IV.ÚS 1088/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1088/19 ze dne 14. 5. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Stanislavou Jurčíkovou, advokátkou, sídlem Zelný trh 12, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 7 To 376/2018-429 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. srpna 2018 č. j. 5 T 176/96-403, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť v jejich vydání spatřoval neoprávněný zásah do svého ústavně zaručeného práva na svobodu pohybu a pobytu dle čl. 14 Listiny základních práv a svobod (dále je "Listina"), práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 24. 4. 1997 č. j. 5 T 176/96-160, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 8. 1997 č. j. 3 To 312/97-186, uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 1997 (dále jen "trestní zákon"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců a trest vyhoštění na dobu neurčitou, který byl fakticky realizován dne 27. 4. 1999. 3. Stěžovatel se následně protiprávně (s fakticky pozměněným jménem) vrátil na území České republiky, načež byl v roce 2013 identifikován. V podrobnostech lze odkázat na nález ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 3101/13 (N 171/74 SbNU 481), kterým byla zamítnuta stěžovatelova ústavní stížnost proti zamítnutí předchozího návrhu na upuštění od trestu vyhoštění a obsáhle odůvodněno, proč tento postup nebyl shledán v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. 4. Stěžovatel podal v roce 2018 další žádost o upuštění od výkonu uloženého trestu vyhoštění s ohledem na to, že se v březnu 2015 stal občanem Evropské unie, což doložil kopií občanského průkazu a cestovního pasu Maďarska a od února 2008 má v České republice stále povolen trvalý pobyt. Tím došlo dle stěžovatele k naplnění podmínek § 80 odst. 3 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Tuto žádost městský soud zamítl napadeným usnesením. Dle soudu je zřejmé, že stěžovatel získal trvalý pobyt protiprávně, neboť byl v minulosti vyhoštěn na dobu neurčitou. V žádosti o povolení uvedl neúplné nebo nepravdivé údaje (změněné jméno, totožnost rodičů). Tím uvedl orgány České republiky v omyl a vědomě od roku 2004 porušoval uložený trest. V otázce trvalého pobytu bylo již zahájeno řízení o jeho zrušení. Další porušování soud předpokládá i v nedávné době, neboť byl stěžovatel zadržen dne 24. 10. 2017 v České republice v bytě své družky. Soud tak připomněl zásadu, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání. S ohledem na to soud pochybuje rovněž o legálnosti získání občanství Maďarska. Popsané stěžovatelovo chování považuje soud za závažné narušení veřejného pořádku, neboť uváděl státní orgány v omyl (narušil jejich fungování), což vedlo k dalším protiprávním následkům. Stejným způsobem pak začal vytvářet podmínky pro postup podle § 350h zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), aby tak dosáhl faktického zrušení uloženého trestu. Rovněž není tento trest v rozporu se zájmem na spojování rodin, neboť stěžovatel svou rodinu vědomě přemístil do České republiky. Vyhověním stěžovatelově žádosti by tak soud vyjádřil souhlas s veškerým popsaným chováním a obcházením zákona. 5. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil s argumentací městského soudu. Doplnil tuto argumentaci v tom směru, že stejným způsobem (uváděním neúplných údajů) stěžovatel postupoval ještě v roce 2015, když žádal o nové povolení k pobytu v České republice s novým občanstvím Maďarska. Své zázemí v České republice si mohl stěžovatel vybudovat jen v důsledku svého protiprávního jednání. K námitce nedostatečné transpozice směrnice Evropské unie, upravující právo pobytu občanů Evropské unie, krajský soud konstatoval, že ani v tomto směru nezjistil Ústavní soud žádné pochybení. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel především namítá, že v jeho případě nastaly skutečnosti uváděné v § 350h trestního řádu ve spojení s § 80 odst. 3 písm. e) trestního zákoníku, pro které nelze trest vyhoštění uložit. Konkrétně má stěžovatel na území České republiky povolen trvalý pobyt, je občanem Evropské unie a neexistují zde žádné vážné důvody ohrožení státu nebo veřejného pořádku. Vedle toho poukázal stěžovatel na skutečnost, že má v České republice silné pracovní a sociální zázemí. Společně s tím pak stěžovatel uvedl, že má v České republice i silné osobní, rodinné a citové vazby, jelikož má se svou družkou syna, který se narodil a vyrůstá v České republice, nemá žádné vazby k rodné zemi stěžovatele, neumí ukrajinský jazyk a nemá na Ukrajině žádné kamarády. Naproti tomu v České republice má kamarády a příbuzné, se kterými se stýká, umí český jazyk a navštěvuje základní školu v B. 7. Podle stěžovatele se soudy dále nevypořádaly s námitkou, že v jeho případě měla být přímo uplatněna směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen "směrnice 2004/38/ES"). Stěžovatel je toho názoru, že směrnice 2004/38/ES byla nedostatečně transponována do českého právního řádu, neboť § 80 odst. 3 trestního zákoníku nepamatuje na kategorii osob, které jsou "pouze" občany Evropské unie a podmínka trvalého pobytu nebo právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta tak nemůže být nikdy splněna z důvodu samotného zákazu pobytu. Podle směrnice 2004/38/ES lze občany Evropské unie vyhostit pouze výjimečně, a to tehdy, pokud by představovali skutečnou a aktuální hrozbu pro veřejný pořádek, veřejnou bezpečnost nebo pro veřejné zdraví. Stěžovatel však dle svého tvrzení takovou hrozbu v žádném případě nepředstavuje. 8. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v naprosté libovůli obecných soudů při hodnocení podmínek zakládajících překážku uložení trestu vyhoštění. Stěžovatel je přesvědčen, že trest vyhoštění uložený mu před více než 20 lety není nezbytný pro ochranu společnosti a pro jeho nápravu. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nálezy ze dne 21. 4. 1999 sp. zn. II. ÚS 178/98 (N 57/14 SbNU 27) a ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), podle nichž lze ukládat trest vyhoštění na neurčitou dobu jen v těch nejzávažnějších případech, kdy náprava pachatele již není možná a nelze rozumně očekávat, že by odsouzený i po několika letech přestal být pro stát bezpečnostním rizikem. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 11. V první řadě Ústavní soud posoudil námitky týkající se porušení procesních práv stěžovatele. V tomto směru stěžovatel především namítal, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou o nepoužití směrnice 2004/38/ES. Krajský soud na uvedenou námitku reagoval pouze tvrzením, že ani Ústavní soud v tomto smyslu nezjistil žádné pochybení. Takové vypořádání je dle Ústavního soudu zjevně nedostatečné a fakticky i nepřezkoumatelné. Z odůvodnění není vůbec zřejmé, k jaké rozhodovací činnosti Ústavního soudu se tvrzení krajského soudu vztahuje. Má-li na mysli předchozí nál