IV.ÚS 1098/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1098/15 ze dne 22. 3. 2016 N 47/80 SbNU 573 Pachové stopy jako nepřímý důkaz v trestním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Sládečka a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 22. března 2016 sp. zn. IV. ÚS 1098/15 ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem, se sídlem Velkomoravská 378/1, Hodonín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 10. 4. 2014 č. j. 61 T 15/2013-3252 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 2014 č. j. 3 To 50/2014-3367 vydaným ve stěžovatelově trestní věci. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Argumentace stěžovatele 1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu sp. zn. 61 T 15/2013 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně uznán vinným jako spolupachatel podle § 23 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) a j) trestního zákoníku. Stěžovatel byl za tento trestný čin a dále za sbíhající se zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku, a organizátorství ke zločinu loupeže dle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku odsouzen podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku a § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 25 let. 3. O odvolání stěžovatele proti rozsudku nalézacího soudu rozhodl v druhém stupni Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností rovněž napadeným a v záhlaví označeným rozsudkem, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odvoláním napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu poté stěžovatele nově uznal vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 a odst. 3 písm. i) a j) trestního zákoníku, jako spolupachatele podle § 23 trestního zákoníku, a to na upřesněném skutkovém základě. Stěžovatel byl za tento trestný čin a dále za sbíhající se zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku a organizátorství ke zločinu loupeže dle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku odsouzen podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku, § 54 odst. 2 trestního zákoníku a § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 24 let a 6 měsíců. 4. Stěžovatel následně napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší soud však usnesením ze dne 28. 1. 2015 č. j. 3 Tdo 61/2015-68 dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť shledal, že námitky v dovolání uplatněné ohlášenému (ani žádnému jinému) důvodu dovolání dle § 265b trestního řádu neodpovídají. Podle Nejvyššího soudu se stěžovatel dovoláním primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) zjištěného skutkového stavu věci, a jeho námitka tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu neodpovídá a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle § 265b trestního řádu. Usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, stěžovatel ústavní stížností nenapadl. 5. V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v porušení zásady materiální pravdy a s ní úzce související zásady in dubio pro reo. S ohledem na vady vytknuté rozsudku soudu prvního stupně odvoláním stěžovatele, spočívající v nesprávném, nejasném a rozporném skutkovém zjištění, je stěžovatel toho názoru, že skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, nebyl skutečně prokázán, neboť soudy při hodnocení důkazů extrémně vybočily ze zásad formální logiky, čímž v důsledku porušení ustanovení § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu došly k nesprávnému právnímu posouzení skutku. 6. Podle stěžovatele obecné soudy opřely svá skutková zjištění o dva okruhy důkazů, a sice pachové stopy z místa činu a z předmětů, které mají s činem souviset, a o svědecké výpovědi bratranců M. a L. R., kterým se měl stěžovatel k činu přiznat. Oba tyto okruhy důkazů však považuje stěžovatel za nedůvěryhodné. Výrazného pochybení se podle stěžovatele soudy dopustily rovněž při určení doby, kdy mělo dojít ke spáchání trestného činu. Stěžovatel rovněž poukázal na nález DNA na kukle, kterou měl se spoluobviněným použít při přepadení poškozeného, podle které byla ztotožněna jiná konkrétní osoba. 7. Stěžovatel uvedené námitky ve své ústavní stížnosti dále obsáhleji rozvádí a uvádí, že odvolací soud i nalézací soud nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, zakotvené v čl. 2 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny. V daném případě oba soudy provedly rozporné a neúplné hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav rekonstruovaly v rozporu s provedenými důkazy, čímž porušily základní práva stěžovatele. A právě v tomto extrémním porušení těchto zásad došlo podle stěžovatele k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces podle čl. 6 Úmluvy a také k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci, stanoveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. 8. Dne 9. 2. 2016 obdržel Ústavní soud podání sepsané samotným stěžovatelem, ve kterém stěžovatel, ve vztahu k záhlaví označeným rozhodnutím, namítá zejména porušení práva na spravedlivý proces, neboť odvolací soud ani nalézací soud nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, přičemž provedly rozporné a neúplné hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav rekonstruovaly v rozporu s provedenými důkazy. II. Vyjádření účastníků řízení a replika 9. Ústavní soud vyzval Vrchní soud v Olomouci a Krajský soud v Brně - pobočku ve Zlíně jako účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. 10. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření uvedl, že obsahem argumentů podané ústavní stížnosti je faktické opakování shodných námitek, o něž stěžovatel opřel své odvolání a následně i mimořádný opravný prostředek ve formě dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1. 2015 č. j. 3 Tdo 61/2015-68 rozhodl o odmítnutí dovolání podaného oběma odsouzenými a s uvedenými argumenty se pak v odůvodnění podrobně vypořádal. Stěžovatel fakticky polemizuje s obsahem jednotlivých důkazů, jejich hodnověrností a jejich samotným výkladem a z toho vyplývajících závěrů, jež učinily obecné soudy prvního a druhého stupně v souladu se svojí povinností vymezenou v ustanovení § 2 odst. 5, 6 trestního řádu jako soud nalézací a soud přezkumný. Je třeba zdůraznit, že rozhodnutí o vině stěžovatele bylo procesem velmi pečlivého a náročného důkazního řízení s maximální snahou o zajištění objektivního výsledku, jak o tom svědčí nejenom průběh velmi složitého a důkladného přípravného řízení, ale i opakovaná rozhodnutí soudem prvního a druhého stupně, jak jsou rozvedena v bodu II rozsudku odvolacího soudu (str. 6-8) a v samotných citovaných předchozích rozhodnutích v této věci. 11. Pokud se jedná o skutečnost, že po vynesení odsuzujícího rozsudku dne 3. 6. 2014 se objevily nové skutečnosti ve vztahu k informacím o ztotožnění jedné ze zajištěných stop DNA z kukly, kterou měli pachatelé trestného činu použít při páchání trestné činnosti vůči poškozenému, na podkladě informací státního zástupce byl odvolací soud následně (dne 18. 7. 2014) informován, že na základě žádosti o ztotožnění zajištěné DNA u policejních orgánů Slovenské republiky a původního sdělení již z roku 2011, že jejich databází neprochází, teprve 9. 6. 2014 byla státnímu zástupci poprvé poskytnuta informace o novém prověření DNA a jejím ztotožnění s konkrétní osobou. Totožnost uvedené osoby je ve spisovém materiálu uvedena, a není tedy jakkoliv utajena. Na to následovalo další prošetření s cílem objasnit skutečnosti vztahující se k nálezu DNA na kukle a samotné této osobě a jejímu případnému vztahu k předmětné trestné činnosti. S ohledem na obsah informací, které byly k dispozici ve spise v době rozhodování vrchního soudu o nákladech trestního řízení, měly být podle vrchního soudu s výsledky takového šetření oba obvinění, p