IV.ÚS 1092/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1092/20 ze dne 23. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., t. č. Vazební věznice Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Martinem Soukupem, advokátem, sídlem Římská 2575/31a, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2020 sp. zn. 61 To 89/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. ledna 2020 sp. zn. 43 Nt 724/2019, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 5, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Ústavy. Svůj návrh na zrušení napadených rozhodnutí stěžovatel spojil s žádostí o přednostní projednání této ústavní stížnosti. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby a na užití mírnějších zajišťovacích institutů, neboť u stěžovatele nadále trvají důvody vazby podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Podle obvodního soudu stěžovateli především hrozí vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody s trestní sazbou 5 až 10 let, přičemž je současně stíhán pro další závažnou trestnou činnost. Útěk z České republiky by mu mohla umožnit jeho finanční situace. Tzv. předstižná vazba je dle soudu odůvodněna dlouhodobostí trestné činnosti, kterou navíc stěžovatel považuje za legální, čímž se dle soudu zvyšuje riziko jejího opakování. Užití mírnějších institutů považoval soud za vyloučené vzhledem k osobě stěžovatele, jeho zkušenostem, věku a charakteru trestné činnosti. 3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zamítl. Proti usnesení obvodního soudu podaly stížnost rovněž matka a partnerka stěžovatele, přičemž jejich stížnosti odmítl městský soud pro opožděnost. Z jejich identických obsahů a formální úpravy je navíc zřejmé, že tyto stížnosti zpracoval obhájce stěžovatele. Důvody vazby se dle městského soudu nezměnily, pročež odkázal na odůvodnění předchozího rozhodnutí. Usnesení o zahájení trestního stíhání je dle soudu dostatečně určité a vyjmenovává všechny znaky popisované trestné činnosti. Rozdíly mezi stěžovatelem a druhým obviněným (údajným organizátorem, který byl již z vazby propuštěn) jsou dle městského soudu markantní, neboť druhý obviněný utlumil svou činnost ještě před zadržením a doložil jiné zdroje příjmů. Zahájení dalšího trestního stíhání s hrozbou vysokého trestu zvyšuje podle městského soudu riziko, že se stěžovatel bude trestnímu řízení vyhýbat nebo uprchne. Stěžovatelovy poměry (rodinné a majetkové) možnost útěku nikterak nevylučují. Důvody vazby ještě nejsou plynutím doby natolik oslabeny, aby šlo o rozhodující kritérium. Záruky poskytnuté za stěžovatele považoval městský soud za nedostatečné. Blízké osoby nedokázaly na stěžovatele dostatečně působit při páchání stíhaného jednání a další zaručující se osoby mají právnické vzdělání a byly se stěžovatelovým jednáním obeznámeny. Není tak dle městského soudu zřejmé, jak by mohly na stěžovatele působit. Užití mírnějších prostředků tedy u stěžovatele nepřipadá v současné fázi trestního řízení v úvahu. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že soudy v dané věci rozhodly v rozporu s pravidly vyplývajícími ze zákona a judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. K porušení ústavních principů došlo dle stěžovatele zamítnutím stížnosti jeho partnerky a matky pro opožděnost. Přitom se soud řídil nepravdivou úvahou, že stížnosti byly "zcela zjevně" sepsány obhájcem stěžovatele. Stížnosti však ve skutečnosti zpracoval rodinný přítel a právník. Obě srovnávané stížnosti jsou dle stěžovatele zjevně odlišné. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vymezil proti odlišnému určování počátku běhu lhůt k podání stížnosti. Její počátek je třeba odvozovat až od možnosti seznámení se s písemným vyhotovením rozhodnutí. Stížnostní soud navíc stěžovateli odepřel právo osobního slyšení ve vazební věci. Napadená rozhodnutí nebyla doručena druhému ze stěžovatelových obhájců, v čemž stěžovatel spatřuje porušení jeho práva na obhajobu. 