IV.ÚS 1062/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1062/17 ze dne 27. 3. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného Mgr. Ing. Jakubem Šnajderem, advokátem se sídlem Příkop 838/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2017 č. j. 30 Cdo 5814/2016-88, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2015 č. j. 54 Co 277/2015-21 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. června 2015 č. j. 42 C 349/2014-15, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 4. 2017, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel se žalobou domáhal náhrady škody ve výši 100 000 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Spolu s doplněním žaloby požádal o ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 16. 6. 2015 č. j. 42 C 349/2014-15 zamítl návrh stěžovatele na bezplatné ustanovení zástupce z řad advokátů. Dle § 30 odst. 1 občanského soudního řádu předseda senátu ustanoví zástupce na žádost účastníkovi, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nedostatečně specifikoval svou majetkovou situaci, neobjasnil, jaké jsou jeho měsíční příjmy a z čeho hradí nezbytné výdaje. Jeho žaloba přitom byla srozumitelná, soud tak měl za to, že je ve schopnostech stěžovatele reagovat na výzvy soudu a umožnit projednání žaloby. 4. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 9. 2015 č. j. 54 Co 277/2015-21 potvrdil usnesení obvodního soudu. Zdůraznil, že jedním z kritérií pro závěr soudu o potřebě ochrany práv účastníka řízení je obsahová a formální úroveň sepsané žaloby. Pokud podaná žaloba obsahuje všechny náležitosti včetně bezvadného petitu, ustanovení zástupce není na místě. Protože tomu tak bylo i v posuzované věci, měl za to, že stěžovatel je schopen svá práva hájit bez toho, že by ochrana jeho zájmů nezbytně vyžadovala ustanovit mu zástupce z řad advokátů. 5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 1. 2017 č. j. 30 Cdo 5814/2016-88 zastavil řízení o dovolání žalobce. Uvedl, že stěžovatel spolu s podáním dovolání požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Této žádosti nebylo vyhověno usnesením obvodního soudu ze dne 2. 12. 2015 č. j. 42 C 349/2014-38, ve spojení s usneseními městského soudu ze dne 29. 1. 2016 č. j. 54 Co 38/2016-49 a Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016 č. j. 30 Cdo 1573/2016-68. Následně byl stěžovatel vyzván, aby si pro podání dovolání zvolil advokáta. Stěžovatel reagoval opětovnou žádostí o ustanovení zástupce z řad advokátů. Nejvyšší soud tuto žádost posoudil sám na základě usnesení velkého senátu ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. 31 NSČR 9/2015 a dospěl k závěru, že stěžovateli zástupce pro dovolací řízení neustanoví, neboť doposud věrohodně nedoložil své majetkové poměry, ačkoli byl na nedostatky svého prohlášení o majetku opakovaně upozorňován v odůvodněních usnesení soudů všech stupňů. Protože stěžovatel nesplnil podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení, Nejvyšší soud řízení zastavil. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že obvodní soud i městský soud postupoval nepřiměřeně formalisticky a nezhodnotil jeho skutečné ekonomické poměry. Chybné závěry nižších soudů pak přejal i Nejvyšší soud. Stěžovatel měl za to, že smyslem § 30 občanského soudního řádu je umožnit účastníkům mít zástupce ještě před tím, než se definitivně rozhoduje o osvobození od soudních poplatků. Zástupce pak má účastníkům pomoci v dokazování pro osvobození od soudních poplatků. Opačný postup je v rozporu s právem na spravedlivý proces. Stát by také měl minimalizovat povinnosti občanů ve vztahu k prokazování skutečností, které si může zjistit sám, například z katastru nemovitostí. Po účastníkovi řízení přitom nelze spravedlivě požadovat, aby se za účelem úhrady soudního poplatku zbavil svého nemovitého majetku, ve kterém má bydliště. Nespravedlnost v postupu soudů považoval stěžovatel za o to větší, že byl zbaven možnosti, aby jeho žaloba byla věcně projednána, v řízení, v němž žaloval stát. Dále poukázal na rozhodnutí Městského soudu v Brně, který jej částečně osvobodil od soudních poplatků a ustanovil mu zástupce z řad advokátů. V rámci následného odvolacího řízení pak stěžovatel u Krajského soudu v Brně dosáhl úplného osvobození od soudních poplatků. Dle stěžovatele je nepřípustné, aby se realizace jeho práva na soudní ochranu odvíjela od regionálního výkladu práva soudy. III. Vlastní posouzení 7. S ohledem na důvod odmítnutí dovolání stěžovatele se Ústavní soud zaměřil nejprve na posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu. Zhodnotil, že se v této části jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. 9. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)]. 8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti. 9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci. 10. Podstatou ústavní stížnosti ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu je námitka, že Nejvyšší soud měl stěžovateli advokáta ustanovit a o dovolání stěžovatele rozhodnout meritorně. Ústavní soud tedy posuzoval, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s procesními předpisy, když řízení o dovolání stěžovatele zastavil pro nesplnění podmínky povinného zastoupení v dovolacím řízení stanovené § 241 občanského soudního řádu. Stěžovatel přitom nenapadl rozhodnutí soudů, kterými byla posuzována jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Ústavní soud se tak mohl zabývat pouze tím, jak Nejvyšší soud sám posoudil druhou žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Posouzení Nejvyššího soudu na předchozí rozhodnutí nižších soudů navazuje a dospívá k závěru, že stěžovatel doposud věrohodně nedoložil své majetkové poměry, ačkoli byl na nedostatky svého prohlášení o majetku opakovaně upozorňován. 11. S ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, k nimž obecný soud při zvažování oprávněnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků a souvisejícím ustanovení zástupce z řad advokátů dospěje. Výjimkou by bylo pouze extrémní pochybení obecného soudu znamenající zřetelný zásah do základních práv stěžovatele, zejména svévolná aplikace dotčených ustanovení občanského soudního řádu, spočívající například v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo v odůvodnění