IV.ÚS 1071/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1071/08 ze dne 10. 11. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 10. listopadu 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti občanského sdružení V havarijní zóně jaderné elektrárny Temelín se sídlem v Neznašově 122, p. Všemyslice, zastoupeného JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 38/2007 ze dne 14. 2. 2008, Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 149/2006 ze dne 13. 12. 2006 a rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví č. j. KUJCK 19155/2006/2 OZZL/Lh/O-75, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), v záhlaví označená rozhodnutí orgánů veřejné moci. Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i připojených příloh, byla prvým z uvedených rozhodnutí zamítnuta kasační stížnost stěžovatele směřující proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2006 č. j. 10 Ca 149/2006-36, jímž byla jako nedůvodná podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb. zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví ze dne 3. 7. 2006 č. j. KUJCK 19155/2006/2 OZZL/Lh/O-75. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu v Týně nad Vltavou, odboru životního prostředí ze dne 26. 4. 2006 č. j. OŽP/1962/2006/P-roz, kterým byl podle § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon“) z hlediska zásahu do krajinného rázu vysloven souhlas s umístěním stavby skladu vyhořelého jaderného paliva v areálu Jaderné elektrárny Temelín na pozemcích p. č. 180/1 v k. ú. Křtěnov, p. č. 1053/1 v k. ú. Březí u Týna nad Vltavou a p. č. 1044/3 v k. ú. Temelínec pro společnost ČEZ, a. s. Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí konstatoval, že skutkový stav pro posouzení zásahu stavby skladu vyhořelého jaderného paliva do krajinného rázu z hlediska jeho charakteristik vyplývajících z ustanovení § 12 odst. 2 zákona byl zjištěn v dostatečném rozsahu, s odvolacími námitkami se odvolací orgán vypořádal a řádně odůvodnil svůj závěr o tom, že daná stavba, v souvislosti s dalšími stavbami v areálu Jaderné elektrárny Temelín již existujícími, je akceptovatelným zásahem do krajinného rázu. Nejvyšší správní soud při rozhodování o kasační stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu shora označenému, jejímž důvodem byla stěžovatelem tvrzená nezákonnost uvedeného rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], považoval za nezbytné - k odpovědi na námitky stěžovatele týkající se toho, zda dopady a souhrn škodlivin, které má generovat zamýšlený sklad vyhořelého paliva spolu s jadernou elektrárnou, včetně zohlednění dopadů její případné těžké havárie, bylo nutno posoudit v rámci předmětného správního řízení či nikoliv - podat interpretaci § 12 zákona ve vztahu k předmětu řízení o udělení souhlasu k činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz. V odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se nejprve vyjádřil k účelu a smyslu rozhodování orgánu ochrany přírody podle odst. 2. § 12 zákona, Nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl, že nezpochybňuje stěžovatelem předestřené námitky, směřující k posouzení dopadů a souhrnu škodlivin a rizik, které má zamýšlený sklad spolu s jadernou elektrárnou generovat, a to včetně zohlednění dopadů případné těžké havárie, domnívá se však, že tyto námitky přesahují zákonem o ochraně přírody a krajiny naznačený rámec toho, co je předmětem řízení o souhlasu k činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, jakkoli s tímto řízením souvisejí. Primárně se totiž jedná o takové námitky, jež se nedotýkají krajinného rázu jako takového, ale jež mají mnohem širší dopad a vliv na životní prostředí jako celek. Jedním z klíčových nástrojů pro hodnocení dopadů lidských činností a jejich důsledků pro životní prostředí je přitom tzv. EIA Enviromental Impact Assessment, tj. procedura posuzování vlivů na životní prostředí, jakožto specifický postup upravený zákonem o posuzování vlivů na životní prostředí, jehož rozsah, plynoucí z principu integrace a komplexnosti ochrany životního prostředí, zahrnuje vliv na živočichy