IV.ÚS 1106/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1106/08 ze dne 10. 3. 2009 N 52/52 SbNU 519 K nezbytnosti společného řízení o žalobách menšinových akcionářů na přezkoumání přiměřenosti výše dorovnání (ústavněkonformní výklad § 220k odst. 5 obchodního zákoníku)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 10. března 2009 sp. zn. IV. ÚS 1106/08 ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti POPINJAY, s. r. o., se sídlem Na Královce 31/4, 101 00 Praha 10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2008 č. j. 14 Cmo 202/2007-165 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2007 č. j. 48 Cm 77/2005-146, jimiž bylo přerušeno řízení, v němž se stěžovatelka domáhala přezkoumání přiměřenosti výše vypořádání při převzetí jmění společnosti Sokolovská uhelná, a. s., hlavním akcionářem, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a obchodní společnosti Sokolovská uhelná, právní nástupce, a. s., se sídlem Staré náměstí 69, 356 00 Sokolov, jako vedlejší účastnice řízení. Výrok Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2008 č. j. 14 Cmo 202/2007-165 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2007 č. j. 48 Cm 77/2005-146 se ruší, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelky, aby její věc byla projednána v její přítomnosti a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům, garantované čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tudíž i základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odůvodnění I. 1. Ve své včas podané ústavní stížnosti žádá stěžovatelka zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu efektivního přístupu k soudu rozhodujícímu o základu jejího právního nároku. 2. Stěžovatelka uvádí, že otázkou postupu ve věci přezkoumání výše přiměřeného vypořádání se zabýval Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 819/06 [usnesení ze dne 25. 1. 2007 (ve SbNU nepublikováno)], v níž bylo předmětem ústavní stížnosti nespojení věcí ke společnému projednání Krajským soudem v Plzni (dále též "krajský soud"). Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost, neboť v zásadě nelze napadnout postup nalézacího soudu, pokud řízení ještě probíhá, ale je třeba vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva; k porušení práva na spravedlivý proces by došlo tehdy, pokud by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u soudu (např. bezdůvodné odmítnutí jednat, nečinnost soudu). Stěžovatelka má za to, že přerušením řízení v projednávané věci krajský soud výslovně odmítl o stěžovatelčině návrhu jednat a odkázal stěžovatelku na řízení vedené někým jiným, jehož se ovšem nemůže účastnit v postavení účastníka řízení. Stěžovatelka může jen němě přihlížet průběhu sporu vedenému osobou, kterou nezná a která jí není povinována vést spor řádně a v jejím zájmu. Nadto nemůže vznášet námitky proti osobě znalce ani navrhovat další důkazy. Nelze tedy tvrdit, že by měla k dispozici efektivní procesní prostředky k ochraně svého práva na přezkoumání výše přiměřeného vypořádání; výsledek řízení je předurčen, aniž by stěžovatelka mohla do řízení fakticky zasáhnout. 3. Dále stěžovatelka podotýká, že je jí známo, že Ústavní soud odmítá brát v úvahu srovnání české právní úpravy se zahraniční, nicméně upozorňuje, že v zahraničí je stanovena povinnost spojení všech řízení zahájených včas podanými návrhy na přezkoumání, čímž je zaručeno právo na spravedlivý proces. Konstatuje, že nemá žádnou možnost dosáhnout spojení řízení, a poukazuje jednak na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1117/2001 a jednak na úsilí menšinových akcionářů o spojení jiných řízení, která směřovala proti téže žalované společnosti, kdy Krajský soud v Plzni sdělil, že věci nebude spojovat, a jeho postup byl aprobován výše citovaným nálezem (správně usnesením) Ústavního soudu. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že nynější ústavní stížnost nelze odmítnout pro nevyčerpání procesních prostředků k ochraně práva s tím, že má hypotetickou možnost dosáhnout spojení věcí, která je závislá na diskreci či libovůli obecného soudu. Požadavek hospodárnosti řízení jako důvodu pro přerušení věci a nespojení nemůže být nadřazen právu na osobní projednání věci před soudem (srov. odstavec 25 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt proti Belgii). 