IV.ÚS 1097/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1097/18 ze dne 11. 12. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Blažkem, advokátem, sídlem Jiráskovo nám. 816/4, Plzeň, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 31. ledna 2018 č. j. 3 KZT 6/2018-3 a usnesení Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne 27. prosince 2017 č. j. 1 ZT 724/2017-13, za účasti Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni (dále jen "krajské státní zastupitelství") a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město (dále jen "okresní státní zastupitelství"), kterými došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36, 38 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ze spisu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství policie Plzeň, 1. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") sp. zn. KRPP-149875/TČ-2017-030571 Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo usnesením policejního orgánu ze dne 20. 11. 2017 č. j. KRPP-149875-39/TČ-2017-030571 zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání přečinu vydírání dle § 175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že ze svého pracovního počítače zaslal anonymně poškozené, která byla ředitelkou mateřské školy, kam docházely stěžovatelovy děti, e-mailovou zprávu následujícího znění: "Dobrý den Nedávno jsem byl ve školce a všiml jsem si že zde máte hrčku (miminko které nemá přirozenou středoevropskou barvu). Jsme v české republice a jsme bílý. Nehodlám tento nechutný způsob propagandy multi-kulti v žádném případě tolerovat!! A nebudu tolerovat vymývání mozků dětí už ve školce!! Jestli máte potřebu propagovat multi-kulti tak se můžete jet seberealizovat na západ, tam se na vás ty zločinci už těší!! Pokud tuto skutečnost neprodleně nenapravíte zveřejním fotky na sociální sítě a udělám vám velice nelichotivou reklamu. Berte to jako první a poslední přátelské upozornění. Situaci si osobně zkontroluji. Děti jsou moje největší bohatství a proto ho budu chránit za každou cenu. S pozdravem Rodič". 3. Při výslechu v postavení obviněného (za přítomnosti obhájce) se stěžovatel k odeslání zprávy doznal. Uvedl, že e-mail napsal z důvodu strachu o své děti, kdy neustále vidí v médiích, že se sem "valí nelegální imigranti, kteří napadají lidi". Na dotaz, proč jej panenka s ne středoevropskými rysy tolik rozlítila, odpověděl, že je to "tou situací, která nám je předkládána politiky, médii, kdy jsou potlačovány křesťanské hodnoty v zájmu větší ochrany práv menšin", a dodal, že chtěl chránit své děti před tímto vlivem. Od případného zveřejnění fotografie panenky na svém profilu na Facebooku "čekal nějaké lajky" a chtěl vyvolat diskuzi, nic jiného. Své jednání označil za největší hloupost svého života, vyjádřil lítost a policejnímu orgánu předal omluvný dopis adresovaný poškozené. V závěru svého výslechu vyslovil souhlas s podmíněným zastavením trestního stíhání podle § 307 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a s narovnáním podle § 309 odst. 1 trestního řádu. 4. Stěžovatel následně dne 13. 12. 2017 podal prostřednictvím svého obhájce u okresního státního zastupitelství návrh na zastavení svého trestního stíhání dle § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy z důvodu, že skutek, pro který je obviněný stíhán, není trestným činem a není důvod pro postoupení věci. V návrhu uvedl, že je přesvědčen o nedůvodnosti svého trestního stíhání, neboť jednání, pro které je stíhán, nenaplňuje znaky trestného činu. Odkázal na § 12 odst. 2 trestního zákoníku s tím, že jeho jednání nevykazuje společenskou škodlivost, a uvedl, že zároveň nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání, a to kvůli absenci pohrůžky jiné těžké újmy. Nadto se odvolal na svobodu slova zaručenou v čl. 17 Listiny a vyjádřil svou lítost nad celou událostí. Státní zástupce okresního státního zastupitelství stěžovateli dne 14. 12. 2017 sdělil, že jeho návrhu nevyhovuje. Ohledně výkladu pojmu jiné těžké újmy odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a stupeň škodlivosti stěžovatelova jednání vyhodnotil jako poměrně vysoký vzhledem k jeho příčině. 