IV.ÚS 1105/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1105/07 ze dne 27. 6. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 1, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 18, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 15, proti výrokům II., III., IV. a V. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2005, č. j. 20 Co 103/2005-200, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1. Hlavního města Prahy, 2. České republiky - Ministerstva financí ČR jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě 30. dubna 2007, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené výroky rozhodnutí, jimiž Městský soud v Praze jako soud odvolací v meritu potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. prosince 2004, č. j. 22 C 166/2001-148, vydaný v řízení o žalobě o určení vlastnického práva stěžovatelky (a 1. vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) a rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že vydáním napadeného rozhodnutí došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i k dotčení článku 95 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatelka především namítá, že obecný soud nesprávně interpretoval a posléze aplikoval ust. § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., opírajíc se přitom o nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 185/96, který však není skutkově ani právně totožný, a proto Ústavním soudem zaujatý právní názor na daný případ nemůže být použit. Stěžovatelka nesouhlasí s interpretací jedné ze tří kumulativních podmínek pro přechod vlastnického práva, a to podmínky hospodaření vykládané jako nutnost faktického hospodaření právního předchůdce žalobkyně Hlavního města Prahy; kdyby měl zákonodárce na mysli faktické hospodaření, v zákoně by to vyjádřil, navíc v případě přísného výkladu přijatého Ústavním soudem by zákon č. 172/1991 Sb. nebyl uveden do praxe, protože takřka neexistoval majetek, u kterého by všechny podmínky byly splněny. Právní názor stěžovatelky podporuje i přiložené stanovisko Ministerstva financí, které je autorem předlohy zákona. Stěžovatelka žádá Ústavní soud, aby nevycházel pouze ze zmiňovaného nálezu, ale aby přihlédl také k tomuto stanovisku a bral ohled i na vývoj judikatury, nové poznatky a změnu pohledu na daný problém v důsledku získání nových zkušeností. Stěžovatelka dále zpochybňuje závěry odvolacího soudu ohledně nedostatku jeho aktivní legitimace ve sporu, dále platnosti hospodářské smlouvy ze dne 1. listopadu 1976, která dle závěru tohoto soudu tvoří překážku pro přechod vlastnictví k nemovitostem dle ust. § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., stejně tak závěry učiněné soudem ve vztahu k rozhodnutí o zrušení práva trvalého užívání nemovitostí ze dne 21. listopadu 1990 a v neposlední řadě i výroky odvolacího soudu týkající se soudního poplatku. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí v jeho výrocích II., III., IV. a V. zrušil. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 22 C 166/2001, Ústavní soud zjistil, že Hlavní město Praha (1. vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) a stěžovatelka podaly dne 3. září 2001 žalobu o určení vlastnického práva Hlavního města Prahy k nemovitostem v k. ú. Nové město proti Fondu dětí a mládeže s odkazem na ust. § 1 zákona č. 172/1991 Sb. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 12. 2004, č. j. 22 C 166/2001-148, žalobu zamítl. Soud dle odůvodnění jeho rozhodnutí byl vlastníkem předmětných nemovitostí stát - Obvodní bytový podnik bytového hospodářství v Praze 1 a na základě hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku spravoval tyto nemovitosti Obvodní národní výbor v Praze 1 (dále jen "ObvNV"). Následně byly nemovitosti obvodním národním výborem předány do trvalého užívání Ústřednímu výboru československého svazu mládeže, hospodářskou smlouvou ze dne 1. 11. 1976 pak právnímu nástupci Ústřednímu výboru socialistického svazu mládeže (dále jen "ÚV SSM") . Přípisem ze dne 21. 11. 1990 adresovaným právnímu nástupci Federálnímu koordinačnímu centru Svazu mladých finanční výbor ObvNV odstoupil od hospodářské smlouvy ze dne 1. 11. 1976 s odůvodněním, že nemovitosti byly určeny k využití pro zdravotnické účely. Své zamítavé rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 185/96, tak, že na 1. žalobkyni nepřešlo vlastnické právo dle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť nebyla splněna podmínka faktické realizace práva hospodaření s předmětnými nemovitostmi. K podanému odvolání se věcí zabýval Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 14. 7. 2005, č. j. 20 Co 103/2005-200, resp. jeho výrokem I. určil, že právním nástupcem prvního žalovaného Fondu dětí a mládeže je Česká republika - Ministerstvo financí ČR (2. vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem), výrokem II. v meritu napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, výrokem III změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že každý z žalobců je povinen zaplatit na soudním poplatku 6.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí na účet soudu prvního stupně, výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníku nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem IV. rozhodl, že každý žalobce je povinen zaplatit na soudním poplatku z odvolání 3.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí na účet soudu prvního stupně. Odvolací soud se především ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žádný ze žalobců s nemovitostmi ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu majetku ČR do vlastnictví obcí, nehospodařil; ani ve smyslu faktické péče o věci, ani využitím ke svému předmětu činnosti. Poté citoval interpretaci § 1 odst.1 zákona č. 172/1991 Sb. Ústavním soudem v jeho nálezu, sp. zn. IV. ÚS 185/96; Ústavní soud vymezil tři podmínky pro přechod majetku státu do majetku obcí tak, že 1/ musí jít o majetek státu 2/ ke dni 23.11.1990 k němu příslušelo právo hospodaření národním výborům a 3/ obce či městské části s tímto majetkem ke dni 24. 5. 1991 skutečně hospodařily. Tyto podmínky musely být splněny kumulativně a pojem hospodaření Ústavní soud vyložil jednoznačně tak, že muselo jít o faktickou realizaci práva hospodaření, zahrnující péči o údržbu majetku, jeho ochranu a využití. Odvolací soud proto dovodil, že podmínky podle § 1 odst. 1, 2 zákona č. 172/1991 Sb. nebyly splněny a druhý ze žalobců navíc postrádá (viz žalobní petit) aktivní věcnou legitimaci k určovací žalobě. Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby bylo neplatné zrušení práva trvalého užívání právního předchůdce strany žalované; důvod podle § 70 odst. 3 tehdy platného hospodářského zákoníku (zákona č. 109/1964 Sb.) nebyl dán. Naopak právnímu předchůdci žalované svědčil užívací titul daný hospodářskou smlouvou ze dne 1. 11. 1976 a opírající se jak o realizovaný účel tehdejšího trvalého užívání, tak o splnění všech náležitostí smlouvy ve smyslu § 10 odst. 5 vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku. Odvolací soud dodal, že restituci obce pak brání i znění § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., neboť věci byly v rozhodné době v trvalém užívání nestátní organizace. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka i 1. žalobkyně ve sporu dovolání, jehož obsahem jsou v podstatě tytéž námitky, jaké nyní stěžovatelka uplatňuje v ústavní stížnosti. Usnesením ze dne 31. ledna 2007, č. j. 28 Cdo 217/2006-265, Nejvyšší soud ČR dovolání jako nepřípustné odmítl. Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelky přezkoumal. V tomto ohledu Ústavní soud považuje za nutné uvést, že neodepřel stěžovatelce přezkum opodstatněnosti ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu přes to, že stěžovatelka nenapadla poslední rozhodnutí ve věci vydané, ač od doručení tohoto rozhodnutí evidentně odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), neboť usnesení dovolacího soudu toliko deklarovalo nepřípustnost stěžovatelkou podaného dovolání. Ústavní soud dále konstatuje, že stížností napadeným rozhodnutím se na podkladě ústavní stížnosti podané 1. žalobkyní ve sporu (1. vedlejším účastníkem v řízení před Ústavním soudem), obsahující v podstatě totožné námitky, jaké stěžovatelka uvádí nyní, již zabýval a usnesením ze dne 18. dubna 2007 sp. zn. IV. ÚS 655/05 podanou ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl. Stejný závěr Ústavní soud učinil i v tomto případě. Závěry učiněné v citovaném usnesení, od n