5. Dále stěžovatel namítá, že soudy dostatečně neodůvodnily nutnost prodloužení tzv. útěkové vazby. Zejména nerespektovaly tzv. doktrínu zesílených důvodů. Nová rozhodnutí neobsahují žádné nové poznatky o důvodnosti trestního stíhání. V rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu přičetly soudy stěžovateli k tíži, že jako místo trvalého pobytu využívá reprezentativní adresu na Malé Straně. Bez důkazů se ztotožnily s nepravdivým tvrzením státního zástupce, že vlastnictví tohoto bytu je převáděno. Soudy dle stěžovatele ignorovaly řadu námitek, poukazujících na zbytnost dalšího trvání vazby. Jde zejména o námitky o absolutní nečinnosti policejního orgánu, rozporu postupu orgánů činných v trestním řízení s judikaturou Ústavního soudu, povahy stěžovatelova bydliště, mírnosti charakteru trestné činnosti, kvality přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání, důvodů útěkové vazby s ohledem na dřívější trestní stíhání, rodinných a osobních poměrů stěžovatele, ukončení údajné trestné činnosti v roce 2018, nepřípustnosti řešení otázky legálnosti stěžovatelem poskytovaných služeb ve vazebním řízení, ochoty obviněného zavázat se k nepokračování v další činnosti, nevyslechnutí navržených svědků, nepřezkoumatelnost závěrů o nutnosti uvalení vazby, propuštění údajného organizátora trestné činnosti z vazby, otázky stěžovatelových příjmů a souvislosti vazebního řízení s předchozí trestní věcí stěžovatele. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na faktické chyby napadených rozhodnutí. Jednak jde o výše popsané nepravdy o autorství stížnosti partnerky a matky stěžovatele a dále smyšlenky o počtu obviněných osob. Nesprávně rovněž městský soud uvádí, že stěžovatel je v tzv. koluzní vazbě. Konečně stěžovatel uvádí, že soud bez důkazů dovozuje, že advokát Martin Soukup věděl o údajné trestné činnosti stěžovatele. 6. Stěžovatel odmítá závěry soudů o návrzích na možnost nahrazení vazby mírnějšími opatřeními. Obvodní soud přijal obecné a nepodložené spekulace o osobě stěžovatele. Naproti tomu vůbec nevyslechl osoby poskytující za stěžovatele záruky. Jde o osoby vysoce důvěryhodné. S touto novou skutečností ve prospěch stěžovatele se však soudy fakticky nevypořádaly. Ohledně možnosti "elektronického dohledu" nad stěžovatelovým pohybem poukázaly soudy zcela nepřípustně na "informace z médií" o nedostatku tzv. monitorovacích náramků. Při úvahách o výši případné kauce pak soudy nezohledňují majetkové poměry stěžovatele. Postup soudů je dle stěžovatele svévolnou snahou přimět jej k doznání. Soudy rovněž nedostatečně argumentují i druhým stěžovatelovým trestním stíháním, přičemž tak činí bez znalosti spisu a podrobností případu (v důsledku čehož operují pouze s obecnou představou o hrozícím trestu) a zejména nezohledňují, že stěžovatel je v dané věci stíhán na svobodě a plně spolupracuje s orgány činnými v trestním řízení. Soudy dle stěžovatele selhaly jako orgány přezkoumávající zákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání, v němž chybí vymezení subjektivní stránky trestného činu a jeho důkazní opora. 7. Podle stěžovatele soudy dostatečně neodůvodnily nutnost tzv. útěkové vazby. Stěžovatel vždy spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a žádným úkonům se nevyhýbal (to platí i pro předchozí trestní řízení). Stěžovatel se zdržuje ve stálém bydlišti již více než 10 let a je v něm dosažitelný všem známým i obchodním partnerům. Pracovně i rodinně je zcela vázán k České republice. Jeho dvě děti jsou po smrti jejich matky zcela odkázány na jeho péči a stěžovatel je na ně silně fixován. Stěžovatelova partnerka je ve stavu rizikového těhotenství. Stěžovatel nemá žádný majetek ani příjmy v zahraničí. Obava z útěku je nepodložena jakýmikoliv konkrétními okolnostmi. Stěžovatel se v současné době léčí na onkologii a trpí i dalšími zdravotními problémy vyžadujícími každodenní léčbu. Soudy uváděný příjem je hrubě zkreslený, neboť jde o nezdaněné příjmy bez odečtení nákladů a spojené navíc i s příjmy jeho dětí (z dědického řízení po jejich matce). Se všemi těmito námitkami se soudy nevypořádaly. Úvahy soudů o hrozícím