IV.ÚS 1066/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1066/19 ze dne 14. 5. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Jiřího Skřivánka, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, sídlem Jindřicha Plachty 3163/28, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019 č. j. 29 Cdo 979/2017-474, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2016 č. j. 10 Cmo 10/2015-373 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2015 č. j. 191 Cm 1/2010-347, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Zdirada Svobody, sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6 - Bubeneč, insolvenčního správce dlužnice Evy Davidové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 3. 2019, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Dále navrhl, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, a současně uložil Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") a vedlejšímu účastníkovi, aby se (po dobu odkladu vykonatelnosti) zdrželi rozdělení výtěžku zpeněžení majetkové podstaty mezi věřitele. II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Před městským soudem je pod sp. zn. MSPH 60 INS 860/2009 vedeno insolvenční řízení vůči dlužnici Evě Davidové (dále jen "dlužnice"). V jeho průběhu uplatnil stěžovatel pohledávku ve výši 114 660 591,74 Kč (pořadové číslo přihlášky: 7, pořadové číslo věřitele: 6), kterou zdůvodnil poskytnutím peněžitého plnění dlužnici v původní výši 10 000 000 Kč na základě smlouvy o půjčce ze dne 6. 4. 1998, uznáním dluhu ze dne 3. 5. 2000, uznáním dluhu ze dne 28. 4. 2004 a dohodou o plnění závazku ve formě exekutorského zápisu ze dne 12. 9. 2008 č. j. 085 EZ 135/08, sepsaného Mgr. Jiřím Jiráskem, exekutorským kandidátem pověřeným plnou mocí JUDr. Milanem Suchánkem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha 9, se svolením k přímé vykonatelnosti. Na přezkumném jednání konaném dne 26. 11. 2009 byla předmětná pohledávka zcela popřena vedlejším účastníkem, který je insolvenčním správcem dlužnice, z důvodu pravosti, výše i pořadí. 3. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 18. 2. 2016 č. j. 10 Cmo 10/2015-373 byl potvrzen rozsudek městského soudu ze dne 6. 5. 2015 č. j. 2015 č. j. 191 Cm 1/2010-347, kterým bylo k žalobě vedlejšího účastníka podle § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, určeno, že vykonatelná část předmětné pohledávky není po právu. Městský soud považoval uznání závazku i exekutorský zápis za neúčinné, neboť měl za prokázané, že písemně uzavřená smlouva o půjčce ze dne 6. 4. 1998 byla toliko simulovaným právním úkonem. Podle § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), bylo k vzniku této smlouvy nezbytné, aby došlo k odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi, což se však nestalo. Dlužnice částku 10 000 000 Kč nepřevzala. V průběhu řízení městský soud vyzval stěžovatele, aby prokázal, že v období dubna 1998 disponoval uvedenou částkou. Stěžovatel původně sdělil, že tak může učinit prostřednictvím daňových přiznání, daňová přiznání za roky 1991 až 1998 nicméně neměl k dispozici on, ani finanční úřad. Sám nedal souhlas k tomu, aby finanční úřad poskytl soudu údaje, kterými disponoval. 4. Vrchní soud, který ve věci rozhodoval jako soud odvolací, souhlasil se stěžovatelem, že uznání dluhu podle § 558 občanského zákoníku dlužnicí založilo vyvratitelnou domněnku, že její závazek v době uznání trval. Z tohoto důvodu spočívalo v tomto řízení důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na vedlejším účastníkovi. Na rozdíl od stěžovatele byl však vrchní soud toho názoru, že vedlejší účastník toto břemeno unesl. Již v žalobě tvrdil, že k předání, respektive převzetí částky 10 000 000 Kč ze strany dlužnice nedošlo. K prokázání této skutečnosti navrhl důkaz výpovědí bývalého manžela dlužnice, který její tvrzení, že stěžovatele znal a že půjčenou částku použil na koupi zboží či výpočetní techniky, vskutku vyvrátil. Na jednání před městským soudem konaném dne 18. 