IV.ÚS 107/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 107/06 ze dne 22. 10. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Pražská energetika, a. s., se sídlem Praha 10, Na Hroudě 1492/4, IČ: 601 939 13, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Klimentská 1207/10, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, č. j. 2 Cmo 9/2005-108 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2004, č. j. 51 Cm 37/2002-71, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení usnesení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, č. j. 2 Cmo 9/2005-108 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2004, č. j. 51 Cm 37/2002-71 s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Z obsahu podané ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2004, č. j. 51 Cm 37/2002-71, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení, že nárok na uzavření smlouvy mezi stěžovatelkou a společností Středočeská energetická a. s. o dodávkách elektřiny prostřednictvím distribuční soustavy druhé smluvní strany v roce 2001 s účinností pro celé období roku 2001, ve které by byly dohodnuty tyto náležitosti: seznam a podrobné vymezení předávacích míst, jichž se tato smlouvy týká, množství elektřiny, dodané zařízení druhé smluvní strany (v návaznosti na sjednané rezervované výkony, které byly použity pro stanovení plateb v článku 3.2 cenového rozhodnutí ERÚ č. 1/2001, cena za dodané množství elektřiny dle cenového rozhodnutí ERÚ č. 1/2001, čl. 1.4 ve výši 17,80 Kč/MWh (maximální cena), způsob platby za dodanou elektřinu včetně záloh, způsob měření elektřiny, dodané přes distribuční soustavu druhé smluvní strany, rozsah a způsob instalace měřícího zařízení, jeho kontroly a přístupu k němu, přiznaný rozhodnutím Energetického regulačního úřadu, č. j. P-01013/01/401 ze dne 7. 9. 2001 ve znění rozhodnutí předsedy Energetického regulačního úřadu o rozkladu č. j. P-01013/01/101 ze dne 4. 12. 2001, není po právu. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ze sdělení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 14. 12. 2006 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka napadla rozsudek Vrchního soudu v Praze dovoláním, přičemž přípustnost dovolání stěžovatelka odvozuje od ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. II. Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky ustanovení § 75 odst. 1 zákona, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) - s výjimkou návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 75 odst. 1, věta za středníkem, § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). III. Základní právo na projednání věci soudem zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož součástí je i právo na přístup k soudu, Ústavní soud nevyjímaje, není absolutní a připouští jistá omezení, zejména co se týče podmínek přípustnosti. Podle článku 88 odst. 1 Ústavy "Zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem." Uplatňovaná omezení (ať již stanovená zákonem, případně aplikovaná Ústavním soudem při jeho výkladu) nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl., publikovaný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 4/2002, str. 174, dostupný též na www stránkách Ministerstva spravedlnosti - kanceláře vládního zmocněnce, resp. v oficiálním anglickém znění na http://cmiskp.echr.coe.int). Výše uvedené je vyjádřením principu subsidiarity, jehož primárním účelem je umožnit rozhodujícím orgánům veřejné moci napravit porušení základních práv a svobod, která jsou jim vytýkána, dříve, než jsou tvrzení o zásahu do těchto práv předložena Ústavnímu soudu. Princip subsidiarity je třeba vykládat ve světle principu právního státu, jehož základním prvkem je mimo jiné zásada právní jistoty, která požaduje, aby ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představovala účinný právní prostředek nápravy (v teorii i praxi) umožňující dovolávat se základních práv a svobod. Právní úprava formálních požadavků a lhůty, kterou je nutno dodržet při podání ústavní stížnosti, tak má směřovat k zajištění řádného výkonu ústavního soudnictví a zejména k dodržení výše uvedené zásady právní jistoty. Zákonná úprava podmínek řízení o ústavní stížnosti, její výklad a aplikace Ústavním soudem, nemohou proto účastníkům bránit ve využití tohoto právního prostředku nápravy. Pokud by Ústavní soud procesní podmínky projednatelnosti ústavní stížnosti vykládal příliš restriktivně a na základě takového výkladu odmítl rozhodnout o meritu věci, došlo by tím k porušení samotné podstaty základního práva na projednání věci soudem. Ústavní soud je nucen konstatovat, že posuzování splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti z hlediska její přípustnosti, resp. výklad časového určení dies a quo pro výpočet šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti stanovené v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, za situace, kdy ústavní stížnost byla podána souběžně s dovoláním, nebylo v minulosti vždy jednotné (o čemž ostatně svědčí i výše citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva i jeho další rozsudky proti České republice, např. ve věci Běleš a ostatní, 2002, stížnost č. 47273, publikovaný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 4/2002, str. 174, a Vodárenská akciová společnost, a.s., 2004, stížnost č. 73577/01, publikovaný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 2/2004, str. 65, oba dostupné též na www stránkách Ministerstva spravedlnosti - kanceláře vládního zmocněnce, resp. v oficiálním anglickém znění na http://cmiskp.echr.coe.int). V některých případech bylo řízení o ústavní stížnosti přerušováno, v jiných případech s rozhodnutím o ústavní stížnosti bylo bez přerušení řízení vyčkáváno do rozhodnutí dovolacího soudu, případně byla ústavní stížnost odmítána pro nevyčerpání všech procesních prostředků. Stěžovatelé přitom často podávali ústavní stížnost souběžně s dovoláním z procesní opatrnosti, jež byla namístě v důsledku právní nejistoty vyplývající z rozdílného posuzování začátku běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti Ústavního soudu v obdobných věcech. IV. Dne 24. 7. 2007 rozhodlo plénum Ústavního soudu o publikaci usnesení IV. ÚS 393/06 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu [publ. ASPI: 33929 (JUD)]. Uvedeným usnesením byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním; v odůvodnění tohoto usnesení se kromě jiného výslovně uvádí: "Stěžovatel napadl naříkaná rozhodnutí před podáním ústavní stížnosti i dovoláním, o němž dosud rozhodnuto nebylo. ...... Přezkum těchto rozhodnutí Ústavním soudem ještě předtím, než by o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud, znamenal by faktické nahrazení rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu rozhodnutím Ústavního soudu, jenž by tímto nepřijatelně vstoupil do soustavy soudů obecných; takový postup Ústavního soudu by ovšem byl nejen v rozporu s ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ale popíral by i samu podstatu postavení Ústavního soudu i podstatu řízení před ním vedeného. ...... Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.". Z ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu mimo jiné vyplývá, že Ústavní soud nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky, a že tedy navrhovatelé jsou povinni vyčerpat oba druhy prostředků, s výjimkou obnovy řízení, která je citovaným ustanovením výs