IV.ÚS 111/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 111/19 ze dne 12. 3. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Polívkové, zastoupené JUDr. Janou Burleovou, advokátkou, sídlem B. Václavka 923/3, Slaný, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. června 2017 č. j. 27 Co 71/2017-294, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Jiřího Hubáčka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. 2. Rozsudkem ze dne 18. 10. 2016 č. j. 18 C 44/2014-270 Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") k žalobě vedlejšího účastníka zřídil služebnost spočívající v oprávnění vlastníka pozemku parc. č. X1 v katastrálním území Blahotice vstupovat a vjíždět na dobu nezbytně nutnou na západní část pozemku parc. č. X2 ve stejném katastrálním území, vymezenou blíže specifikovaným geometrickým plánem, za účelem obdělávání ovocného sadu umístěného na prvně uvedeném pozemku, současně vedlejšímu účastníkovi uložil zaplatit stěžovatelce (jako žalované) za zřízení služebnosti částku 30 000 Kč a stěžovatelce uložil zaplatit České republice na náhradě nákladů státu částku 748 Kč a vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 7 503,50 Kč. 3. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu potvrdil ("ve správném znění"), dle něhož oprávnění vlastníka pozemku parc. č. X1 vstupovat a vjíždět na západní část pozemku parc. č. X2 lze jen v rozsahu potřebném k otočení zemědělské techniky na dobu nezbytně nutnou) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 9. 2018 č. j. 22 Cdo 5305/2017-329 po rozboru právní úpravy, s odkazem na vlastní judikaturu a po potvrzení správnosti závěrů krajského soudu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. II. Stěžovatelčina argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že pozemek parc. č. X2 nabyla kupní smlouvou od státu a že vedlejší účastník měl stejnou možnost, byl-li přesvědčen, že ho potřebuje k řádnému hospodaření. V řízení bylo prokázáno, že vedlejší účastník hodlá využívat tento pozemek k otáčení své techniky, že stromy byly vysázeny na hranici tohoto pozemku v době, kdy jej vlastnil stát, a tudíž vedlejší účastník musel vědět, že k otáčení bude potřebovat cizí pozemek. Dle stěžovatelky měl vedlejší účastník jako řádný hospodář stromy vysázet tak, aby nemusel vjíždět na pozemek, který není v jeho vlastnictví. 6. Napadené rozhodnutí má dle stěžovatelky představovat nadměrný zásah do jejího vlastnického práva. Krajský soud v Praze vzal v úvahu, že ovocné stromy, které potřebuje vedlejší účastník (resp. nájemce) obhospodařovat, jsou schopny plodit ještě 20 let, ovšem dle jejího odborného názoru to má být 10 let. Rozhodnutí tak dává vedlejšímu účastníkovi možnost vysazovat stromy až na hranici svého pozemku a nedbat nutného prostoru k otáčení techniky na svém pozemku. Závěrem stěžovatelka uvedla, že použití § 1029 občanského zákoníku pro vjíždění a otáčení techniky je porušení uvedeného základního práva. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Následně se Ústavní soud zabýval tím, zda stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a zda je ústavní stížnost i v dalších ohledech přípustná. 8. Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatelka napadla shora označený rozsudek Krajského soudu v Praze dovoláním, které Nejvyšší soud zamítl, čímž formálně (k tomu viz níže) splnila podmínku stanovenou v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Současně však Ústavní soud nemohl přehlédnout, že se stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně nedomáhala zrušení příslušného rozsudku Nejvyššího soudu, jenž v daném případě představoval rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který měla k ochraně svého práva k dispozici (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). 9. Z povahy tohoto řízení, resp. základní zásady, která je ovládá, tj. zásady subsidiarity, jakož i principu právní jistoty přitom plyne, že ústavní stížností musí být vždy napadeno rovněž (resp. minimálně) poslední meritorní rozhodnutí, které bylo v dané právní věci vydáno, neboť i to potenciálně zasahuje do základních práv či svobod stěžovatele, a tudíž je nelze při ústavněprávním přezkumu pominout. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že předmětem daného přezkumu je vždy soudní řízení, resp. v něm vydaná rozhodnutí jako jeden celek, a to (i) z toho důvodu, že případné jeho nedostatky mohou být napraveny až právě v řízení o posledním procesním prostředku, který měl stěžovatel k ochraně svého práva k dispozici. 10. Krom toho, kdyby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl, nadále by zde zůstal pravomocný rozsudek Nejvyššího soudu, který by se však mohl nacházet s vyhovujícím nálezem v obsahovém rozporu, což je zcela nežádoucí, neboť ve stejné věci by vedle sebe existovala dvě obsahově rozporná rozhodnutí, zde dokonce nejvyšší soudní instance, jejímž dominantním úkolem je sjednocování judikatury obecných soudů při výkladu podústavního práva, a Ústavního soudu, jehož povinností je ochrana ústavních práv stěžovatele; judikatura obecných soudů přitom musí být (rovněž) ústavně souladná, tzn. nelze připustit, aby byla Nejvyšším soudem sjednocována bez ohledu na ochranu ústavně zaručených práv, a právě takové nebezpečí by při akceptování procesního postupu stěžovatelky mohlo nastat. 11. Aby Ústavní soud mohl vyloučit, že by jeho postup mohl být považován za příliš "formalistický", před odmítnutím ústavní stížnosti (pro nepřípustnost) zpravidla stěžovatele vyzývá, aby potvrdil, zda skutečně jeho ústavní stížnost směřuje pouze proti rozhodnutí soudu nižšího stupně. V dané věci však Ústavní soud takto nepostupoval, protože to nepovažoval za účelné, neboť stěžovatelčina argumentace směřuje proti rozhodnutí krajského soudu, se kterým se Nejvyšší soud v jeho závěrech zcela ztotožnil. Stěžovatelka žádné zvláštní námitky proti právnímu názoru, jímž Nejvyšší soud zodpověděl jí položenou právní otázku, nevznesla, přičemž ústavní stížnost je založena na tvrzení, že napadený rozsudek představuje nadměrný zásah do jejího vlastnického práva, resp. že § 1029 občanského zákoníku nelze použít pro vjíždění a otáčení techniky. Předně je třeba stěžovatelce vytknout, že tyto námitky neuplatnila v dovolání, v důsledku čehož nevyčerpala možnosti ochrany svých práv, které jí tento mimořádný opravný prostředek skýtal, což činí, když už ne celou ústavní stížnost, tak minimálně dané námitky nepřípustnými podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 13. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla nepřiměřenost