IV.ÚS 1065/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1065/12 ze dne 8. 7. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci Věry Vachtové, právně zastoupené advokátem JUDr. Václavem Hodanem, Wenzigova 5, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011 sp. zn. 7 Afs 51/2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 20. 3. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Ústavní stížností napadeným rozsudkem se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 5. 2011 sp. zn. 10 Af 22/2011. V podáních krajskému soudu i Nejvyššímu správnímu soudu brojila stěžovatelka rozhodnutí Celního úřadu Strakonice č. j. 638/2011-036700-021, jehož prostřednictvím celní úřad rozhodl o zabrání majetku stěžovatelky. Dle jejího názoru se přitom jedná o nezákonný procesní postup správního orgánu. Stěžovatelce bylo zajištěno zboží, konkrétně tabák, přičemž v okamžiku zajištění nebylo samotnému správnímu orgánu zřejmé, zda se jedná o tabákový výrobek ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 písm. e), resp. § 115 zák. č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSD"). Celní orgány jsou přitom podle stěžovatelky oprávněny k zajištění toliko tabákových výrobků, přičemž toto oprávnění se již nevztahuje na věci, u nichž je toliko podezření z toho, že jde o tabákové výrobky a v okamžiku zajištění nelze najisto postavit, zda se o tabákové výrobky skutečně jedná. Stěžovatelka se neztotožňuje s právní argumentací Nejvyššího správního soudu a s jím učiněným výkladem stran aplikace ustanovení § 115 ZSD. Použitý výklad je nepřípustně extenzivní, čímž ústavně nekonformně rozšiřuje působnost dotčené právní normy. Další námitkou stěžovatelky je, že u ředitele Celního úřadu Strakonice, Ing. Jana Šmolíka nebyla do okamžiku vydání sporného správního rozhodnutí zjištěna duševní, resp. osobnostní způsobilost ke službě u Celní správy České republiky. V případě ředitele celního úřadu se uplatnilo ustanovení čl. VI. zákona č. 113/1997, podle něhož se celníci, kteří jsou ke dni účinnosti tohoto zákona v pracovním poměru podle dosavadních předpisů, považují za celníky ve služebním poměru. Příslušníci bezpečnostních sborů jsou nadáni celou škálou velmi významných zákonných oprávnění, přičemž nelze presumovat splnění legitimního a zákonného kritéria pro službu v bezpečnostním sboru, aniž by existence takového kritéria byla kdy u konkrétní fyzické osoby zjišťována. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci. Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Již Nejvyšší správní soud se v rámci odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku zabýval námitkami stěžovatelky týkajícími se tvrzeného excesu, přičemž Ústavní soud považuje závěry jmenovaného soudu za ústavně konformní a lze tak na ně zcela odkázat. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. V rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí či jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva; takovou argumentací je totiž Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž není. Pravomoc Ústavního soudu je založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Namítá-li stěžovatelka nezpůsobilost ředitele celního úřadu konat jednotlivé úkony v rámci celního řízení, a to z důvodu neprokázání osobní způsobilosti k výkonu povolání, nutno konstatovat, že stanovení podmínek pro výkon práce zaměstnance celní správy je věcí zákonodárce. Pokud tento nastavil zákonem předpoklady pro výkon práce celníka nediskriminačně, tj. stejné podmínky pro všechny osoby téže skupiny, nelze v námitce stěžovatelky dohledat protiústavnost. V souvislosti s uvedenou námitkou není zřejmě od věci, mimo Nejvyšším správním soudem vzneseným argumentem zachování kontinuity výkonu celní správy, vzít v potaz i hledisko hospodárnosti. Za situace, že stávající celníci vykonávají své povolání určitou dobu, lze mít nepochybně za to, že se ve své práci osvědčili a není tak třeba je podrobovat dalším kvalifikačním kritériím - to je však třeba odlišit od zvyšování kvalifikace samotné. Závěrem lze notickou poukázat na skutečnost, že předmětná ústavní stížnost byla opatřena kolkovými známkami, což je však v souvislosti s podáváním ústavní stížnosti nepřípadné, neboť podání ústavní stížnosti není zpoplatněno soudním poplatkem. Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. července 2013 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu