IV.ÚS 1102/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1102/21 ze dne 29. 6. 2021 U 11/106 SbNU 375 Aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti; dotčení základních práv stěžovatele   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Pavla Šámala (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Zahumenského, insolvenčního správce, sídlem Josefa Václava Sládka 35, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021 sp. zn. KSBR 33 INS 10077/2018, 71 ICm 887/2019, 29 ICdo 18/2021-106 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. září 2020 č. j. 71 ICm 887/2019, 18 VSOL 177/2020-88, KSBR 33 INS 10077/2018, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a Richarda Šuly jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že žalobou podanou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") dne 4. 4. 2019 se vedlejší účastník domáhal vůči stěžovateli (insolvenčnímu správci dlužníka Michala Wagnera, dále též "insolvenční správce") určení, že jeho "vykonatelná pohledávka č. 1 ve výši 51 841 Kč", přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka Michala Wagnera, je po právu. Žalobu odůvodnil tím, že "zásadně nesouhlasí" s popřením pohledávky ve výši 30 678,30 Kč insolvenčním správcem. Svůj nárok považoval za oprávněný a nepromlčený. 3. Krajský soud rozsudkem ze dne 25. 2. 2020 č. j. 71 ICm 887/2019-60 (KSBR 33 INS 10077/2018) žalobu zamítl pro předčasnost (výrok I) a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 5 000 Kč (výrok II). V odůvodnění krajský soud uvedl, že vedlejší účastník přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka svoji vykonatelnou pohledávku na základě pravomocného směnečného rozkazu ve výši 25 839 Kč včetně příslušenství, tedy pohledávku v celkové výši 51 841 Kč. K přihlášce doložil směnečný platební rozkaz, vyrozumění o zahájení exekuce, originál směnky a smlouvu o úvěru a jeho administraci. Na základě výzvy insolvenčního správce vedlejší účastník přihlášku doplnil. Přihláška pak byla insolvenčním soudem co do částky 5 167,80 Kč odmítnuta. Podle přezkumného listu posoudil insolvenční správce "doplněnou přihlášku tak, že jde o závazek vzniklý na základě smlouvy o úvěru a jeho administraci". Protože pohledávka ze smlouvy byla splatná v roce 2013, považoval insolvenční správce celý nárok uplatněný jako jistinu za promlčený, a to včetně příslušenství v podobě úroků ve výši 8 707,39 Kč. Uznal pouze nárok v podobě nákladů řízení, nákladů odvolacího řízení a směnečné odměny, celkem ve výši 11 900,90 Kč. Podle soudu však vedlejší účastník řádně přihlásil vykonatelnou směnečnou pohledávku, kterou řádně doložil listinami. Byla-li tato přihláška řádná, neměl správce důvod vyzývat vedlejšího účastníka k doplnění přihlášky podle § 188 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Insolvenční správce totiž podle soudu přehlédl, že věřitel jako majitel směnky má právo přihlásit vedle sebe jak pohledávku zajišťovanou směnkou, tak i pohledávku ze směnky. Rovněž přehlédl, že s ohledem na povahu směnky se nevyžaduje, aby přihláška pohledávky obsahovala důvod vydání směnky, a věřitele nezatěžuje ani břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní o skutečnostech doprovázejících vydání směnky. Za této situace bylo namístě vedlejším účastníkem řádně přihlášenou směnečnou pohledávku bez dalšího (tedy nadbytečné výzvy k doplnění přihlášky) přezkoumat v podobě, jak byla přihláška podána u soudu dne 7. 11. 