IV.ÚS 110/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 110/15 ze dne 27. 8. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Rychetského a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. B., t. č. Věznice, 357 51 Kynšperk nad Ohří, zastoupeného JUDr. Tomášem Chňoupkem, advokátem, AK se sídlem Toruňská 329/4, 181 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014 č. j. 4 Tdo 1276/2014-31(341), rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2014 č. j. 9 To 106/2014-268 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 2. 2014 č. j. 4 T 88/2013-231, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 95 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 4 T 88/2013, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že obvodní soud po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zločinem znásilnění podle ustanovení § 185 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009, trestní zákoník, a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 téhož zákona, kterých se dopustil dne 19. 2. 2013 kolem 19.30 hod. v ul. Průhonická, Praha 10, na poškozené Petře K. (jedná se o pseudonym) způsobem podrobně popsaným ve skutkové větě rozsudku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let; stěžovateli bylo rovněž uloženo ochranné sexuologické léčení v ústavní formě a povinnost uhradit poškozené škodu ve výši 3 440 Kč a nemajetkovou újmu v penězích ve výši 250 000 Kč. V odvolacím řízení Městský soud v Praze z podnětu odvolání stěžovatele do všech výroků napadeného rozsudku a státního zástupce do výroku o trestu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo. Městský soud v Praze konstatoval pochybení při právní kvalifikaci jednání obžalovaného, neboť ze skutkové věty ve výrokové části rozsudku vyplývalo, že jednání obžalovaného mělo být kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, k jehož projednání byl místně a věcně příslušný v prvním stupni krajský soud, v daném případě Městský soud v Praze. Vzhledem ke koncepci dovolání ze strany státního zástupce a zejména s ohledem na zdravotní stav poškozené, ponechal odvolací soud právní kvalifikaci jednání obžalovaného v platnosti, zrušil však rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu, který shledal nepřiměřeně mírným, a při nezměněném výroku o vině odsoudil stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, odvolání stěžovatele hodnotil Městský soud v Praze jako nedůvodné. Dovolání stěžovatele opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a j) trestního řádu Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že závěr soudu o právní kvalifikaci jeho činu jako trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku je v rozporu s provedeným důkazem - stopami DNA zajištěných Policií České republiky a vyhodnocených Kriminalistickým ústavem Praha. Obecným soudům vytkl, že nevyslechly obhajobou navržené svědky a neprovedly rekonstrukci činu, neboť šlo o důkazy, které mohly mít vysokou důkazní relevanci a mohly přispět k objasnění skutkového stavu, případně i prokázání neviny stěžovatele. Přestože Městský soud v Praze vyložil, proč soudy obou stupňů považovaly další dokazování za nadbytečné, stěžovatel jejich názoru oponoval a s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01 o podmínkách, za nichž je obecný soud oprávněn odmítnout důkazní návrhy obviněného, vyjádřil přesvědčení, že jím navržené důkazy nelze podřadit pod žádnou z uvedených kategorií; dle jeho názoru nebyla jeho vina provedenými důkazy bezpečně prokázána. Postup Nejvyššího soudu stěžovatel označil za extrémně formalistický a oponoval jeho závěru o neexistenci dovolacích důvodů. K ochrannému opatření uvedl, že bylo uloženo, aniž by pro to byly splněny podmínky, neboť jako podklad k psychiatrickým diagnózám byly použity názory znalce nelékaře, navíc údajná zjištěná sexuální deviace (pedofilie) nezahrnuje do okruhu zájmu poškozenou, které je 29 let. Stěžovatel zdůraznil, že u něho nebyla diagnostikována duševní porucha, a proto mu nemůže být uloženo ochranné léčení, jeho pobyt na svobodě není nebezpečný, neboť v průběhu svého dosavadního života, ani v době, kdy byl trestně stíhán na svobodě, nespáchal nic, co by svědčilo o opaku. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel požádal, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Po seznámení se s obsahem vyžádaného trestního spisu, napadených rozhodnutí a po posouzení stěžovatelových tvrzení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Bližší průběh řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, netřeba s ohledem na učiněné zjištění podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i obecným soudům, tedy účastníkům řízení před Ústavním soudem, znám. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud předesílá, že ústavní garanci v čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Obdobně čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho trestní větvi zaručuje každému, o jehož trestním obvinění se rozhoduje, právo na přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který projedná jeho věc spravedlivě, veřejně, přiměřeně rychle, za respektování principu rovnosti účastníků řízení. Jak Ústavní soud zjistil z připojeného trestního spisu, stěžovatel v ústavní stížnosti opakoval námitky uplatněné v odvolání a dovolání ve snaze zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany obecných soudů v očekávání, že Ústavní soud podrobí skutkové a právní závěry obecných soudů dalšímu instančnímu přezkumu. Ústavní soud však dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a za předpokladu, že se jejich rozhodování uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257). Pokud jde o dokazování, hlava pátá Listiny, stejně jako čl. 6 Úmluvy, neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda z provedených důkazů lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, či zda není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje; jeho úkolem je ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47). Takové pochybení stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, Ústavní soud je však v projednávané věci neshledal. Obvodní soud pro Prahu 10 založil svá skutková zjištění na provedených důkazech podrobně popsaných, hodnocených a interpretovaných tak, že jejich vlastní obsah nelze označit za extrémně rozporný se zjištěními, která z těchto důkazů následně v