IV.ÚS 1071/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1071/17 ze dne 28. 6. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., t. č. Věznice Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, č. j. 4 Tdo 1630/2016-168, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 8 To 28/2016, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 2015, č. j. 34 T 9/2014-5356, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "nalézací soud") uznán vinným jednak pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 140 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. g) trestního zákoníku, jednak zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 trestního zákoníku. Dále byl uznán vinným pokračujícím zločinem založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku a § 58 odst. 5 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a devíti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Ve vztahu k pokusu zločinu vraždy a zločinu obecného ohrožení vzal nalézací soud v uvedeném trestním řízení za prokázané, že (stručně řečeno) stěžovatel spolu s dalším spoluobžalovaným, jako sympatizanti a příznivci mezinárodní neonacistické organizace, po předchozí dohodě na realizaci žhářského útoku na ubytovnu v A., při vědomí, že tato ubytovna je obývána osobami převážně romské národnosti, v době kolem 02.00 hod. nejprve do prostoru hlavních vchodových dveří ubytovny rozlili benzín a poté jej zapálili, čímž ztížili obyvatelům ubytovny případné opuštění hořícího objektu. Stěžovatel následně hodil jednu láhev s hořlavinou s hořícím knotem do okna jedné z bytových jednotek ubytovny, ve které byla přítomna spící sluchově postižená osoba romského původu. Spoluobžalovaný druhou připravenou láhev s hořlavinou, jejíž knot však již nestačil zapálit z důvodu vyrušení další osobou, vhodil do okna vedle se nacházející bytové jednotky ubytovny, ve které byly přítomny dvě spící osoby romského původu. Celkově se v ubytovně nacházelo deset dospělých a osm nezletilých osob. Vzniklý požár, jak u vchodových dveří ubytovny, tak v prostoru okna prvně uvedené bytové jednotky, se podařilo obyvatelům ubytovny uhasit, aniž by kdokoliv z osob přítomných na ubytovně utrpěl újmu na zdraví. Nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovatel se spoluobviněným si byli vědomi a byli srozuměni jednak že při vhození hořících zápalných lahví do oken ubytovny a průniku zapáleného benzínu do dvou bytových jednotek za nimi se nacházejících mohou v důsledku takto iniciovaného požáru, který by při volném rozvoji zcela zachvátil uvedené bytové jednotky, způsobit smrt osob žijících v těchto bytových jednotkách, jednak že další osoby nacházející se v ostatních prostorách ubytovny mohou způsobeným požárem vydat v nebezpečí těžké újmy na zdraví či smrti, a to zejména v důsledku stoupajících a šířících se toxických a dusivých zplodin hoření. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") musel podle § 258 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, zrušit výroky o trestu, byť trest uložený nalézacím soudem shledal zákonným a přiměřeným, a to proto, že navazovaly na zrušený výrok nalézacího soudu o vině stěžovatele. Tento výrok o vině podle odvolacího soudu trpěl v podstatě formální vadou právní kvalifikace, neboť nalézací soud aplikoval u § 140 trestního zákoníku současně odst. 1 i odst. 2, kdy však § 140 odst. 2 trestního zákoníku je samostatnou skutkovou podstatou a proto bylo namístě skutek posoudit jen podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku. Ve shodě s nalézacím soudem uložil odvolací soud stěžovateli trest odnětí svobody ve výměře šesti let a devíti měsíců. Jediná změna, kterou odvolací soud v této souvislosti učinil, se týkala zařazení stěžovatele pro výkon trestu do věznice s dozorem, neboť věznice s mírnějším režimem je podle odvolacího soudu vhodnější k jeho nápravě, a to s ohledem na prozatímní bezúhonnost a nízký věk stěžovatele. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Stěžovatel ve svém dovolání vznesl mimo jiné i výhrady týkající se právní kvalifikace jeho jednání jako pokusu vraždy v souběhu se zločinem obecného ohrožení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se nalézací i odvolací soud uvedenou námitkou náležitě zabývaly, přičemž odvolací soud v této souvislosti přiléhavě poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 8 Tdo 972/2011 (dále jen "rozhodnutí sp. zn. Tdo 972/2011"), ve kterém se Nejvyšší soud touto otázkou zabýval. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá chybnou právní kvalifikaci skutku, pro který byl uznán vinným z pokusu vraždy a ze zločinu obecného ohrožení, kterou soudy v jeho věci porušily princip nullum crimen sine lege. Rozdělení jednání stěžovatele na dva rozdílné skutky je v rozporu s právní teorií jednoty (totožnosti) skutku i se závěry judikatury. Soudy tím podle stěžovatele stvořily post facto zcela umělou právní konstrukci dvojjednání pachatele, aby pod ní mohly subsumovat jinak jednotné jednání. Jednota skutku je dána subjektivními a objektivními faktory, přičemž obě skupiny těchto faktorů byly podle stěžovatele v jeho případě naplněny. Z hlediska objektivního šlo o jeden nedělitelný útok, čemuž odpovídá způsob provedení, časová souslednost, lokalizace na jediném místě i zvolený cíl. Ani z hlediska subjektivního stěžovatel neuvažoval o svém skutku jako o dvou různých útocích. Nevěděl, kolik osob se v domě nachází, natož v jakých místnostech, a tedy ani nevěděl, že za oknem, vůči němuž směřoval prvý hod, někdo spí. Již z této skutečnosti je zřejmé, že vůči této osobě nemohl stěžovatel pojmout vražedný úmysl. Z jednání následného po prvním hodu je patrné, že pro stěžovatele bylo zcela nerozhodné, zdaří-li se či nikoliv, neboť úmysl směřoval toliko k postrašení obyvatel ubytovny. Není logické, že by si stěžovatel či spoluobžalovaný dopředu neověřili, zda někdo v místnosti je, např. nahlédnutím do okna, měli-li by skutečně vražedný úmysl. Stěžovatel se proto domnívá, že svým jednáním naplnil toliko skutkovou podstatu trestného činu obecného ohrožení a současná kvalifikace tohoto skutku i jako trestného činu vraždy by podle něj byla možná jen v případě jednočinného souběhu obou těchto trestných činů. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 972/2011, stěžovatel konstatuje, jednak že se jím Nejvyšší soud odchýlil od ustálené judikatury [rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 5. 9. 1974, sp. zn. Tsf 3/74 (R 43/1974) a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 3. 1984, sp. zn. 1 Tzf 1/84 (R 44/1984)], a jednak že citované rozhodnutí není přiléhavé intencím daného případu, neboť závěr citovaného rozsudku je založen na skutečnosti, že by specialita úmyslné varianty trestného činu obecného ohrožení vůči trestnému činu vraždy nevyjadřovala dostatečně závažnost činu v těch případech, je-li shledáno naplnění některé modality kvalifikované skutkové podstaty. Stěžovatel dodává, že pokud by společně se spoluobžalovaným svým jednáním sledovali úmysl usmrtit kohokoliv z obyvatel ubytovny, jistě by neplýtvali jednou lahví na vchodové dveře, ve kterých se nikdo nenacházel, a další láhev by nevhazovali nezapálenou. Přitom není pravdou, že by spoluobžalovaný již nestačil druhou lahev zapálit z důvodu vyrušení třetí osobou, když je toto vyrušení neodradilo ani od tomu předcházejícímu jednání. S ohledem na skutečnost, že byla druhá láhev nezapálená, nemohlo by teoreticky ani dojít k pokusu vraždy na dvou a více osobách. Stěžovatel závěrem své ústavní stížnosti shrnuje, že s ohledem na subjektivní stránku měly obecné soudy dospět k závěru, že stěžovatel jednal v úmyslu ohrožovacím, bez specifikace zaměření k nějakým konkrétním následkům. Tomuto úmyslu pak odpovídá právní kvalifikace toliko trestného činu obecného ohrožení. Okolnosti případu a jeho závažnost nevyžadovaly k přiléhavé právní kvalifikaci souběh kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy a kvalifikované skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení. II. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Úst