5. 2011 pak vedlejší účastník navrhl provést důkaz daňovými přiznáními stěžovatele od počátku jeho podnikání do roku 1998, a to v reakci na tvrzení stěžovatele, že jimi lze potvrdit jeho tehdejší disponování s předmětnou částkou. Stěžovatel tato daňová přiznání nepředložil, ani nesouhlasil s jejich vyžádáním od finančního úřadu. Později naopak označil takovéto výzvy soudu za nezákonné a uvedl, že daňová přiznání nenašel a že požadované informace nejsou podstatné. Existuje ostatně celá řada operací, které se v daňovém přiznání nezobrazují. O nevěrohodnosti tvrzení stěžovatele mělo svědčit i to, že na jednání konaném dne 18. 5. 2011 a v podání ze dne 23. 3. 2015 tvrdil, že začal podnikat již v 90. letech a že daňová přiznání podával finančnímu úřadu již od té doby. Správce daně ovšem soudu uvedl, že stěžovatel podal první daňové přiznání až v roce 2001. Stěžovatel navrhl výslechy několika svědků, kteří měli prokázat, že měl v 90. letech "spoustu peněz". Z jeho původních vyjádření vyplývalo, že částka 10 000 000 Kč pocházela z podnikání, na jednání před vrchním soudem konaném dne 18. 2. 2016 ale učinil jiné tvrzení, podle něhož tato částka pocházela z půjčky, kterou neměl povinnost zahrnout (a ani ji nezahrnul) do účetnictví. Městský soud podle vrchního soudu nepochybil, pokud zamítl návrhy stěžovatele na provedení jeho doplňujícího účastnického výslechu či výslechu dalších svědků. 5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 28. 2. 2019 č. j. 29 Cdo 979/2017-474, protože neshledal splnění předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se uznáním závazku (dluhu) podle § 323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, či § 558 občanského zákoníku zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka (v daném případě jeho insolvenčního správce), na němž je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v § 133 občanského soudního řádu, který určuje, že dokud není prokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka. Pouhá, třeba i velmi závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. V poměrech posuzované věci ale obecné soudy nezaložily svá rozhodnutí na pouhé pochybnosti o existenci uznaného závazku, nýbrž v intencích výše řečeného shodně uzavřely, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že sporný závazek ve skutečnosti nikdy nevznikl. Polemikou se skutkovým závěrem, podle něhož stěžovatel neposkytl dlužnici předmětnou půjčku, jakož i kritikou postupu soudů nižších stupňů, které neprovedly jím navrhované důkazy, se dovolací soud nezabýval. Těmito námitkami totiž neměl být uplatněn dovolací důvod podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel shrnul podstatu celé věci stručně tak, že dne 6. 4. 1998 uzavřel písemnou smlouvu o půjčce, její účastníci opakovaně potvrdili, že podle ní bylo plněno, a závazek ze smlouvy byl minimálně třikrát uznán dlužnicí a byl pravomocně exekvován. Uznání dluhu založilo vyvratitelnou právní domněnku, v důsledku čehož v soudním řízení spočívalo důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na vedlejším účastníkovi a nemohlo být za žádných okolností přeneseno na stěžovatele. Opak musel být prokázán, k čemuž ale nepostačovala pouhá vážná pochybnost. Za této situace nemůže obstát závěr městského soudu, který pouze konstatoval, že poskytnutí částky 10 000 000 Kč dlužnici nebylo postaveno najisto, a tím připustil, že opak prokázán nebyl. Vrchní soud pak zcela nepochopitelně uzavřel, že vedlejší účastník unesl své důkazní břemeno. V tomto směru ovšem odkázal na jediný důkaz, kterým byla výpověď bývalého manžela dlužnice. Podle stěžovatele není možné, aby byla předmětná domněnka vyvrácena toliko na základě této výpovědi. Bývalý manžel dlužnice u uzavření smlouvy, které popřel, ani nebyl. Řada důkazů navíc svědčí o nedůvěryho