IV.ÚS 1082/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1082/21 ze dne 11. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Nadace Neziskovky.cz, sídlem Dukelských hrdinů 500/25a, Praha 7 - Holešovice, zastoupené Mgr. Ondřejem Vokálem, advokátem, sídlem Na Rokytce 1081/8, Praha 8 - Libeň, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2020 č. j. 14 Co 218/2020-73 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. února 2020 č. j. 26 C 77/2019-54, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 114b odst. 4 věty druhé za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a spolku Advocatus civium o. s., sídlem Thámova 84/23, Praha 8 - Karlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy. 2. Stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala podle § 74 zákona o Ústavním soudu akcesorický návrh na zrušení § 114b odst. 4 věty druhé za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). 3. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") se vedlejší účastník domáhal po stěžovatelce zaplacení pohledávky v celkové výši 235 329,52 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud usnesením ze dne 3. 7. 2019 č. j. 26 C 77/2019-26 stěžovatelce uložil povinnost, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě, která byla k usnesení připojena. Stěžovatelka byla mimo jiné poučena, že nevyjádří-li se bez vážného důvodu ve věci samé včas písemně, a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává, a proto ve věci samé rozhodne rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.). Toto usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 19. 7. 2019 a ve stanovené lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení se stěžovatelka ve věci nevyjádřila. Své vyjádření k žalobě stěžovatelka soudu zaslala až dne 22. 8. 2019, tedy po uplynutí stanovené 30denní lhůty (která uplynula dnem 19. 8. 2019). 4. Obvodní soud, vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky podle v § 114b o. s. ř. a § 153a o. s. ř., vydal rozsudek pro uznání, kterým určil, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 235 329,52 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z této částky od 22. 4. 2017 do zaplacení (výrok I) a uložil jí zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku ve výši 62 012,70 Kč (výrok II). 5. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku I, ve výroku II změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 44 480 Kč, jinak se v tomto výroku potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 6. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 2. 2021 č. j. 32 Cdo 3336/2020-103, že se dovolání odmítá (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud shledal, že rozhodnutí, na něž stěžovatelka ve svém dovolání odkazovala, se po skutkové stránce relevantně odlišují od posuzované věci po skutkové stránce a stěžovatelce proto nemohlo být přisvědčeno, že se od nich obecné soudy odchýlily. Předpoklady pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. obecné soudy naopak řešily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka zejména uvedla, že vydání rozsudku pro uznání v době, kdy soud měl ve spise vyjádření stěžovatelky, které při rozhodování nebral v potaz, považuje za formalistický postup soudu vedoucí k odepření spravedlnosti. Stěžovatelka uvádí, že je jí známa judikatura Ústavního soudu [např. nález ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 13/15 (N 93/81 SbNU 513; 211/2016 Sb.)], ve kterém se Ústavní soud vyjadřoval k ústavní konformitě § 153a odst. 3 o. s. ř., kterou shledal v souladu s ústavní pořádkem. Ve věci stěžovatelky je však situace odlišná, neboť rozsudek pro uznání byl vydán za použití dvou fikcí, tj. fikce doručení kvalifikované výzvy a fikce uznání nároku. Stěžovatelka tuto situaci považuje za závažný zásah do jejího práva na soudní ochranu, který nemůže z hlediska ochrany ústavně zaručených práv obstát. 8. Vydání rozsudku pro uznání podle § 114b odst. 4 a 5 ve spojení s § 153a o. s. ř. podle stěžovatelky neobstojí ani z hlediska proporcionality. Z hlediska testu proporcionality si stěžovatelka dovoluje poukázat na diametrálně odlišné a neproporcionální postavení žalovaného, má-li dotyčný žalovaný datovou schránku, či nikoli (viz "Náhradní doručení je vyloučeno; to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky."). Aplikací napadeného ustanovení dochází k podstatnému rozdílu v postavení žalovaných, aniž by tento rozdíl byl ospravedlnitelný legitimním cílem. Toto nerovné postavení je podle ní v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka uvádí, že právní fikce coby nástroj odmítnutí, resp. předstírání reality právem je nástrojem výjimečným. Stěžovatelka tvrdí, že užití obou fikcí v posuzované věci, které vede k vydání rozsudku pro uznání, aniž by se mohla seznámit s doručovanými písemnostmi, žalobním návrhem, a aniž by mohla uplatňovat svá procesní práva obrany, považuje v civilním řízení za vybočení z této tendence výjimečnosti a za zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, který neobstojí v testu proporcionality. V daném případě se tedy v řízení předstírá, že se stěžovatelka seznámila s doručovanou písemností, a navíc, že uznává nárok uplatněný žalobou. Jak se později v řízení ukázalo, ani jedna z těchto fikcí neodpovídala skutečnosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (viz sub 10). 10. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv, nicméně je třeba uvést, že v petitu svého návrhového žádání požaduje pouze zrušení rozsudků nalézacího a odvolacího soudu. Z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné (viz zejména bod 3 a 33 odůvodnění), že stěžovatelka svojí argumentací napadá i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2021 č. j. 32 Cdo 3336/2020-103, od jehož doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, stížnost č. 57567/00), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za sit