IV.ÚS 1088/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1088/22 ze dne 22. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Romanem Rožnovským, advokátem sídlem Pardubická 298/22, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2022 č. j. 20 Cdo 39/2022-566, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. srpna 2021 č. j. 4 Co 91/2020-524, usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. února 2020 č. j. 17 Co 50/2019-502 a ze dne 6. března 2019 č. j. 17 Co 50/2019-411 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 31. ledna 2019 č. j. 0 P 57/2011-392, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, a jako účastníků řízení, a J. Š. a města N., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo vedlejší účastnice (jeho manželky) na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 5 a čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a obsahu soudního spisu vedeného Okresním soudem v Náchodě (dále jen "okresní soud) pod sp. zn. 0 P 57/2011, který si Ústavní soud za účelem posouzení opodstatněnosti a důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, se podává, že okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl o (prodloužení) omezení svéprávnosti vedlejší účastnice tak, že není způsobilá samostatně právně jednat v žádných záležitostech (s výjimkou běžných záležitostí každodenního života), včetně výkonu aktivního i pasivního volebního práva (I. výrok), přičemž omezení svéprávnosti v tomto rozsahu stanovil na dobu pěti let (II. výrok). Vedlejší účastnici pak ponechal opatrovníka, kterým je vedlejší účastník (III. výrok). 3. Okresní soud tak rozhodl po zhlédnutí vedlejší účastnice při jednání dne 31. 1. 2019, a s přihlédnutím ke znaleckému posudku a lékařským zprávám. Oproti dřívějšku přistoupil i k omezení výkonu volebního práva, když z provedeného dokazování vyplynulo, že vedlejší účastnice vykonávala volební právo pod "nařízením svého manžela" a sama není podle znaleckého posudku schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb. Volbu opatrovníka okresní soud odůvodnil tak, že sama vedlejší účastnice výslovně a opakovaně žádala, aby jejím opatrovníkem byl ponechán vedlejší účastník řízení. Okresní soud zdůraznil, že nikterak nezpochybňuje zájem stěžovatele starat se o svou manželku, uvedl však, že nejde o osobu vhodnou pro výkon této funkce, a to zejména pro "značný počet živých exekučních řízení", v nichž jsou vymáhány mimo jiné platby ze zdravotního pojištění. Uzavřel přitom, že jestliže stěžovatel "není schopen řádně spravovat své záležitosti, je důvodná obava, že nebude řádně spravovat záležitosti své manželky a řádně hospodařit s jejími finančními prostředky. Žádná ze zletilých dcer se o výkon funkce opatrovníka své matky neuchází. Sama posuzovaná opakovaně žádala, aby jejím opatrovníkem bylo ponecháno Město N." 4. Proti výše uvedenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 6. 3. 2019 č. j. 17 Co 50/2019-411 odmítl podle § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako podané někým, kdo k tomu není oprávněn. Zdůraznil přitom, že stěžovatel vůbec nebyl účastníkem řízení o (omezení) svéprávnosti, když o jeho právech a povinnostech nebylo v řízení jednáno, a ani ho zákon za účastníka řízení neoznačuje [§ 6 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s.")]. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu pro zmatečnost, neboť podle něj soudy nesprávně dovodily, že není účastníkem řízení. Současně tvrdil, že "opatrovníkem měl být ustanoven on". Žalobu pro zmatečnost krajský soud usnesením ze dne 20. 2. 2020 č. j. 17 Co 50/2019-502 zamítl s tím, že postup ve věci byl správný, neboť stěžovatel skutečně není účastníkem řízení o (prodloužení omezení) svéprávnosti vedlejší účastnice. Jelikož bylo odvolání proti rozhodnutí okresního soudu podáno osobou k tomu neoprávněnou, musela být odmítnuta. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením tento závěr krajského soudu v řízení o žalobě pro zmatečnost potvrdil. 5. Proti všem shora uvedeným soudním rozhodnutím podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu a usnesení krajského soudu ze dne 6. 3. 2019 č. j. 17 Co 50/2019-411. Uvedl, že vůči usnesení vrchního soudu stěžovatel pouze poukázal na jeho údajný rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 194/11 (N 193/67 SbNU 319), který se však zabývá zcela odlišnou situací a na posuzovanou věc nedopadá. Nad rámec toho přesto podotkl, že závěr, podle něhož není stěžovatel účastníkem předmětného řízení, je v souladu s jeho ustálenou judikaturou. Proti výše uvedenému usnesení krajského soudu pak nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné, neboť byla přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř., kterou ostatně stěžovatel podal. V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Řízení o dovolání proti rozsudku okresního soudu ze dne 31. 1. 2019 č. j. 0 P 57/2011-392 a usnesení krajského soudu ze dne 20. 2. 2020 č. j. 17 Co 50/2019-502 zastavil, neboť jde o prvostupňová rozhodnutí. Zákon přitom nezaložil funkční příslušnost Nejvyššího soudu pro projednání dovolání proti těmto prvostupňovým rozhodnutím, pročež jde o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, pro který musí být řízení zastaveno. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před soudy a namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena shora uvedená ústavně zaručená základní práva vedlejší účastnice. Uvádí, že "věc má šikanózní" rozměr, rozhodnutí diskriminuje celou rodinu, přičemž soudy rezignovaly na zjištění úplného stavu věci a posouzení osobních poměrů vedlejší účastnice. Znalecký posudek podle něj nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Soudy podle stěžovatele nebyly nestranné, neboť z jejich rozhodnutí lze "vysledovat předpojatost" vůči jeho osobě i jeho dcerám. Podle stěžovatele "je zcela nesporné, že řízení bylo zatíženo vadami, a to zmateční vadou ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a nedostatečně zjištěným skutkovým stavem". III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány procesní předpoklady jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 8. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje Ústavní soud o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tuto Ústavou zakotvenou pravomoc Ústavního soudu rozvádí v § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož může ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí podat pouze účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo. Již v usnesení ze dne 22. 10. 1996 sp. zn. III. ÚS 137/96 (všechna rozhodnutí jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz) Ústavní soud zdůraznil, že "ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, taxativně vymezuje rozsah oprávněných osob k podání ústavní stížnosti. Takovou osobou je fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí má dotýkat. Stěžovatelem tedy nemůže být osoba, která účastníkem řízení před orgánem veřejné moci nebyla, a to ani v tom případě, že se sama za účastníka považuje a případně se cítí dotčena rozhodnutím orgánu veřejné moci. Nezbytnou podmínkou tedy je, aby takováto osoba byla účastníkem původního řízení a jako účastník rovněž vystupovala a jako s účastníkem s ní bylo jednáno." 9. Stěžovatel nebyl účastníkem řízení o (omezení) svéprávnosti vedlejší účastnice, v řízení nebylo rozhodováno o jeho právech a povinnostech a ani s ním nebylo jako s účastníkem jednáno. Okruh účastníků řízení o svéprávnosti podle § 34 a násl. z. ř. s. je přitom v důsledku absence zvláštních procesních pravidel pro vymezení účastníků, určen obecným § 6 odst. 1 z. ř. s., podle něhož je účastníkem řízení "navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno". Stěžovatel přitom nebyl ani navrhovatelem, ani osobou, o jejichž právech a pov