IV.ÚS 1071/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1071/22 ze dne 31. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavních stížnostech stěžovatelky obchodní společnosti Brennerei Starrein GmbH, sídlem Starrein 42, Weitersfeld, Rakouská republika, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 15. února 2022 č. j. 4 Afs 290/2021-46 a ze dne 17. února 2022 č. j. 9 Afs 177/2021-33, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavních stížností, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že pracovníci Celního úřadu pro Kraj Vysočina (dále jen "celní úřad") prováděli dne 21. 2. 2014 v 9.30 hodin kontrolu přepravy lihu v areálu obchodní společnosti Lihovar Budeč spol. s r. o., sídlem Knínice 22, Telč (dále jen "Lihovar Budeč"). Při ní zjistili, že se v areálu nachází cisterna dopravce Schildecker Transporte GmbH, z níž byl stáčen líh do denaturační nádrže. Řidič uvedl, že líh naložil dne 20. 2. 2014 v Spolkové republice Německo (dále jen "SRN") a téhož dne kolem půl osmé večer zaparkoval u lihovaru v Budči, aniž by jel přes Spolkovou republiku Rakousko (dále jen "Rakousko"), přestože podle předložených průvodních dokladů eAD-DE a eAD-AT měl být líh dopraven nejprve ze SRN do Rakouska a následně z něj do České republiky (dále jen "ČR"). 3. Celní úřad vydal rozhodnutí dne 27. 2. 2014 č. j. 11626-3/2014-630000-31, o zajištění vybraných výrobků, konkrétně 14 333 litrů etanolu, které byly stočeny do samostatné nádrže. Zbylých 14 441 litrů etanolu již bylo stočeno a smíseno s ostatním lihem v denaturační nádrži v Lihovaru Budeč. Celní úřad konstatoval, že dne 21. 2. 2014 v 7:03:09 hodin sice byla v elektronickém systému pro přepravu a sledování vybraných výrobků podléhajících spotřební dani Excise Movement and Control (dále jen "EMCS") schválena stěžovatelce doprava 30 045,99 litrů lihu s lihovitostí 95,9 % etanolu (tedy 28 814,10 litrů čistého etanolu) ze sídla stěžovatelky nacházejících se v Rakousku do ČR, ale podle tvrzení řidiče i výpisu ze záznamového zařízení jeho vozidla se cisterna s alkoholem nacházela již 20. 2. 2014 večer v Lihovaru Budeč a přes Rakousko vůbec dopravena nebyla. 4. Platebním výměrem ze dne 2. 3. 2016 č. j. 13461/2016-630000-31 pak celní úřad vyměřil stěžovatelce spotřební daň z lihu ve výši 8 211 990 Kč, to z množství 28 814 litrů etanolu. Shledal totiž, že dopravou ze SRN přímo do ČR porušila podmínky dopravy lihu v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně podle § 28 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spotřebních daních"), neboť nebyla dodržena trasa přepravy, líh nebyl fyzicky dodán do rakouského daňového skladu stěžovatelky a přijetí lihu v něm bylo dne 21. 2. 2014 potvrzeno pouze administrativně, což ostatně plyne i z tvrzení stěžovatelky. Podle § 9 odst. 3 písm. f) zákona o spotřebních daních jí okamžikem porušení režimu podmíněného osvobození vznikla povinnost spotřební daň z lihu přiznat a zaplatit. 5. Odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru zamítl vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 29. 9. 2016 č. j. 21298-3/2016-900000-304.1. 6. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který nejprve rozsudkem ze dne 27. 6. 2019 č. j. 29 Af 135/2016-74 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil, nicméně tento rozsudek byl ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2019 č. j. 9 Afs 218/2019-38. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku zdůraznil, že aktivitou, která vedla k porušení režimu podmíněného osvobození od spotřební daně z lihu, bylo v prvé řadě jeho stočení na území ČR. K porušení režimu podmíněného osvobození od daně během dopravy tak došlo na daňovém území ČR. V posuzované věci se skutečná cesta vybraných výrobků odchýlila od cesty deklarované, čímž byla možnost kontroly celními orgány ztížena, ne-li znemožněna. Vybrané výrobky se nenacházely ve státě, v němž se měly nacházet, tedy v Rakousku, kde nemohly být zkontrolovány a z něj nemohly být odeslány, přestože podle dokladu eAD-AT z něj odeslány být měly. Údaje uvedené na předloženém elektronickém průvodním dokladu tedy nebyly pravdivé, resp. líh byl dopravován bez dokladu podle § 27 zákona o spotřebních daních obsahujícího údaje odpovídající skutečnému průběhu dopravy. 