IV.ÚS 1071/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1071/13 ze dne 2. 7. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Ing. Zdeňka Kurce, zastoupeného JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem se sídlem Křižíkova 16, 180 00 Praha 8, a Lenky Mikulové, zastoupené Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2933/2012-248 ze dne 18. 12. 2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 26/2012-214 ze dne 26. 4. 2012 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 46 Cm 49/2009-128 ze dne 24. 11. 2011, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 46 Cm 49/2009-137 ze dne 20. 12. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelů i dalších žalovaných v záhlaví citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo určeno, že vlastnicí ve výroku označených bytových jednotek a s nimi spojených spoluvlastnických podílů na společných částech domu a pozemku je vedlejší účastník KOVA 20, s. r. o., v původním řízení vystupující jako první žalovaná. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé a další žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud výše uvedeným usnesením podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") odmítl jako nepřípustná. Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že jak zjištění skutkového stavu věci, tak i jeho právní hodnocení obecnými soudy nepovažuje za správné. Vrchní soud se dle něj nezabýval právním názorem žalovaných, že je třeba užít někdejšího ustanovení § 196a odst. 4 obchodního zákoníku, podle něhož se ustanovení téhož paragrafu odstavce třetího nevztahuje na nabytí nebo zcizení majetku v rámci běžného obchodního styku. V této souvislosti stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že se v daném případě o takový běžný obchodní styk jedná, a proto nebylo namístě shledat smlouvy o převodu bytových jednotek absolutně neplatnými pro nesplnění podmínky v podobě stanovení hodnoty převáděného majetku znalcem jmenovaným soudem. Stěžovatel dále poukázal na to, že záměrem převodů bytového domu z městské části na nově založenou právnickou osobu složenou výhradně z nájemců bytů totiž nebyl zisk, který by se předpokládal při stanovení ceny v místě obvyklé, nýbrž prioritou bylo zajistit nájemcům reálnou možnost stát se vlastníky bytů, v nichž žijí, čemuž musela nutně odpovídat i cena, za kterou se dům odprodával. Odtud stěžovatel dovozuje, že stejný záměr ve vztahu k těmto původním nájemcům bytů musí dodržet i prvý žalovaný při úplatném převodu jednotek těmto společníkům. Stěžovatel rovněž zpochybnil ústavní konformitu usnesení Nejvyššího soudu, kterému vytkl, že meritorně neprojednal podané dovolání a omezil se na "stručné až formální odůvodnění", čímž mělo dojít k zásahu do práva na spravedlivý proces. Tyto své argumenty stěžovatel ve svém návrhu blíže rozvedl. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítla, že obchodní společnost KOVA 20, s. r. o., byla založena výlučně za účelem privatizace bytového fondu do vlastnictví oprávněných nájemců, kteří budou zároveň společníky společnosti, což prý bylo v průběhu řízení před obecnými soudy opakovaně konstatováno. Pokud jde o splátky na kupní cenu domu a pozemku ve výši 86.250,- Kč měsíčně, byly tyto splátky hrazeny jednotlivými společníky, kteří byli zároveň nájemci bytů v domě, a to v poměru podle velikosti podlahové plochy jednotlivých bytů. Kupní cena za převod bytových jednotek dle stěžovatelky byla v době uzavření smluv o jejich převodu již zaplacena zápočtem částek, které jednotliví nájemci obchodní společnosti KOVA 20, s. r. o., po určitou dobu hradili na koupi domu a pozemku. Stěžovatelka zdůrazňuje, že cena bytových jednotek, za kterou byly společníkům fakticky převáděny, zcela odpovídá kupní ceně bytového domu, která byla zaplacena původnímu vlastníkovi. Požadavek specifikovaný v ustanovení § 196a odst. 3 obchodního zákoníku, aby kupní cena byla stanovena posudkem soudem jmenovaného znalce, je dle názoru stěžovatelky zcela neaplikovatelný na posuzovaný případ a je "zcela v rozporu s principem obecné spravedlnosti". V této souvislosti stěžovatelka zdůrazňuje, že obecné soudy se vůbec nezabývaly otázkou dobré víry původních nabyvatelů bytových jednotek (zakládajících společníků a nájemců) a otázkou ochrany jejich v dobré víře nabytého vlastnického práva. Stěžovatelka má za to, že posouzení předmětných smluv o převodu vlastnictví jednotek jako neplatných pouze z důvodu absence znaleckého posudku dle ustanovení § 196a odst. 3 obchodního zákoníku je dle jejího názoru přepjatým právním formalismem, znamenajícím "zásadní právní nejistotu při nabývání majetku v rámci privatizace bytového fondu obecně". Podmíněnost platnosti smluv o převodu bytových jednotek dle zákona č. 74/1994 Sb., o vlastnictví bytů, jejich převodem pouze za cenu stanovenou posudkem soudem jmenovaného znalce (resp. za cenu vyšší) neměl dle názoru stěžovatelky nepochybně v případě zákonné úpravy § 196a odst. 3 obchodního zákoníku zákonodárce na mysli. I stěžovatelka tuto svoji argumentaci v ústavní stížnosti přiblížila. Oba stěžovatelé ve svých návrzích uvedli, že v 90. letech minulého století, kdy počala privatizace obecního bytového fondu do rukou nájemců, nájemci za tímto účelem zakládali zejména družstva, ale v mnohém případě volili, a to velice často na základě doporučení obecních úřadů, i méně vhodnou formu, a to formu společnosti s ručením omezeným, jejíž právní režim je podřízen kogentním ustanovením obchodního zákoníku. Konkrétně stěžovatel pak zdůraznil, že celkovou situaci nelze vidět dnešní optikou práva, nýbrž je třeba jednotlivé kroky vykládat z pohledu platného práva v letech 1993 a 1994 a z pohledu zkušeností s aplikací tohoto práva nejen městskými úředníky a nájemci bytů, nýbrž i právníky. Pokud se pak dle stěžovatele na problém "bytových" právnických osob nahlíží touto optikou, je nutno přisvědčit konstatování, že na takové právnické osoby je třeba z hlediska aplikace práva hledět mnohem tolerantněji a právní normy vykládat mnohem extenzivněji než v případě právnických osob, které vysloveně vznikly za účelem podnikání a jejichž členové i statutární zástupci si byli a jsou plně vědomi podnikatelského rizika a s takovým vědomím také svoji činnost zahajovali a pokračují v ní. Stěžovatel poukázal na to, že Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti již v minulosti projevil výraznou vstřícnost k některým skupinám osob domáhajících se svých práv před obecnými soudy - restituentům, u nichž dle stěžovatelova názoru ve svých nálezech opakovaně vyslovil zásadu, že je třeba tolerovat některá pochybení při uplatňování jejich restitučních nároků, neboť náprava bývalých majetkových křivd je z pohledu ústavnosti důležitější než striktní lpění na doslovném výkladu právních norem. Závěrem stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatelů. Ústavní soud je r