4. Na závěr stěžovatelka poukazuje na ustanovení § 83 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), které zakotvuje překážku věci zahájené pro případy dalších žalob o přezkoumání přiměřeného vypořádání, což má za následek zastavení řízení a odmítnutí ústavní stížnosti z formálních důvodů. Důsledky zastavení řízení budou stejné jako u přerušení řízení. 5. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatelčina ústavní práva nebyla dotčena. Jinak ponechává ústavní stížnost bez vyjádření a nemá námitek proti rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání. 6. Předseda senátu Vrchního soudu v Praze (dále též "vrchní soud") ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatuje, že zákonná úprava neumožňuje podání ústavní stížnosti proti předmětným procesním rozhodnutím obecných soudů, neboť nejde o konečná rozhodnutí ve věci, a proto navrhuje, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou nebo zamítl jako nedůvodnou. 7. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti podporuje stanovisko obecných soudů a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, případně zamítnutí pro nedůvodnost; současně však ústavní stížnost považuje za předčasně podanou, neboť jí není napadáno meritorní rozhodnutí, a tudíž nedochází k zásahu do ústavně zaručených práv (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 275/06 ze dne 6. 4. 2006 a usnesení sp. zn. II. ÚS 3061/07 ze dne 24. 4. 2008 - ve SbNU nepublikována). K porušení práv má dojít v budoucnu a nelze s jistotou říci, že nastane. Ústavní stížnost je podmíněna zachováním stávajících poměrů, protože návrh v nejdále pokročivším řízení může být vzat zpět, a ve stěžovatelčině řízení se tak bude moci pokračovat. Postup krajského soudu je v souladu s ustanovením § 220p odst. 4 ve spojení s § 220k odst. 1, 5 a 7 obchodního zákoníku a garantuje realizaci rovnosti všech minoritních akcionářů, poněvadž se všem dostane stejného vypořádání. Nadto stěžovatelka ani nežádá zrušení ustanovení § 220p obchodního zákoníku. Je žádoucí hospodárně vyřešit předběžnou otázku základu přiznaného práva v rámci jednoho řízení, což je ústavně konformní a legitimní konstrukce, a je zřejmé, že v řízení o předběžné otázce nevznikají stěžovatelce žádná procesní práva; jinak by došlo k popření institutu předběžné otázky. Zájem navrhovatelů ve všech paralelních řízeních je stejný, navrhovatel v nejdál pokročivším řízení je aktivní. Mimoto se jedná o nesporné řízení, v němž je soud povinen provést i jiné než navržené důkazy. Splnění podmínek pro spojení věcí z důvodu hospodárnosti podle ustanovení § 112 občanského soudního řádu nelze mít za prokázané; takové posouzení je věcí krajského soudu a stěžovatelka tento postup nenavrhovala. 8. Dne 12. 11. 2008 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, v němž stěžovatelka poukazuje na novější judikaturu Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze. Z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1019/2006 vyplývá, že podání návrhu akcionáře podle ustanovení § 183c odst. 5 obchodního zákoníku v době, kdy již jiný akcionář dříve zahájil řízení ve věci stejné nabídky převzetí a toto řízení nebylo dosud pravomocně skončeno, je nutno považovat za přistoupení k prvnímu řízení, protože jinak by pozdější navrhovatelé nemohli plně uplatnit svá procesní práva. V usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. UL 6/2008-67 pak bylo takto vyslovené pravidlo vztaženo i na právo výkupu podle ustanovení § 183k obchodního zákoníku, z čehož stěžovatelka dovozuje, že je aplikovatelné i na převod jmění podle ustanovení § 220p obchodního zákoníku. Stěžovatelčina věc tedy měla být projednána jako základní spor a další žaloby měly být považovány za přistoupení ke stěžovatelkou zahájenému řízení. Stěžovatelka žádá o přednostní vyřízení své ústavní stížnosti, neboť podala žalobu již v roce 2005 a soudy jí do dnešního dne neumožnily projednání její věci v kontradiktorním řízení, ale hledají záminky, aby tak nemusely učinit. 9. Vedlejší účastnice ve vyjádření k doplňku ústavní stížnosti uvádí, že právní závěry Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu nelze vztáhnout na převod jmění na hlavního akcionáře, neboť se jedná o odlišný právní institut. Navíc citovaná rozhodnutí se týkají možnosti automatického spojení řízení či přistoupení k řízení; předmětem ústavní stížnosti je přerušení říze