2018 v přezkumném jednání. K tomuto však v důsledku nesprávného postupu insolvenčního správce nedošlo, a nebyla tak řádně přezkoumána řádná přihláška vedlejšího účastníka. Bez výsledku řádného přezkumného jednání však není možné vést incidenční spor o pravost, výši či pořadí pohledávky. Proto soud žalobu, aniž se věcí meritorně zabýval, jako předčasnou zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil odkazem na § 202 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť tento spor byl vyvolán nesprávným postupem insolvenčního správce, a proto krajský soud přiznal vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení. 4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vrchní soud dovodil, že přiložil-li vedlejší účastník k přihlášce jak směnku, tak i smlouvu o úvěru, je opodstatněný závěr o tom, že důvod vzniku pohledávky nebyl dostatečně individualizován. Za této situace postupoval insolvenční správce správně, vyzval-li věřitele k opravě přihlášky pohledávky podle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona a náležitě ho poučil. Jde-li o doplnění a opravu přihlášené pohledávky, je podle vrchního soudu nepochybné, že vedlejší účastník upravil výši přihlášené pohledávky tím, že ji snížil. Podle vrchního soudu však nebyly odstraněny pochybnosti stran důvodu vzniku pohledávky a její určitosti. Vedlejší účastník sice uvedl, že pohledávka vznikla na základě smlouvy o úvěru, ale i nadále dokládal k přihlášce jak předmětnou smlouvu o úvěru, tak i směnku a výši jistiny odvozenou ze směnečného platebního rozkazu jen částečně konkretizoval závazkem dlužníka ze smlouvy o úvěru ve výši 15 312 Kč. Vrchní soud považoval z hlediska vymezení právního důvodu vzniku pohledávky přihlášku pohledávky za vadnou, neboť nebylo i nadále zřejmé, jaký nárok vedlejší účastník v insolvenčním řízení uplatňuje. Na jedné straně doložení směnky a poukaz na vydaný směnečný platební rozkaz (včetně uplatnění úroku ze směnečné sumy a směnečné odměny) by mohlo nasvědčovat tomu, že vedlejší účastník přihlásil pohledávku ze směnky, oproti tomu však podle vrchního soudu nelze přehlédnout současně tvrzený důvod vzniku pohledávky ze smlouvy o úvěru, včetně uplatnění smluvní pokuty (a doložení smlouvy o úvěru), což by nasvědčovalo tomu, že byla přihlášena pohledávka, jejímž důvodem vzniku směnka není. Nejasnosti měl vrchní soud také o identifikaci jistiny na jedné straně směnečným platebním rozkazem (25 839 Kč), na druhé straně závazkem ze smlouvy o úvěru tvořícím jen část požadované jistiny (15 312 Kč) a neurčenou jednorázovou smluvní pokutou. Vrchní soud proto uzavřel, že takto pojatá identifikace skutku popsaného v přihlášce pohledávky činí bez dalšího přihlášku vadnou, a tudíž i nezpůsobilou řádného přezkumu. Za tohoto stavu krajský soud podle vrchního soudu správně dovodil, že o podané žalobě nelze pro její předčasnost rozhodnout. 5. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání a současně i ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 3208/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítnuta pro nepřípustnost. Ústavní soud poukázal na to, že stěžovatel podal ústavní stížnost toliko z procesní opatrnosti, paralelně vedle dovolání, a dodal, že postupem zvoleným v tomto odmítavém usnesení Ústavního soudu není dotčeno právo stěžovatele brojit v budoucnu proti eventuálnímu nepříznivému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud uvedl, že v takovém případě nebude oprávněn odmítnout stěžovatelovu novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižšího stupně pro opožděnost (odmítl-li by Nejvyšší soud dovolání pro nedostatky dovolacího důvodu), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. Deklaruje-li totiž Ústavní soud, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je zase opožděná. 6. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 238 odst. 1 písm. c) a odst. 3 a § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jako objektivně nepřípustné odmítl, neboť předmětem řízení o určení výše pohledávky byla pohledávka vedlejšího účastníka nepřesahující částku 50 000 Kč. 7. Byť stěžovatel výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá jak rozsudek vrchního soudu, tak i toto navazující usnesení Nejvyššího soudu. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu přitom stěžovatel označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04, dále viz rozsudek Evropského soudu pro li