IV.ÚS 1086/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1086/24 ze dne 7. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Hany Karáskové, sídlem Jankovcova 94/41, Praha 7 - Holešovice, insolvenční správkyně dlužníka Jindřicha Andrlíka, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Hřebenem, advokátem, sídlem Vrchlického 5282/52, Jihlava, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2024 č. j. 71 ICm 3142/2023, 105 VSPH 101/2024-87 a II. výroku usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. ledna 2024 č. j. 71 ICm 3142/2023-74, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského osudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Thunovská 192/27, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (resp. výroku) s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") domáhala proti stěžovatelce (insolvenční správkyni dlužníka) určení, že pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka ve výši 57 075,46 Kč je po právu. Až v průběhu sporu předložila výpis z účtu, z něhož vyplynulo, že dlužníkovi poskytla úvěr ve výši 55 000 Kč. Vzhledem k tomu, že dlužník uhradil na úvěr celkem 9 630 Kč, uznala stěžovatelka pohledávku vedlejší účastnice řízení z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 45 370 Kč a dále popírala pohledávku vedlejší účastnice za dlužníkem ve výši 11 705,46 Kč. Následně vedlejší účastnice vzala žalobu v celém rozsahu zpět a navrhla, aby žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením zastavil řízení (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění, kromě jiného, odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 645/20 (N 136/100 SbNU 499) s tím, že je povinností insolvenčního správce předcházet zbytečným incidenčním sporům, neboť ty dosažení cílů insolvenčního řízení nepomáhají. Podle krajského soudu stěžovatelka vzala částečně zpět své popření až v průběhu incidenčního sporu, ačkoliv mu mohla předejít například jednáním s vedlejší účastnicí o tom, že listinu obchodní společnosti Komerční banka, a. s., která měla prokazovat poskytnutí finančních prostředků vedlejší účastnicí, nepovažuje za dostatečnou. Pokud se stěžovatelka takto nezachovala, nelze podle krajského soudu zpětvzetí žaloby klást zcela k tíži vedlejší účastnici. 3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesení krajského soudu ve II. výroku potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění vrchní soud konstatoval, že vedlejší účastnice skutečně ke své přihlášce do insolvenčního řízení nepřipojila listinu, z níž by bylo jednoznačně seznatelné, že dlužníkovi podle příslušné úvěrové smlouvy poskytla částku 55 000 Kč. Bylo ovšem v souladu s povinnostmi insolvenčního správce postupovat svědomitě a s odbornou péčí, aby pokud možno všichni věřitelé (tedy i vedlejší účastnice) byli uspokojeni v co možná nejvyšší míře. Vrchní soud poukázal na to, že dlužník ve svém insolvenčním návrhu označil vedlejší účastnici jako svoji věřitelku. S ohledem na zjištěné skutečnosti vrchní soud uzavřel, že vedlejší účastnice vzala žalobu v rozsahu částky 45 370 Kč zpět důvodně v návaznosti na částečné zpětvzetí popření její pohledávky stěžovatelkou. Ohledně částky 11 705,46 Kč svědčí procesní úspěch stěžovatelce, neboť vedlejší účastnice zavinila, že řízení muselo být zastaveno. Dále vrchní soud odkázal na § 202 odst. 1 věta první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Pokud tedy krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, rozhodl věcně správně. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v prvé řadě uvádí, že jako insolvenční správkyně je podle insolvenčního zákona povinna při výkonu své funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí, aby věřitelé byli v insolvenčním řízení uspokojeni v co nejvyšší míře. Vrchní soud se dostatečně nevypořádal s jejími námitkami, zejména že vedlejší účastnice zahájila spor, aniž by se pokusila řádně a včas předložit všechny důkazy k přihlášené pohledávce. Stěžovatelka ještě před popěrným úkonem vyzvala vedlejší účastnici, aby doložila potvrzení, ze kterého bude vyplývat, že dlužníkovi finanční prostředky poskytla. Protože vedlejší účastnice požadovaný důkaz nepředložila, byla stěžovatelka nucena pohledávku popřít. Až v probíhajícím řízení vedlejší účastnice doložila požadovanou dokumentaci o poskytnutí finančních prostředků dlužníkovi. Je-li po stěžovatelce žádáno, aby vedlejší účastnici opakovaně vyzývala k doplnění její přihlášky, naplnění tohoto požadavku by znamenalo, že by stěžovatelka postupovala jednoznačně nad rámec toho, co jí ukládá zákon. Pokud vedlejší účastnice potřebné podklady ke své pohledávce nedoložila, neměla stěžovatelka jinou možnost než pohledávku popřít. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jednou z vad je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. 7. Princip minimalizace zásahů je ještě patrnější při posuzování rozhodnutí soudů o náhradě nákladů řízení. Problematikou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně a zdůraznil, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se vztahují požadavky řádného procesu, tudíž je oprávněn podrobit přezkumu i rozhodnutí o nákladech řízení. Ústavní soud se však opakovaně vyjádřil, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje spor o nákladech řízení intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod [např. usnesení ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3931/18 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud je proto při posuzování ústavních stížností týkajících se (výhradně) nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je dáno rovněž okolností, že proti výrokům o nákladech řízení není z rozhodnutí zákonodárce přípustné ani dovolání, takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu. 8. Ústavní soud shledal, že obecné soudy své závěry v napadených rozhodnutích akceptovatelným způsobem odůvodnily, a to zejména s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 645/20, který se týkal obdobné věci. Na tuto skutečnost - z argumentačního hlediska poměrně zásadní - stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně nereaguje. V uvedeném