IV.ÚS 1073/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1073/24 ze dne 9. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Věznice Heřmanice, zastoupeného Mgr. Tadeášem Holubem, advokátem, sídlem Tyršova 504/5, Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2024 č. j. 4 Tdo 36/2024-780, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. srpna 2023 č. j. 3 To 147/2023-647 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 27. února 2023 č. j. 104 T 130/2022-569, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné - pobočky v Havířově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "okresní soud") uznal stěžovatele a spoluobviněného P. V. (dále jen "spoluobviněný") vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Tohoto zločinu se podle okresního soudu dopustili (ve stručnosti uvedeno) tím, že v přesně nezjištěné době od 01:00 do 03:34 hodin dne 6. 11. 2021 v konkretizovaném bytě v H. přivedli silně podnapilého nezletilého poškozeného, který vzhledem ke své podnapilosti nebyl schopen projevit svou vůli, na jejich požadavky adekvátně reagovat a jakkoli se bránit, a vedeni záměrem uspokojit svůj sexuální pud, s ním prováděli různé (ve skutkové větě rozsudku blíže popsané) sexuální aktivity. Za tento zločin okresní soud podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku a sbíhající se přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku z trestního příkazu okresního soudu ze dne 13. 6. 2022 č. j. 102 T 78/2022-225 stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let nepodmíněně, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou, a dále mu uložil trest propadnutí specifikované věci. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu okresního soudu ze dne 13. 6. 2022 č. j. 102 T 78/2022-225, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresní soud podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli a spoluobviněnému uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému nemajetkovou újmu v penězích ve výši 200 000 Kč a se zbytkem nároku odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Odvolání, které proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel, Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. 4. Následně Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že ve věci rozhodoval zaujatý předseda senátu okresního soudu, který nerespektoval zásadu presumpce neviny, nemístně zasahoval do jeho výslechu, komentoval ho a následně označil za zcela bizarní. Jeho zaujatost vyplývá též ze způsobu vedení dokazování, neboť povolil provedení důkazů jen v neprospěch stěžovatele a spoluobviněného, zatímco důkazy obhajoby zamítl jako nadbytečné. 6. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy namítl, že poškozený je bisexuální a homosexuálních praktik se aktivně a dobrovolně účastnil. Soud poukázal na konstatování znalkyně (obor zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie), že poškozený je - jak sám poznačil v předloženém písemném dotazníku - heterosexuál, a zamítl provedení znaleckého zkoumání poškozeného v oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie, které by závěr opírající se pouze o tvrzení poškozeného vyvrátilo. Okresní soud zamítl rovněž návrh na prověření výpovědí poškozeného na detektoru lži. Soud tedy prakticky zúžil prostor pro obhajobu stěžovatele a v souhrnu rezignoval na svou povinnost náležitě zjistit skutkový stav věci a prokázat vinu nade vši pochybnost. V zásadě účelově vedl dokazování tak, aby v řízení byla potvrzena verze obžaloby, zatímco stěžovatel a spoluobviněný byli shledáni vinnými. Nezávislé kontradiktorní řízení se nekonalo, přitom souzená věc se od samého počátku nachází ve značné důkazní nouzi, jelikož poškozený si v důsledku své opilosti prakticky nic nepamatuje a vina stěžovatele byla vyslovena v zásadě jen na základě kusých nepřímých důkazů. 7. Nezákonný způsob provádění důkazů demonstruje výslech poškozeného v hlavním líčení, jemuž předseda senátu pokládal návodné otázky, případně otázky, na které byla možná jen odpověď ano, či naopak ne. A dokonce na některé položené otázky obratem sám předseda senátu za poškozeného odpovídal a z těchto svých vlastních odpovědí jako z odpovědí poškozeného nakonec vycházel při rozhodnutí věci. Okresní soud zcela bez opory v provedených důkazech uzavřel, že poškozený byl bezproblémový žák střední školy, opak je však pravdou, neboť měl již v 16 letech závažné potíže s pitím alkoholu. Tuto pověst potvrzují i slova policistů, kteří po něm pátrali tak, že se jeho spolužáků dotazovali "kde je ten opilec". Podle stěžovatele si poškozený verzi o znásilnění vymyslel, aby před svou matkou zatajil, že se opět opil. Do bytu své kamarádky se bezprostředně po údajném znásilnění dostavil zcela střízlivý a "normálně hovořil". Stěžovatel a spoluobviněný tedy nemohli zneužít jeho bezbrannosti způsobené požitím alkoholu. Poškozený též nepravdivě vypověděl, že se pokusil předávkovat lékem Ibuprofen. Poškozenému nikdo nebránil opustit byt, kde ke znásilnění mělo dojít, přičemž si pamatuje jen to, co se mu hodí. 8. Tyto vady stěžovatel namítal také ve svém odvolání a dovolání. Tím, že krajský soud ani Nejvyšší soud vady nezhojily, i jejich rozhodnutí v ústavněprávní rovině neobstojí, neboť porušují jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu). 9. Závěrem stěžovatel vytýká, že mu obecné soudy uložily nepřiměřeně přísný trest, který nemá oporu v trestním zákoníku, zejména jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, neboť byl v zásadě osobou dosud netrestanou a s ohledem na jeho osobní poměry a tresty ukládané v jiných srovnatelných případech mu měl být uložen trest podmíněný. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 12. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecný