž však nebylo vyhověno. Podle náhledu stěžovatelů obecné soudy zcela rezignovaly na ochranu jejich práva na spravedlivý proces. Je zcela legitimní očekávat, že pokud stěžovatelé využili zákonných opravných prostředků, pak nedojdou situace, kdy je toto využití pro ně zcela zbytečné, neboť v řízení o dodatečném povolení stavby bude vše znegováno s odkazem na "jiné řízení" a "jiný územní plán". III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Předně je třeba konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina"), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní,