IV.ÚS 1081/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1081/14 ze dne 26. 5. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1385/2013 ze dne 9. ledna 2014 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 245/2013 ze dne 19. srpna 2013 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení zásady zakotvené čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), práva na ochranu vlastnictví, soudní ochranu a zákonného soudce zakotvená v čl. 11 odst. 1., čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a principu zakotveného v čl. 39 odst. 3 Listiny domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 1 T 180/2012 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Kladně sp. zn. 1 T 180/2012 ze dne 14. května 2013 byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu u spoluobviněné L. B. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním stěžovatel a státní zástupce. Na podkladě odvolání státního zástupce Krajský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 13 To 245/2013 ze dne 19. srpna 2013 podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. řádu částečně zrušil napadené rozhodnutí toliko ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3, 4 tr. řádu při nezměněném výroku o vině a náhradě škody nově rozhodl tak, že stěžovateli za přečin krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců, a dále mu podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest v celkové výši 500.000,- Kč, a to v 50 denních sazbách po 10.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 11 Tdo 1385/2013 ze dne 9. ledna 2014 podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy jednání, které popsaly ve výroku svého odsuzujícího rozsudku, nesprávně právně kvalifikovaly, a stěžovatel tak byl shledán vinným a byl mu uložen trest za jednání, které nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu krádeže a nemůže tak ani být kvalifikováno. Stěžovatel uvádí, že na právní vztah vzniknuvší mezi stěžovatelem a poškozeným je totiž nutno nahlížet jako na právní vztah upravený v § 588 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "obč. zákoník 1964"), tedy jako na kupní smlouvu. Trestný čin krádeže, pro který byl stěžovatel postaven před soud, je podle ústavní stížnosti definován jako jednání, kterého se pachatel dopustí tím, že si přisvojí cizí věc tak, že se jí zmocní. Pokud se podle stěžovatele posuzovaná událost stala tak, jak ji popisují poškozený a nalézací soud ve výroku rozsudku, nemohl se stěžovatel v rozhodném okamžiku zmocňovat cizí věci, protože v této chvíli byly již poštovní známky v jeho vlastnictví a nemohl tedy krást, neboť potencionální předmět útoku byl již jeho vlastnictvím. Stěžovatel uvádí, že mezi ním a poškozeným došlo k uzavření kupní smlouvy, byť v ústní formě, a v této kupní smlouvě nebyla sjednána žádná další vedlejší ujednání. To je podle ústavní stížnosti patrné zejména z obsahu výpovědi poškozeného, který k dotazu obhajoby zachycenému na přelomu stran 4 a 5 protokolu o hlavním líčení ze dne 16. dubna 2013 výslovně uvedl, že stěžovatel si vybral zásobníky (myšleno zásobníky s poštovními známkami), které chce a vyšlo to zhruba na 500.000,- Kč. Šlo o třicet zásobníků, dál o ceně nemluvili a žádná "dojednání" (jde o chybu v psaní, neb odpověď poškozeného obsahovala slovo "ujednání") k tomu nebyla. Zároveň také z výpovědi poškozeného podle stěžovatele vyplývá, že poté, co si stěžovatel vybral poštovní známky (došlo tedy ke specifikaci předmětu koupě), došlo také k předání a převzetí takového předmětu koupě, když poškozený dokonce poskytl součinnost stěžovateli v tom, že mu předal nádoby a obaly (krabice, bedny) určené k převozu poštovních známek a tento předaný předmět koupě byl následně vynesen na vstupní chodbu domu poškozeného. Ze shora uvedeného podle stěžovatele jednoznačně plyne závěr o tom, že pokud poškozený v pokoji svého domu předal stěžovateli vybrané poštovní známky do výše zmíněných krabic a beden a stěžovatel si je následně vynesl do vstupní chodby domu, přešlo tímto okamžikem vlastnické právo k poštovním známkám na stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že v jeho věci bylo v prvním stupni rozhodováno vyloučenou soudkyní JUDr. Říhovou. Stěžovatel podle ústavní stížnosti vznesl námitku podjatosti především proto, že podle jeho přesvědčení lze mít důvodné pochybnosti o tom, že pro poměr ke stěžovateli, respektive pro poměr k projednávané věci může ve věci samé nestranně rozhodnout. Tyto pochybnosti stěžovatele podle ústavní stížnosti vycházejí zejména z toho, že de facto svou námitku podjatosti vznesenou při hlavním líčení dne 21. března 2013 ani neměl možnost jakkoliv odůvodnit, protože k tomu nebyl dán jemu ani jeho obhájci samosoudkyní prostor. Podle stěžovatele námitku podjatosti vlastně nadiktovala samosoudkyně sama (v rozporu s obsahem protokolu o hlavním líčení) a již tato skutečnost, v kontextu s dalšími níže uvedenými skutečnostmi, lze považovat za jeden z důvodů, proč lze pochybovat o její nepodjatosti. Dalším důvodem námitky podjatosti je podle stěžovatele vyjádření určitého vztahu ke stěžovateli, které se promítlo do opakovaného neumožnění kladení otázek svědkům, a to jak stěžovateli, tak v jednom případě i jeho obhájci. Stěžovatel si podle ústavní stížnosti uvědomuje, že způsob vedení řízení nemůže být sám o sobě důvodem k pochybnostem o nepodjatosti samosoudkyně, ovšem pokud JUDr. Říhová v odůvodnění napadeného usnesení tvrdí, že jen usměrňovala stěžovatele, pokud kladl sugestivní a kapciozní otázky, není to podle stěžovatele pravda, protože za celou dobu hlavního líčení nebylo stěžovateli zamítnuto položení jediné kapciozní nebo sugestivní otázky. Podle ústavní stížnosti se totiž výtky JUDr. Říhové vždy vztahovaly jen k tomu, že se otázky nevztahují k věci, že svědek na položenou otázku nemůže odpovědět anebo že již na otázku odpověděl a ta je kladena opakovaně. Hlavním důvodem pochybností o nepodjatosti JUDr. Říhové je pak podle stěžovatele situace, kdy vznesl státní zástupce doplňující dotazy na stěžovatele, které se týkaly toho, zda-li stěžovatel, pokud tvrdí, že za známky zakoupené od poškozeného zaplatil, si nechal vystavit písemné potvrzení. Z odpovědí stěžovatele podle ústavní stížnosti vyplynulo, že potvrzení nevyžadoval a že pro poškozeného šlo o tzv. černý příjem, a stěžovatel zároveň doplnil, že nejde o jeho černé příjmy, a tudíž se nepožadováním potvrzení ničeho protiprávního nedopustil. Na tato slova poškozeného podle stěžovatele samosoudkyně reagovala tak, že ho upozornila, že tímto způsobem spolupracuje na černých příjmech a doslova uvedla "... vy na tom spolupracujete, protože jim ho dáváte, ano pane B., takže trestné jsou obě strany, tak pozor na to.... " Těmito slovy podle stěžovatele ovšem JUDr. Říhová jednoznačně vyjádřila přesvědčení, že se stěžovatel dopouští trestné činnosti, která není předmětem podané obžaloby, čímž však jednoznačně vyjádřila poměr k osobě stěžovatele, a proto lze pochybovat o tom, zda je samosoudkyně schopna nestranně věc stěžovatele rozhodnout. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 ods