IV.ÚS 110/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 110/18 ze dne 9. 10. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Hrnčiříka, zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2017 č. j. 30 Cdo 433/2017-147, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2016 č. j. 28 Co 201/2016-113 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. ledna 2016 č. j. 18 C 36/2013-75, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel namítá též porušení jeho práv dle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal náhrady škody ve výši 54 923 185,06 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci"). Tato škoda měla být stěžovateli způsobena správcem daně při doměřování důchodové daně za rok 1992 dodatečnými platebními výměry, a to výměrem ze dne 22. 6. 1994 č. 174/94, výměrem ze dne 12. 9. 1996 č. 7500 a výměrem ze dne 1. 4. 1998 č. 57568, které byly jako nezákonné zrušeny, a dne 17. 1. 2011 bylo rozhodnuto o zastavení doměřovacího řízení zahájeného finanční revizí dne 15. 11. 1993. Stěžovatel tvrdil, že daňová povinnost přesahovala jeho možnosti, a proto byl nucen prodat určité nemovitosti. Škoda, jejíž náhrady se stěžovatel v soudním řízení domáhal, měla představovat rozdíl mezi současnou tržní hodnotou nemovitostí a kupní cenou, za kterou byly tyto skutečně prodány (s připočtením zaplacené daně z převodu nemovitostí a po odečtení úroku z neoprávněného jednání správce daně, který byl stěžovateli správcem daně uhrazen spolu s přeplatkem vzniklým na základě zrušených dodatečných platebních výměrů). 3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení výše uvedené částky a dále rozhodl o nákladech řízení. 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Nejvyšší soud zejména uvedl, že v posuzované věci je třeba přisvědčit názoru obvodního soudu a městského soudu, že v době prodeje předmětných nemovitostí nedošlo ke snížení majetku stěžovatele, neboť mu byla zaplacena kupní cena, kterou si smluvně dojednal. Stěžovatel přistoupil k přeměně jednoho svého aktiva (nemovitosti) na aktivum jiné (finanční prostředky, peníze). Neutrpěl tedy škodu spočívající např. v tom, že přišel o část svého aktiva, resp. musel prodat své aktivum pod cenou. Je zřejmé, že je třeba odlišovat inflaci, jakožto vzrůst celkové hladiny cen v ekonomice, resp. procentuální změnu cenové hladiny oproti minulému období, od nárůstu tržní ceny určitého statku z důvodu např. působení poptávky na určitém trhu. V této souvislosti odkázal Nejvyšší soud na své usnesení ze dne 18. 10. 2012 sp. zn. 28 Cdo 96/2012, z nějž plyne, že "Skutečnost, že hodnota nemovitostí je v současné době násobně vyšší, než v době prodeje, je výsledkem procesu inflace, ztráty hodnoty peněz, za který však žalovaná odpovědnost nenese." Ať již došlo ke změně ceny aktiva z důvodu inflace či z důvodu jiného, odpovědnost za škodu nemůže být dána. Takový závěr lze dovodit např. za použití argumentum a simili např. ve vztahu k ceně zničeného obrazu - dojde-li ke zničení vzácného obrazu, rovněž se hradí jeho obvyklá cena v době poškození, bez ohledu na to, že následně mohlo dojít k růstu jeho ceny (výjimku by mohl představovat např. ušlý zisk, měl-li poškozený v době zničení obrazu již smluvně domluvený jeho prodej za cenu vyšší, než byla jeho cena obvyklá); rovněž u motorového vozidla se nepřihlíží k tomu, že se jeho cena v průběhu doby snižuje. Obdobně nelze přihlížet k tomu, že cena akcie či cizí měny, kterou byl poškozený v souvislosti se škodní událostí nucen prodat, aby si opatřil finanční prostředky, následně měnila svoji výši (směrem nahoru či dolů). Tyto změny ceny totiž nejsou v příčinné souvislosti se škodní událostí. V posuzované věci je podstatné, že v době škodní události za prodané nemovitosti stěžovatel obdržel adekvátní náhradu v penězích (kupní cenu). Nejvyšší soud též připomenul další právní závěr plynoucí z již uvedeného usnesení ze dne 18. 10. 2012 sp. zn. 28 Cdo 96/2012, a to, že: "Hypotetické úvahy o tom, že za stejnou nominální hodnotu bylo možno při zajištění peněz pořídit větší objem hmotných prostředků, než v době jejich vrácení, k závěru o vzniku škody vést nemohou." Dále Nejvyšší soud uvedl, že aplikace stěžovatelem popsaného pravidla (vycházejícího z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012 sp. zn. 28 Cdo 96/2012, ze kterého mimo jiné plyne, že "za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu") na posuzovanou věc je za stávajícího skutkového stavu vyloučena již z toho důvodu, že stěžovatel nebyl nucen zpeněžit předmětné nemovitosti, jak na podkladě závěrů z provedeného dokazování konstatoval městský soud. I kdyby však stěžovatel - nastala-li by taková skutková (soudy zjištěná) eventualita - v inkriminovaném období přistoupil k dané majetkoprávní dispozici s odůvodněním, že jinou možnost splnění peněžité povinnosti podle tehdy vykonatelných dodatečných platebních výměrů neměl, pak je třeba uvést, že z obsahu spisu nevyplývá, respektive stěžovatel (v žádném ze svých podání) netvrdil, že by předmětný prodej tohoto majetku byl (tehdy) učiněn pod cenou. Škodnou událostí nepochybně bylo zaplacení částky na nezákonně vyměřenou daňovou povinnost. Tuto škodu ovšem dovolatel neuplatňuje, jelikož mu byla již samostatně kompenzována. Dovolateli mohla vzniknout i další škoda, a to právě v souvislosti s opatřením peněžních prostředků na splnění nezákonně uložené daňové povinnosti. Takovouto škodou mohou být např. náklady na prodej věcí (např. daň z nabytí nemovitostí), ale i prodej věcí v časové tísni pod cenou, úroky z úvěru, který by si poškozený vzal, atd. To vše samozřejmě za předpokladu existence adekvátní příčinné souvislosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 30 Cdo 4274/2014). S výjimkou nákladů na daň z nabytí nemovitostí (v tehdejší terminologii "daň z převodu nemovitostí") stěžovatel žádnou takovou škodu neuplatnil. Škoda ve výši daně z nabytí nemovitostí však již byla kompenzována v rámci úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel má za to, že mu rozhodnutím obecných soudů nebyla kompenzována újma, která mu prokazatelně vznikla nezákonným doměřením daně, resp. následným exekučním vymáháním její úhrady. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení sice připomíná imperativ ústavně konformního výkladu pojmu škoda, avšak sám se tímto imperativem neřídí, když aprobuje právní názor městského soudu, dle něhož škoda tvrzená stěžovatelem byla toliko hypotetická. Uvedené závěry Nejvyššího soudu (tak jak jsou shrnuty sub 5 tohoto usnesení) nejsou dle stěžovatele ústavně konformní, neboť jsou přísně formalistické, odhlíží od skutkového kontextu, jak byl zjištěn, a právní hodnocení věci (co je příčinou tvrzené škody) vydávají za skutková zjištění, která jsou v dovolacím řízení nezměnitelná. Náhled Nejvyššího soudu (a ve shodě s ním i obvodního soudu a městského soudu) tak ostře kontrastuje s tím, jak na totožnou skutkovou situaci nahlížel Nejvyšší správní soud rozhodující o právu stěžovatele na sankční úrok z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu § 254 daňov