IV.ÚS 1078/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1078/08 ze dne 7. 7. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 7. července 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupené JUDr. Zdeňkem Stašem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Českých Budějovicích, L. B. Schneidera 414/2. P.O.BOX 235, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008 čj. 25 Cdo 3598/2007-74, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 11. 4. 2007 čj. 40 Co 611/2006-51 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 27. 2. 2006 čj. 7 C 1/2006-29 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 21. 4. 2008 se J. Š. (dále též "stěžovatelka" případně "žalobkyně") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o náhradu ušlého zisku z pronájmu nemovitostí. Kasační požadavek stran usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008 čj. 25 Cdo 3598/2007-74 petit ústavní stížnosti sice výslovně neuvádí, nicméně z obsahu ústavní stížnosti na str. 2 a 3 měl Ústavní soud za to, že stěžovatelka svojí stížností brojila i proti tomuto usnesení. II. Z napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Přerově 7 C 1/2006 vyplývají následující skutečnosti. Žalobkyně se v řízení před obecnými soudy domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost platit jí měsíčně částku 5 278,- Kč od 10. 7. 2005 s tvrzením, že jí při dopravní nehodě v roce 1980 způsobil těžké zranění a pro tento trestný čin byl také odsouzen; v důsledku zranění je omezeně pohyblivá a od roku 1992 v plném invalidním důchodu. Pro případ zlepšení zdravotního stavu si chtěla přivydělat a proto uzavřela smlouvu o nájmu turistické ubytovny, na základě které hodlala pronajímat pokoje. Protože "v důsledku nedostavení se zlepšení jejího zdravotního stavu" s touto podnikatelskou činností nikdy nezačala, přicházela o žalovaný výnos. Uvedla, že v minulosti jí žalovaný prostřednictvím pojišťovny plnil částku 4 071,- Kč měsíčně. Výplata této náhrady byla zastavena od července 2005, kdy dovršila věk 65 let. Dne 27. 2. 2006 Okresní soud v Přerově žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že výkon výdělečné činnosti spočívající v pronájmu předmětné nemovitosti nebyl v příčinné souvislosti s výdělkem a příjmy, které žalobkyně měla před škodnou událostí, a že se jedná o novou výdělečnou činnost spadající do období po úrazu. Dne 11. 4. 2007 Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění odstavce I. jeho výroku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 27. 2. 2008 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že námitka stěžovatelky týkající se příčinné souvislosti nebyla námitkou proti právnímu posouzení, nýbrž námitkou proti hodnocení důkazů a zjištěnému skutkovému stavu. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nemělo po právní stránce zásadní význam. III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že obecné soudy "v důsledku jimi použitého extrémně nevyváženého a svévolného výkladu příslušných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, zejména pak výkladem nikoliv složitého ustanovení § 442 odst. 1 OZ" porušily čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"). Princip rovnosti v právech dle čl. 1 Listiny a zákaz diskriminace měl být porušen poukazem obecných soudů na skutečnost, že předmětnou nájemní smlouvu uzavřela se svým synem. Základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny byla zbavena tím, že obecné soudy v důsledku svévolného výkladu zákona nevyhověly jejímu žalobnímu návrhu. Články 4 a 90 Ústavy byly porušeny tím, že obecné soudy nesplnily své poslání a "nebylo jí tak možno domoci se ... majetkového práva pro údajné nenalezení právní normy". Práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny se výkladem obecných soudů stala prázdnými a základní právo občana obrátit se na nezávislý soud "ztratilo svůj psaný smysl". Také právo dle čl. 31 Listiny "ztratilo svůj reálný obsah a psaný smysl". Poukázala na svoji argumentaci uvedenou v žalobě, odvolání a dovolání a polemizovala s argumentací obecných soudů obsaženou v napadených rozhodnutích, zejména s jejich právním posouzením věci, resp. podmínek přípustnosti dovolání. Stěžovatelka též poukázala na čl. 1, čl. 5, čl. 14 a čl. 15 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a uvedla jejich stručný obsah. IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů. Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na jednotlivé články Ústavy, Listiny a Úmluvy, aniž by ovšem zřetelně vymezila příčinný vztah mezi tvrzeným porušením těchto článků a konkrétními rozhodnutími, resp. postupy obecných soudů; z tohoto důvodu Ústavní soud vycházel z obsahu ústavní stížnosti, přičemž její podstatu spatřoval v tvrzení stěžovatelky, že bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a základní právo na ochranu vlastnictví dle článku 11 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Tvrzení stěžovatelky o porušení principů zakotvených v čl. 1 a čl. 31 Listiny a čl. 4 Ústavy Ústavní soud shledal prima facie zjevně neopodstatněnými, neboť z napadených rozhodnutí, vyžádaného spisu ani argumentace ústavní stížnosti nelze dovodit jakýkoliv náznak takového porušení. K tvrzení stěžovatelky o porušení článku 90 Ústavy Ústavní soud uvádí, že citovaný článek sám o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelů nezakládá, neboť (spolu s článkem 95 odst. 1 Ústavy) obsahuje především institucionální záruku soudní pravomoci, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález IV. ÚS 285/02, Sb. n. u., sv. 30, str. 193 (195-6)]. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy Stěžovatelka tvrdila, že v jejím případě bylo porušeno právo na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci obecnými soudy. K tomu Ústavní soud připomíná, že citované články Listiny a Úmluvy konkrétně nic neuvádí (jak je z jejich znění zřejmé) o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc obecnými soudy právně posouzena. Zakládají (spolu s dalšími články Listiny) obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Stěžovatelka nesouhlasila s právním názorem ve věci rozhodujících obecných soudů, které dospěly k závěru, že žalovaný nárok neodpovídá hmotněprávní podstatě § 447 ani jinému ustanovení občanského zákoníku, neboť výkon výdělečné činnosti, spočívající v pronájmu předmětných nemovitostí žalobkyni, nebyl v příčinné souvislosti s výdělkem a příjmy, které žalobkyně měla před škodnou událostí, a že se jednalo o novou výdělečnou činnost spadající do období po úrazu. Ústavní soud ovšem není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález III.ÚS 23/93, Sb.n.u., sv.1, str. 41 (45-46)]. Ke tvrzenému porušení čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že "došlo k nepřípustnému zbavení stěžovatelky práva vlastnit majetek". Dovolávala se článku 11 Listiny, jehož relevantní ustanovení zní: "Čl. 11 (1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. (4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu." i článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jež zní: "Článek 1 "Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zák