IV.ÚS 1082/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1082/13 ze dne 10. 7. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 10. července 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele Jiřího Koubka, zastoupeného Mgr. Miroslavem Šipkou, advokátem se sídlem Jednoty 1628, Sokolov, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 398/2010-377 ze dne 20. 12. 2012 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově č. j. 9 C 209/2006-216 ze dne 15. 4. 2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 29. 3. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 9 C 209/2006, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti návrhu vyžádal, bylo zjištěno, že okresní soud rozsudkem č. j. 9 C 209/2006-216 ze dne 15. 4. 2010 uložil stěžovateli povinnost uhradit žalobci Jaroslavu Strakovi (dále jen "vedlejší účastník") částku 500.000,- Kč s příslušenstvím; co do části příslušenství žalobu zamítl. Předmětná částka představovala bezdůvodné obohacení vzniklé na straně stěžovatele v důsledku toho, že v období od 24. 11. 2004 do 29. 9. 2008 užíval bez právního důvodu automobil vedlejšího účastníka. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 14 Co 398/2010-293 ze dne 16. 12. 2010 rozhodnutí soudu prvního stupně co do částky 187.801,- Kč s příslušenstvím potvrdil a co do částky 312.199,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že se žaloba zamítá. Posledně uvedený měnící výrok byl rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4022/2011-346 ze dne 6. 6. 2012 zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena krajskému soudu k novému projednání. Krajský soud poté rozsudkem č. j. 14 Co 398/2010-377 ze dne 20. 12. 2012 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně i co do částky 312.199,- Kč s příslušenstvím; pouze ohledně úroku z prodlení za období od 1. 12. 2006 do 15. 4. 2010 změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že se žaloba zamítá. Rozsudek krajského soudu č. j. 14 Co 398/2010-377 ze dne 20. 12. 2012, jakož i rozsudek okresního soudu č. j. 9 C 209/2006-216 ze dne 15. 4. 2010, napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na výslech svědků Hany Černé a Jiřího Černého, kteří v trestním řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 6 T 78/2008 vypověděli, že slyšeli telefonní hovor stěžovatele s vedlejším účastníkem, v němž vedlejší účastník potvrdil, že předmětné vozidlo nepotřebuje a že si jej má stěžovatel ponechat. Opomenutím tohoto důkazního návrhu došlo dle názoru stěžovatele k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Stěžovatel uvedl, že měl právo tvrdit a prokazovat, že to byl právě vedlejší účastník, kdo způsobil značné průtahy při vrácení vozidla. Obecné soudy však k tomuto jeho tvrzení a k důkazům navrženým za účelem jeho prokázání nepřihlédly a odmítly se jimi zabývat. V konečném důsledku tak bylo porušeno nejen ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces, ale i právo na ochranu vlastnictví. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše, tzn., aby rozsudek krajského soudu č. j. 14 Co 398/2010-377 ze dne 20. 12. 2012 a rozsudek okresního soudu č. j. 9 C 209/2006-216 ze dne 15. 4. 2010 svým nálezem zrušil. II. Ústavní soud v prvé řadě zkoumal, zda jsou splněny podmínky pro meritorní přezkum návrhu, tzn. především, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda byla přípustná. Nejprve je třeba podotknout, že řízení před obecnými soudy bylo v dílčí části ukončeno již rozsudkem krajského soudu č. j. 14 Co 398/2010-293 ze dne 16. 12. 2010, kterým bylo rozhodnutí okresního soudu co do částky 187.801,- Kč s příslušenstvím potvrzeno. Tento potvrzující výrok krajského soudu již nebyl žádným opravným prostředkem napaden. Dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ve vztahu k části výroku rozsudku okresního soudu č. j. 9 C 209/2006-216 ze dne 15. 4. 