7. Následně krajský soud rozsudkem ze dne 15. 6. 2021 č. j. 29 Af 135/2016-155 žalobu stěžovatelky zamítl, přičemž konstatoval, že porušení režimu podmíněného osvobození od daně nebylo dáno pouze tím, že dne 21. 2. 2014 nedorazila cisterna s lihem do daňového skladu stěžovatelky v Rakousku, ale v prvé řadě tím, že již téhož dne byl líh, který měl být dovezen ze SRN do Rakouska, stáčen do denaturační nádrže v Lihovaru Budeč, což jeho doručení do Rakousku znemožnilo. Právě tato skutečnost zároveň naplnila hypotézu § 28 odst. 4 zákona o spotřebních daních a založila působnost celních orgánů ČR k přepravovanému lihu a povinnost stěžovatelky spotřební daň v ČR přiznat a zaplatit. Zatímco totiž do té doby bylo stále ještě teoreticky možné, že by cisterna, zaparkovaná přes noc z 20. 2. 2014 na 21. 2. 2014, dorazila do daňového skladu stěžovatelky v Rakouské republice, naplnila tak podmínky dokladu eAD-DE, následně vyrazila zpět do Lihovaru Budeč, a naplnila tak podmínky nově vydaného dokladu eAD-AT; po stočení, k němuž docházelo 21. 2. 2014 ráno, již takový postup nebyl možný, protože převážený líh byl stočen, tedy rozdělen a zčásti denaturován. Tím byly nejen porušeny podmínky dokladu eAD-DE, což by autoritativně mohly konstatovat rakouské orgány, ale zejména bylo znemožněno naplnění podmínek nově vydaného dokladu eAD-AT, podle nějž měl být líh dopraven z daňového skladu v Rakousku do Lihovaru Budeč. Taková doprava již nemohla proběhnout. Nelze proto tvrdit, že tímto novým dokladem bylo "pokryto" stočení lihu v Lihovaru Budeč, neboť uvedený doklad předpokládal naložení lihu v daňovém skladu v Rakousku, k němuž již dojít nemohlo, takže deklaroval něco, co se nestalo. K porušení režimu podmíněného osvobození od spotřební daně během dopravy došlo na daňovém území ČR, kde stěžovatelce vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit. 8. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 17. 2. 2022 č. j. 9 Afs 177/2021-33 zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II). Nejvyšší správní soud přisvědčil správnosti právních závěrů krajského soudu a dodal, že stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila také další skupinu námitek, které se týkaly jejího motivu (subjektivní stránky), přechodu daňové povinnosti na Lihovar Budeč, zajištění výběru daně prostřednictvím jistot složených postupně různými subjekty či absence jednoznačného vymezení, jaké konkrétní jednání jí mělo být kladeno k tíži. Těmito námitkami stěžovatelka nepřípustně rozšířila žalobu nad rámec původních žalobních bodů po uplynutí lhůty stanovené v § 71 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Nejvyšší správní soud se těmito kasačními námitkami nemohl zabývat z důvodu jejich nepřípustnosti podle § 104 odst. 4 s. ř. s. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. I. ÚS 1072/22. 9. V souvislosti s výše uvedeným jednáním stěžovatelky rozhodl celní úřad také rozhodnutím ze dne 8. 2. 2017 č. j. 10349/2017-630000-31, kterým podle § 42 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních rozhodl o propadnutí zajištěných vybraných výrobků, a to lihu v kvalitě úkap, dokap, v balení skladovací nádrž, v množství 14 333 litrů etanolu Lihovaru Budeč. 10. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 23. 6. 2017 č. j. 19429-4/2017-90000-304.4 změnil formulačně výrok rozhodnutí celního úřadu, ve věci samé jej potvrdil. 11. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu ke krajskému soudu, který nejprve rozsudkem ze dne 29. 8. 2019 č. j. 29 Af 65/2017-59 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil, avšak tento rozsudek byl ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20.