5. Následně okresní státní zastupitelství napadeným usnesením rozhodlo podle § 307 odst. 1 trestního řádu o podmíněném zastavení trestního stíhání stěžovatele a stanovilo s odkazem na § 307 odst. 2 trestního řádu zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. V odůvodnění usnesení se uvádí, že stěžovatel vyslovil předběžný souhlas s podmíněným zastavením svého trestního stíhání, trestné jednání doznal a vzhledem k obsahu své výpovědi a omluvnému dopisu, který adresoval poškozené, svého činu i upřímně lituje, čímž došlo k naplnění zákonných podmínek pro podmíněné zastavení trestního stíhání. Zároveň okresní státní zastupitelství konstatovalo, že bylo dostatečným způsobem prokázáno, že se předmětného jednání stěžovatel dopustil a že jeho jednání nese veškeré znaky skutkové podstaty přečinu vydírání. Stěžovatele také upozornilo, že jeho rozhodnutí je rozhodnutím prozatímním, kdy ve stanovené zkušební době bude sledovat jeho život a chování, zejména zda se nedopouští dalšího závadového jednání v podobě trestných činů či závažnějších přestupků. Nežil-li by stěžovatel řádným životem, bylo by rozhodnuto v tom smyslu, že se ve zkušební době stěžovatel neosvědčil a trestní stíhání bude pokračovat podáním obžaloby. 6. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost. V ní opětovně namítal absenci naplnění zákonných znaků trestného činu, poukázal na chybnou argumentaci uvedenou ve sdělení dozorujícího státního zástupce o fotografiích dětí, které nemělo žádnou oporu ve spisu, a na chybu v odkazu na zákonné ustanovení ve výroku napadeného usnesení. Krajské státní zastupitelství napadeným usnesením zrušilo část výroku usnesení okresního státního zastupitelství, v němž bylo chybně označeno zákonné ustanovení, a rozhodlo meritorně stejným způsobem, tj. stanovilo zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. V ostatním se plně ztotožnilo se závěry okresního státního zastupitelství. Podle krajského státního zastupitelství zjištěný skutkový stav zcela odůvodňuje podmíněné zastavení trestního stíhání, byly pro něj splněny zákonné podmínky a byly naplněny znaky trestného činu vydírání. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že státní zástupce má při podmíněném zastavení trestního stíhání povinnost zkoumat, zda byla naplněna skutková podstata trestného činu a zejména zda lze v dané věci s ohledem na § 12 odst. 2 trestního zákoníku dovozovat trestní odpovědnost a nepostačí například uplatnění občanskoprávní odpovědnosti. Této povinnosti státního zástupce nezbavuje ani skutečnost, že stěžovatel při svém prvním výslechu vyslovil souhlas s případným postupem dle § 307 odst. 1 a 2 (podmíněné zastavení trestního stíhání) trestního řádu a § 309 odst. 1 (narovnání) trestního řádu. Stěžovatel zároveň poukazuje na to, že souhlas s tímto postupem udělil při prvním úkonu automaticky, aniž by znal konkrétní důkazní situaci, a že v průběhu vyšetřování vyslovil přesvědčení, že předmětné jednání není trestným činem, přičemž navrhl zastavení trestního stíhání. 8. Stěžovatel tvrdí, že svým návrhem na zastavení trestního stíhání de facto vzal zpět svůj souhlas s postupem dle § 307 odst. 1 a 2 trestního řádu. Za takové situace pak okresní, ani krajské státní zastupitelství nemohlo rozhodnout o podmíněném zastavení trestního stíhání, neboť chyběl souhlas obviněného. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 84/2003, dle nějž souhlas obviněného s podmíněným zastavením trestního stíhání musí být jednoznačný, výslovný, nemůže být ničím podmiňován a z povahy jeho jednoznačnosti vyplývá, že nemůže být odvolán a poté znovu udělen. Stěžovatel z citovaného rozhodnutí dovozuje, že souhlas s postupem dle § 307 trestního řádu může obviněný v průběhu trestního řízení kdykoli odvolat, a to s účinky ex tunc. Zároveň tvrdí, že když jako obviněný vyslovil v průběhu trestního řízení právní názor, že předmětné jednání není trestným činem, a navrhl zastavení trestního řízení, nelze předpokládat ani z ničeho dovozovat trvání jeho souhlasu s podmíněným zastavením trestního stíhání, který vyslovil při svém