2010, potvrzené rozsudkem krajského soudu č. j. 14 Co 398/2010-293 ze dne 16. 12. 2010 (tzn. co do částky 187 801 Kč s příslušenstvím), byl rozsudek krajského soudu posledním rozhodnutím ve věci a okamžikem jeho doručení (28. 1. 2011) počala stěžovateli běžet lhůta k podání ústavní stížnosti. Jestliže stěžovatel předal svou ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 28. 3. 2013, nezbylo než konstatovat, že ústavní stížnost, směřující vůči rozsudku okresního soudu v rozsahu částky 187.801,- Kč s příslušenstvím, byla podána zjevně opožděně. Co se týče rozsudku krajského soudu č. j. 14 Co 398/2010-377 ze dne 20. 12. 2012 a části rozsudku okresního soudu tímto rozhodnutím potvrzené (co do částky 312.199,- Kč s příslušenstvím), zabýval se Ústavní soud zejména otázkou přípustnosti ústavní stížnosti. Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Mimořádným opravným prostředkem, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, bylo míněno především dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012. S účinností od 1. 1. 2013 byla zákonem č. 404/2012 Sb. věta za středníkem nahrazena větou "to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4)". Od 1. 1. 2013 mají tedy stěžovatelé nově povinnost před podáním ústavní stížnosti vyčerpat i "nenárokové" dovolání. Dle čl. IV bodu 1 zákona č. 404/2012 se požadavek na vyčerpání dovolání nevztahuje na případy, kdy lhůta pro podání dovolání počala běžet před datem 1. 1. 2013. V nyní projednávané věci byl rozsudek krajského soudu č. j. 14 Co 398/2010-377 ze dne 20. 12. 2012 právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 29. 1. 2013 a tímto dnem započal běh dovolací lhůty (§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu); na případ stěžovatele by se tedy mělo vztahovat ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném od 1. 1. 2013 a jeho ústavní stížnost by pak byla, z důvodu nevyčerpání dovolání, nepřípustná. Ústavní soud nicméně přihlédl k tomu, že s účinností od 1. 1. 2013 (rovněž vlivem zákona č. 404/2012 Sb.) dochází ke změně v koncepci dovolání, přičemž tato změna měla na novelizované znění § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu bezprostřední vliv (důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb. ve zvláštní části k čl. III. bodu 6 uvádí: "Nová úprava nepřípustnosti ústavní stížnosti reaguje na koncepční změnu přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu"). Bylo tedy zřejmě úmyslem zákonodárce, aby obě právní úpravy byly aplikovány v návaznosti jedna na druhou, tzn., že stěžovatel je povinen vyčerpat dovolání tak, jak je koncipováno od 1. 1. 2013. V nyní projednávané věci by ovšem dovolací řízení, pokud by stěžovatel tento mimořádný opravný prostředek využil, probíhalo dle předpisů účinných do 31. 12. 2012. Je tomu tak proto, že pro určení, jakou právní úpravou se bude dovolání řídit, je rozhodný okamžik vydání rozhodnutí odvolacího soudu (čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), nikoliv okamžik jeho doručení. Z výše uvedeného vyplývá, že mezi čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. IV. bod 1 téhož předpisu existuje rozpor, kdy první vztahuje aplikovatelnost nové právní úpravy na rozhodnutí vydaná od 1. 1. 2013, zatímco druhý na rozhodnutí doručená od 1. 1. 2013. Ústavní soud se rozhodl, veden snahou v maximální možné míře šetřit právo stěžovatele na přístup k soudu a dodržet záměr zákonodárce, v tomto do značné míry výjimečném případu (rozhodnutí odvolacího soudu je vydáno před 1. 1. 2013 a doručeno až po tomto datu) považovat ústavní stížnost za přípustnou. III. Ústavní stížnost tedy byla, pokud šlo o rozsudek krajského soudu č. j. 14 Co 398/2010-377 ze dne 20. 12. 2012 a rozsudek okresního soudu č. j. 9 C 209/2006-216 ze dne 15. 4. 2010 co do částky 312.199,- Kč s příslušenstvím, podána včas a byla přípustná, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu výše uvedených rozhodnutí. Podstatu