IV.ÚS 1085/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1085/14 ze dne 9. 12. 2014 N 220/75 SbNU 475 Přeměna práva osobního užívání na právo vlastnické   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Tomáše Lichovníka a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 9. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 1085/14 ve věci ústavní stížnosti Ing. Zdeňka Devátého a Marie Deváté, zastoupených Mgr. Františkem Jarošem, advokátem, se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 287, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2014 č. j. 30 Cdo 3552/2013-244, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. února 2013 č. j. 20 Co 62/2011-222, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2012 č. j. 30 Cdo 400/2012-208 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 30. září 2010 č. j. 10 C 166/2009-137, jimiž bylo vyhověno žalobě směřující proti stěžovatelům o určení vlastnického práva k pozemku, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech jako účastníků řízení a PhMr. Miloslavy Vondráčkové, zastoupené JUDr. Vojtěchem Krupkou, advokátem, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Horní náměstí 3, a města Lomnice nad Popelkou, se sídlem Lomnice nad Popelkou, Husovo náměstí 6, zastoupeného Mgr. Františkem Jarošem, advokátem, se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 287, jako vedlejších účastníků řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2014 č. j. 30 Cdo 3552/2013-244 a rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. února 2013 č. j. 20 Co 62/2011-222 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jejich právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2014 č. j. 30 Cdo 3552/2013-244 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. února 2013 č. j. 20 Co 62/2011-222 se ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. března 2014, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jejich ústavně zaručeného základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Dne 16. března 1988 byla mezi Československým státem - Městským národním výborem v Lomnici nad Popelkou a vedlejší účastnicí uzavřena dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k blíže specifikovaným pozemkům, nacházejícím se v k. ú. Lomnice nad Popelkou, jejíž součástí bylo ujednání o tom, že výlučným vlastníkem pozemku st. p. č. X1 o výměře 21 m2 (dále jen "předmětný pozemek") se stane stát. Stát byl původně vlastníkem id. 2/3 tohoto pozemku, zatímco vedlejší účastnice jeho id. 1/3. Registrace dohody byla provedena Státním notářstvím v Semilech dne 9. června 1988 pod sp. zn. RI 417/88. Následným rozhodnutím Okresního národního výboru v Semilech ze dne 15. ledna 1990 č. j. Fin-R-26/90-os.už. byl předmětný pozemek přidělen do osobního užívání stěžovatelům jako pozemek zastavěný garáží. Tím jim vzniklo právo na to, aby s nimi Československý stát - Městský národní výbor v Lomnici nad Popelkou uzavřel dohodu o zřízení práva osobního užívání, k čemuž došlo pod č. j. 81/1990 dne 25. ledna 1990. Dohoda byla registrována dne 23. února 1990 pod sp. zn. RII 242/90. Dnem 1. ledna 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb., se podle § 872 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění novelizace provedené prvně uvedeným zákonem, změnilo právo osobního užívání pozemku na vlastnické právo fyzické osoby. 3. K žalobě vedlejší účastnice bylo rozsudkem Okresního soudu v Semilech (dále též "soud prvního stupně") ze dne 29. března 1995 č. j. 1 C 367/94-39, jenž nabyl právní moci dne 4. května 1995, určeno, že uvedená dohoda o vypořádání podílového spoluvlastnictví je absolutně neplatná podle § 39 občanského zákoníku. Důvodem byla skutečnost, že v době jejího uzavření neměl Městský národní výbor v Lomnici nad Popelkou právo disponovat s jedním z pozemků, což s ohledem na to, že soud shledal obsah dohody jednotným a nedělitelným, činilo neplatnou dohodu jako celek. S ohledem na uvedené závěry podala vedlejší účastnice dne 20. března 1998 žalobu vůči městu Lomnice nad Popelkou a dále řádově desítkám fyzických osob, mezi kterými byli i stěžovatelé, jíž se domáhala určení, že je vlastnicí id. 1/3 pozemků, které byly předmětem její původní dohody se státem. Žaloba byla doručena stěžovateli dne 28. května 1998 a stěžovatelce dne 29. května 1998. Řízení o ní bylo nicméně z důvodu zpětvzetí zastaveno usnesením ze dne 7. října 1999 č. j. 1 C 189/98-724, ve znění opravných usnesení. 4. Žalobou podanou dne 13. listopadu 2009 se vedlejší účastnice opětovně domáhala určení, že je společně s městem Lomnice nad Popelkou spoluvlastnicí předmětného pozemku, a to v rozsahu id. 1/3, zatímco město je spoluvlastníkem v rozsahu id. 2/3. Tato žaloba směřovala vedle města i proti stěžovatelům, kteří byli v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci pozemku. Původní vyhovující rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 30. září 2010 č. j. 10 C 166/2009-137 byl k odvolání všech žalovaných změněn rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "odvolací soud") ze dne 31. května 2011 č. j. 20 Co 62/2011-165 tak, že se žaloba zamítá. S tímto závěrem se ovšem neztotožnil Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud"), který připustil dovolání vedlejší účastnice a na jeho základě rozsudkem ze dne 21. listopadu 2012 č. j. 30 Cdo 400/2012-208 zrušil rozhodnutí odvolacího soudu. 5. Z odůvodnění rozsudku dovolacího soudu vyplývá, že považoval dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku, která byla uzavřena mezi státem a stěžovateli, za absolutně neplatnou podle § 39 občanského zákoníku. Podle § 199 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., totiž mohlo být toto právo zřízeno pouze k pozemku, který byl v socialistickém společenském vlastnictví, což však s ohledem na absolutní neplatnost dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, kterou v roce 1988 uzavřel stát s vedlejší účastnicí, nebyl případ předmětného pozemku. Nic na tom nemění ani skutečnost, že dohoda o osobním užívání pozemku byla uzavřena v souladu s příslušným správním rozhodnutím. Důvod, pro který tomu tak je, je přitom třeba spatřovat v postupu správního orgánu, který před vydáním uvedeného rozhodnutí nejednal s vedlejší účastnicí jako s účastníkem správního řízení, přestože podle § 14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), takovéto postavení jako osoba dotčená správním rozhodnutím měla. Uvedené pochybení mělo mít za následek, že správní rozhodnutí nikdy nenabylo právní moci ani se nestalo závazným. Neplatnost dohody o osobním užívání pozemku znamená, že stěžovatelům toto právo k předmětnému pozemku nikdy nevzniklo, pročež jim následně nemohlo vzniknout ani vlastnické právo podle § 872 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. ledna 1992. 6. K poukazu odvolacího soudu, že v projednávané věci se uplatní závěry obsažené v nálezu ze dne 28. května 1997 sp. zn. II. ÚS 103/96 (N 64/8 SbNU 133), dovolací soud zdůraznil, že nesprávné posouzení rozsahu účastenství správním orgánem ve správním řízení nemůže mít vliv na závěr soudu o tom, že správní rozhodnutí, které nebylo doručeno všem osobám, jež účastníky správního řízení ze zákona byly, nenabylo právní moci, a tudíž nevyvolalo jím sledované právní účinky. V usnesení ze dne 1. dubna 2003 sp. zn. II. ÚS 358/01 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) navíc Ústavní soud zdůraznil, že účelem rozhodnutí o přidělení pozemku byla legalizace protiprávního stavu, přičemž podrobně odůvodnil, proč v citované věci nebylo možno použít závěry uvedeného nálezu. 7. Za situace, kdy stěžovatelé užívali předmětný pozemek na základě rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání a dohody o osobním užívání pozemků, mohli být podle názoru dovolacího soudu toliko v dobré víře, že jej užívají z titulu práva osobního užívání pozemku. Stěžovatelé tak nenakládali s předmětným pozemkem jako s pozemkem, který jim patří, což vylučovalo jejich oprávněnou držbu a vydržení vlastnického práva k němu podle § 135a odst. 1 a 2 občanského zákoníku, ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 131/1982 Sb. I kdyby přitom byli přesvědčeni, že jim právo osobního užívání pozemku platně vzniklo a transformovalo se na právo vlastnické, jejich dobrá víra, že jim předmětný pozemek patří, mohla trvat teprve od 1. ledna 1992 a nejpozději do 28. a 29. května 1998. Tehdy se totiž dozvěděli o stanovisku vedlejší účastnice, že se považuje za podílovou spoluvlastnici předmětného pozemku. Stanovená desetiletá doba podmiňující vydržení proto stěžovatelům neuplynula. 8. Krajský soud v Hradci Králové, který byl v dalším