IV.ÚS 1083/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1083/22 ze dne 24. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou, sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2022 č. j. 22 Cdo 2927/2021-345, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. května 2021 č. j. 16 Co 88/2020-323 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. ledna 2020 č. j. 7 C 84/2016-243, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a R. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv (svobod) zakotvených v čl. 90 Ústavy a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele na určení, že finanční částka ve výši 615 000 Kč byla ve vlastnictví B. M. (matky stěžovatele a vedlejšího účastníka) ke dni jejího úmrtí (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi specifikovanou částku na nákladech řízení (II. výrok). V odůvodnění okresní soud uvedl, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, neprokázal skutková tvrzení uvedená v žalobě a nedoložil je věrohodnými důkazy (a to ani po výslovném poučení), neprokázal, že ke dni úmrtí B. M. disponovala částkou 615 000 Kč, tj. neprokázal fyzickou existenci této finanční částky. O žalobě stěžovatele okresní soud rozhodoval podruhé, neboť při jejím prvním zamítnutí v odůvodnění podle názoru Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") dospěl ke zjištění skutkového stavu procesně nekorektním způsobem. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které podle krajského soudu nebylo důvodným, a proto napadeným rozsudkem krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění zdůraznil, že okresní soud při novém posouzení věci vůči stěžovateli splnil poučovací povinnost, a vysvětlil, proč další důkazy navrhované stěžovatelem provádět nebude, neboť se míjí s předmětem řízení. Okresní soud ozřejmil svůj postoj k dalším stěžovatelem navrhovaným důkazům a stěžovatelem tvrzené pochybení ohledně opomenutých důkazů tak zjistitelné není. Navrhoval-li stěžovatel provedení dalších (nových) důkazů v řízení před krajským soudem, šlo by podle krajského soudu o nepřípustné novoty v systému neúplné apelace; proto k jejich provedení krajský soud nepřistoupil. Na základě těchto úvah krajský soud uzavřel, že rozsudek okresního soudu je věcně správný, neboť stěžovatel neprokázal, že by B. M. ke dni svého úmrtí byla vlastnicí finanční částky 615 000 Kč. 4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odůvodnil domněnkou (viz II. část dovolání, které si Ústavní soud vyžádal ze spisu okresního soudu), že "odvolací soud pochybil ve svých závěrech při řešení právního posouzení věci, a to při řešení otázky procesního práva, když se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a s ní spojuje i situaci, kdy odvolací soud, potažmo soud nalézací, přistoupil k volnému hodnocení důkazů takovým způsobem, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry". Poté formuloval otázku procesního práva: "Způsobuje nerozhodnutí soudu o navržených důkazech a dále nezdůvodnění, proč k jejich provedení soud nepřistoupil nepřezkoumatelnost rozhodnutí?". Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí dovolání Nejvyšší soud odůvodnil jeho neprojednatelností, konkrétně zjištěním, že dovolání neobsahuje údaj o tom, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení vymezené otázky procesního práva krajským soudem odchyluje. Proto Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání neobsahuje řádné vymezení splnění předpokladů přípustnosti, což brání pokračování v dovolacím řízení. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvádí, že rozsudek okresního soudu je nepřezkoumatelný, neboť soud nerozhodl o jím navržených důkazech (nevysvětlil, proč k nim nepřihlédl). Jde tak ve smyslu judikatury Ústavního soudu o opomenuté důkazy. Přitom krajský soud v předchozím částečně kasačním rozhodnutí trval na povinnosti soudu vypořádat se s navrženými důkazy a z tohoto důvodu vrátil věc okresnímu soudu. Stěžovatel poukazoval na to, že okresní soud právní názor krajského soudu nedodržel a o jím nově navržených důkazech nerozhodl a ani v odůvodnění rozsudku nevyložil, proč je neprovedl. Ve druhém rozhodnutí však krajský soud k této námitce stěžovatele již nepřihlédl a konstatoval, že o opomenuté důkazy nejde. Konkrétně stěžovatel navrhoval znalecký posudek z oboru písmoznalectví na listinu ze dne 5. 6. 2013 a důkazy k prokázání zdravotního stavu jeho matky. V daném kontextu se stěžovatel domnívá, že jeho matka vzhledem k onemocnění Parkinsonovou nemocí nemohla listinu datovanou dnem 5. 6. 2013 sepsat. Obecné soudy se podle stěžovatele nevyrovnaly s objasněním věcných a procesních souvislostí předmětné věci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario); k přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu viz níže (sub IV.). IV. Posouzení přípustnost a opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8. až 10.), posléze proti rozsudku krajského soudu a okresního soudu (body 11. a 12.). 8. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, jehož obsah je rekapitulován výše (bod 4.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Budiž připomenuto, že občanský soudní řád (zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) stanovuje předpoklady přípustnosti dovolání v § 236 až 239. Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně regulovaných předpokladech přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§ 236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její roli pro judikaturní praxi a odpovídající pozici Nejvyššího soudu v této oblasti (§ 237, s doplňky v § 238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výši peněžitého plnění aj. (§ 237). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17 (N 47/88 SbNU 633)]. 9. Odmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání jako neprojednatelné, protože neobsahuje řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti (pozn. tyto předpoklady jsou vymezeny především v § 237 o. s. ř.), což br