a rostliny, ekosystémy, půdu, horninové prostředí, vodu, ovzduší, klima a krajinu, přírodní zdroje, hmotný majetek a kulturní památky, jakož i jejich vzájemné působení a souvislosti. Je proto plně opodstatněné, pokud krajský soud ve svém rozhodnutí stěžovatele odkázal na již dříve proběhlý proces posuzování vlivů na životní prostředí. Nejvyšší správní soud také uvedl, že řízení o umístění stavby je jedním z typů územního řízení, které je specifickým rozhodovacím postupem příslušných správních orgánů, jehož výsledkem je autoritativní rozhodnutí o konkrétním opatření, jež se má v daném území uskutečnit, resp. o konkrétním využití pozemku k navrhovanému účelu. Vydání takového rozhodnutí pak v závislosti na konkrétních okolnostech může předcházet posouzení vlivu na životní prostředí, případně i další vyjádření, souhlasy a stanoviska předepsaná zvláštními právními předpisy, což ve svém důsledku může z územního řízení učinit poměrně dlouhý a strukturovaný proces, rozpadající se do několika na sebe navazujících částí, jež by se měly vzájemně doplňovat, nikoliv však překrývat či dublovat. Lze proto podle Nejvyššího správního soudu aprobovat postup, který zvolil orgán ochrany přírody, když k uvedeným námitkám stěžovatele odkázal jednak na proběhnuvší proces EIA a jednak na to, že otázky týkající se radiačních rizik souvisejících s provozem skladu vyhořelého jaderného paliva bude ještě řešit příslušný orgán státní správy, tj. Státní úřad pro jadernou bezpečnost, dle zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon). Uvedené námitky tedy stěžovatel, podle závěru Nejvyššího správního soudu, mohl a měl formou vyjádření uplatnit v rámci procesu EIA, jehož se účastnil a jehož výsledkem bylo stanovisko Ministerstva životního prostředí. Toto sice není samostatně přezkoumatelné, v případě nesouhlasu stěžovatele s vypořádáním se s jeho námitkami uplatněnými v procesu EIA proto bylo na místě, aby prostřednictvím svého účastenství v dalších navazujících řízeních, jež umožňuje § 23 odst. 9 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, svůj nesouhlas, resp. skutečnosti týkající se nevypořádání jeho námitek a z toho plynoucí důsledky uplatnil v rámci konečného rozhodnutí, jehož bylo stanovisko Ministerstva životního prostředí podkladem, tj. v rámci rozhodnutí o umístění stavby. Uplatňování těchto specifických námitek v každém jednotlivém dílčím řízení, které tomuto rozhodnutí předchází a kterým v daném případě bylo právě i řízení ve věci zásahu dané stavby do krajinného rázu, by v konečném důsledku znamenalo rozšíření předmětu příslušného řízení za účelem nápravy případných nedostatků v řízení jiném. Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel oponuje postupu správních orgánů a názorům uvedeným v rozhodnutí kasačního soudu. Obdobně jako v kasační stížnosti předkládá svůj náhled na ustanovení § 12 odst. 1, 2 zákona. Krajinný ráz, který je v tomto ustanovení definován, mají správní orgány povinnost chránit jako celek a pro jeho ochranu a pro udělování souhlasů se zásahy do něj je relevantní posouzení nejen jeho estetické, ale také přírodní hodnoty, přitom chráněnou přírodní hodnotou krajinného rázu je v zásadě vše, co vyplývá z ustanovení § 1 citovaného zákona. Posouzení a ochrana přírodní hodnoty pak nutně vyžaduje posouzení věcné, při kterém se musí příslušný orgán zabývat dopady těžké havárie jaderného zařízení navrhovaného situovat v předmětné lokalitě. Takto však správní orgány ani kasační soud nepostupovaly, ochranu krajinného rázu, k níž byly ze zákona povinny, nezajistily. Do jisté míry se sice zabývaly estetickou složkou krajinného rázu, ale již ničím dalším, přitom mají povinnost chránit krajinný ráz jako celek a mají-li se zabývat tím, co je relevantní riziko dotčení přírodní hodnoty krajinného rázu, pak stěží mohou abstrahovat od posouzení nebezpečí havárií zamýšleného zařízení, včetně důsledků takových havárií a včetně zohlednění spolupůsobení dalších zdrojů zásahů do krajinného rázu v podobě sousední stavby jaderné elektrárny. V řízení podanou interpretaci aplikované normy jednoduchého práva považuje stěžovatel za nes