IV.ÚS 1102/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1102/20 ze dne 16. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného Mgr. Petrem Jindřichovským, advokátem, sídlem Krakovská 1366/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2020 sp. zn. 3 Tdo 1473/2019, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. dubna 2019 sp. zn. 55 To 298/2018 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. září 2018 sp. zn. 4 T 28/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Šumperku, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným pokračujícím zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Za tento trestný čin stěžovatele odsoudil podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří roků. Podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3, 5 trestního zákoníku stěžovateli uložil peněžitý trest v počtu jedno sto celých denních sazeb ve výši 500 Kč, tj. 50 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, mu uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), okresní soud poškozené odkázal s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. O odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadeným usnesením, jímž ho podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho jednání nenaplnilo zákonné znaky zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, a navíc soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultimae rationis. Především skutková zjištění okresního soudu vztahující se k přisvojení částky 840 000 Kč nemají podle stěžovatele jednoznačnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování a jsou s nimi dokonce v přímém a hrubém rozporu. K tomu stěžovatel uvádí, že finanční částku ve výši 1 200 000 Kč, pocházející z dřívějšího prodeje jeho bytu, nedaroval matce A. Z., ale pouze ji deponoval na jejím účtu z osobních důvodů. Byl proto přesvědčen o oprávněnosti výběru finančních prostředků z bankovního účtu J. Z. Soud svým postupem porušil procesní práva stěžovatele a neaplikoval zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo. Stěžovatel dále poukazuje na to, že soudy při zjišťování výše škody ignorovaly důkaz o úhradě nákladů smutečních obřadů ve výši 20 000 Kč poškozeným a také ustanovení občanského zákoníku o dědickém právu, když dědicem byl i sám stěžovatel. Soudy se rovněž nevypořádaly s existencí dispozičního oprávnění stěžovatele k bankovnímu účtu J. Z. Zejména nezvažovaly, zda s jinou majetkovou hodnotou nakládal v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který mařil základní účel svěření, ve smyslu vymezení zákonného znaku přisvojení si svěřené jiné majetkové hodnoty podle § 206 trestního zákoníku. 6. Závěry Nejvyššího soudu stěžovatel označuje za formalistické, neboť byl-li by obviněn ze spáchání zločinu zpronevěry, přizpůsobil by této právní kvalifikaci svoji obhajobu a kladl by daleko větší důraz na důkazy o dispozičním oprávnění k příslušnému bankovnímu účtu i k pohnutkám svého jednání. Na podporu této své argumentace stěžovatel poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379) a ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2258/14 (N 230/75 SbNU 567) týkající se chybné kvalifikace trestního jednání a zásady nullum crimen sine lege. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. 10. Ústavní soud zastává stanovisko, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. 12. V jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující závěry. 13. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy, které jsou v kompetenci nezávislých soudů a