IV.ÚS 1102/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1102/19 ze dne 21. 1. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Dany Kirschové a 2. Pavla Palušky, zastoupených Mgr. Ilonou Nohelovou, advokátkou, sídlem Na Květnici 1113/8, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2019 č. j. 26 Cdo 2058/2018-210 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. prosince 2017 č. j. 12 Co 123/2017-143, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Společenství X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že byla porušena jejich ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 31. 10. 2016 č. j. 33 C 274/2015-96 bylo stěžovatelům (jako žalovaným podílovým spoluvlastníků bytové jednotky) uloženo z titulu nedoplatků za vyúčtované dodávky služeb spojených s bydlením - tepla a teplé užitkové vody za roky 2013 až 2015 zaplatit vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci) společně a nerozdílně částku 135 834,60 s příslušenstvím (výrok I) a náhradu nákladů řízení v částce 109 022,08 Kč. 3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil pouze tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 104 666 Kč, a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 17 818,20 Kč. 4. Proti tomuto rozsudku brojili stěžovatelé dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl, a to dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost a zjevnou neopodstatněnost, přičemž stěžovatelům uložil společně a nerozdílně zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 276 Kč. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že vytápění a ohřev teplé vody, který zajišťoval vedlejší účastník, byl neekonomický, a tak se rozhodli si jej zajištovat sami, a to pomocí plynového kotle, stavební povolení však bylo na základě námitek vedlejšího účastníka, který prý neodůvodněně odvolal svůj souhlas, zrušeno. Tento jeho postup stěžovatelé označují za šikanózní, přičemž tvrdí, že byl nastolen protiprávní stav a že v důsledku toho od svého záměru odstoupili a nyní vytápějí svůj byt elektrickými přímotopnými radiátory, čímž jim vzniká škoda, neboť elektřina je podstatně dražší než plyn. 6. V návaznosti na to stěžovatelé uvádějí, že vedle těchto nákladů by měli hradit služby, které jim vedlejší účastník vyúčtoval za období 2013 až 2015, a to náklady na ohřev teplé užitkové vody v jejich základní složce a dále náklady ústředního topení v jejich základní a spotřební složce, přičemž upozorňují, že tyto náklady za rok 2012 činily cca 36 000 Kč a že se soud nezabýval tím, že když byly vypočteny fikcí, jejich výše činí více než 48 000 Kč. Dle stěžovatelů výše spotřeby plní hlavně funkci sankční, a nikoliv kompenzační, a že jde o zneužití metody náhradního stanovení výše nákladů na tepelnou energii. Dle stěžovatelů nejde o případ podle § 4 odst. 7 vyhlášky č. 372/2011 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele, neboť oni svůj byt vytápějí přímotopy. Stěžovatelé, dovolávajíce se § 2 písm. a) a b) uvedené vyhlášky, mají za to, že vedlejší účastník nemá nárok ani na spotřební, ani základní složku vyúčtovaných služeb. Současně odmítají odkaz soudu prvního stupně na § 3 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, s tím, že tento zákon se nevztahuje na služby, které si příjemce zajišťuje bez účasti poskytovatele služeb (§ 1 odst. 3 téhož zákona), a oni si žádné služby písemně nesjednali. Soud prvního stupně měl nesprávně aplikovat právní normy, neboť ty dle stěžovatelů nedopadají na odpojené a dále nevytápěné bytové jednotky. Počínání vedlejšího účastníka má být dle stěžovatelů v rozporu se zákonem a v podstatě představuje bezdůvodné obohacení. 7. Dále stěžovatelé uvádějí, že z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá otázka, zda společenství vlastníků jednotek je oprávněno vnutit vlastníkovi bytové jednotky službu, kterou si neobjednal, a ani ji nepožaduje, kterou nepřijal a nekonzumoval a která nebyla sjednána, a tento vlastník je povinen ji zaplatit. Dle názoru stěžovatelů vedlejší účastník za pomoci obecných soudů nepřípustně zasáhl do jejich smluvní autonomie, neboť není oprávněn nařizovat (určovat), jakou službu mají vlastníci jednotek od společenství odebírat. Stěžovatelé mají za to, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily otázku, zda demontáž topných těles, která jsou v jejich vlastnictví, a zajištění vytápění bytu elektrickými přímotopy vyžaduje stavební povolení a souhlas společenství vlastníků. Přitom poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015 č. j. 22 Cdo 613/2013 a tvrdí, že nedošlo (ani) k ohrožení výkonu vlastnického práva jiného vlastníka jednotky a že se v tomto ohledu jak odvolací, tak dovolací soud odchýlily od platné právní úpravy a ustálené rozhodovací praxe. 8. Stěžovatelé poukazují i na právo vlastníka stavebně upravovat svůj byt (§ 1175 odst. 1 občanského zákoníku, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2018 č. j. 26 Cdo 886/2013), opakují, že na vztah mezi nimi a vedlejším účastníkem nelze aplikovat zákon č. 67/2013 Sb., protože si služby spočívající v dodávce tepla a teplé vody zajišťují sami, a tvrdí, že společenství vlastníků nemá vůči vlastníkům nadřazené postavení, a tudíž jim nemůže ukládat jiné povinnosti než ty, které byly schváleny shromážděním vlastníků, plynou ze stanov či ze zákona, přičemž žádné rozhodnutí shromáždění o povinnosti vlastníků odebírat teplo a teplou užitkovou vodu předloženo nebylo. 9. K argumentaci Nejvyššího soudu, vycházející ze specifické povahy vlastnického práva, která je dána dualistickou koncepcí spočívající ve výlučném vlastnictví bytové jednotky a v podílovém spoluvlastnictví společných částí domu, pak stěžovatelé uvádějí, že nejde o společné části domu, resp. rozúčtování s tím nemá "nic společného", a že není zřejmé, proč by tato kombinace měla zakládat povinnost od společenství vlastníků odebírat službu, o kterou nemá zájem. Nejvyšší soud takto vyjadřuje svůj názor, že společenství vlastníků má nadřazené postavení. Dle stěžovatelů nerespektuje jejich vlastnická práva. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněn