IV.ÚS 111/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 111/22 ze dne 10. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky AREX CZ a. s., sídlem Pražská tř. 2772/121, České Budějovice, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Horázným, advokátem, sídlem Ondříčkova 1304/9, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. listopadu 2021 č. j. 4 Afs 124/2021-70, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Odvolací finanční ředitelství (dále též "žalovaný" podle procesního postavení v řízení před obecnými soudy) zamítlo dne 15. července 2015 odvolání stěžovatelky a potvrdilo dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (dále též "správce daně"), kterými byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty (dále též "DPH"), a rozhodlo o zákonné povinnosti uhradit penále. K doměření DPH došlo na základě výsledků daňové kontroly, neboť správce daně dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že zdanitelná plnění spočívající v nákupu pohonných hmot byla uskutečněna s místem plnění v tuzemsku. Podle závěrů správce daně se jednalo o pořízení zboží z jiného členského státu, konkrétně z Rakouska, a správce daně tak stěžovatelce neuznal nárok na odpočet DPH podle § 72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2010. 2. Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka žalobu, která byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. dubna 2016 č. j. 10 Af 35/2015-65. Ten napadla stěžovatelka kasační stížností. V rámci řízení o kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud obrátil na Soudní dvůr Evropské unie (dále též "SDEU") s předběžnými otázkami, na které odpověděl SDEU rozsudkem ze dne 19. prosince 2018 ve věci C-414/17 AREX CZ. V návaznosti na něj Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 30. května 2019 č. j. 9 Afs 137/2016-176 zrušil výše zmíněný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Ve svém odůvodnění uvedl, že se žalovaný nedostatečně zabýval otázkou přechodu práva nakládat s věcí jako vlastník a že na relevantně nezpochybněný skutkový stav aplikoval chybné právní závěry. Je proto na něm, aby posoudil, zda k převodu práva nakládat s věcí jako vlastník došlo při nakládce pohonných hmot v Rakousku, jak uvedl ve svém rozsudku SDEU. 3. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 7. února 2020 odvolání stěžovatelky opět zamítl a dodatečné platební výměry potvrdil. Stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") svým rozsudkem ze dne 8. dubna 2021 č. j. 61 Af 4/2020-63 zamítl. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla zamítnuta napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. 4. V napadeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud přisvědčil žalovanému, že faktické okolnosti dodání pohonných hmot ve svém souhrnu svědčí o tom, že na stěžovatelku přešlo právo nakládat se zbožím jako vlastník již v Rakousku, a naopak vyvrací tvrzení stěžovatelky podporované odkazem na rámcovou smlouvu a CMR listy, že místo plnění bylo v České republice. Podle Nejvyššího správního soudu byl závěr žalovaného odrazem komplexního posouzení okolností případu, nikoliv přílišným akcentováním samotného kritéria organizace přepravy. II. Argumentace stěžovatelky 5. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí z důvodu porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, práva na zákonného soudce a práva na ochranu majetku. 6. Porušení práva na spravedlivý proces, resp. práva na zákonného soudce spatřuje stěžovatelka v tom, že Nejvyšší správní soud ve skutkově shodné kauze týkající se shodných dodavatelů vynesl dne 29. ledna 2021 rozsudek č. j. 4 Afs 146/2020, ve kterém uvedl, že správce daně měl zkoumat také daňovou povinnost jednotlivých dodavatelů posuzovaného obchodního řetězce, jinak nelze vyloučit, že daň z totožného plnění byla stanovena v rámci jednoho dodání několikrát. V nyní projednávané věci však ke svému předchozímu rozhodnutí nepřihlédl a rozhodl odlišně, ač měl v případě odlišného názoru povinnost předložit věc rozšířenému senátu. Stěžovatelka tvrdí, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva může být nekonzistentní judikatura vrcholných soudů považována za porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka se podle svého tvrzení v řízení před Nejvyšším správním soudem pro sebe příznivé prejudikatury dovolávala. 7. Právo na soudní ochranu a spravedlivý proces bylo také porušeno odmítnutím svědků, kteří měli dosvědčit odvedení DPH a místo zdanitelného plnění. 8. Porušení práva na ochranu majetku a na pokojné užívání majetku shledává stěžovatelka v absenci možnosti objektivně vyhodnotit nárok na odpočet daně a nesprávné doměření daně způsobené dvojím zdaněním. Stěžovatelka tvrdí, že její dodavatel odvedl DPH v tuzemsku, přesto však správce daně dospěl k závěru, že uskutečnění zdanitelného plnění proběhlo ještě mimo území České republiky. Stěžovatelka k tomu namítá, že pokud uskutečnění zdanitelného plnění v předchozím článku řetězce již proběhlo v tuzemsku, je vyloučeno, aby se následující plnění uskutečnilo ještě v zahraničí. Správce daně doměřil stěžovatelce daň, aniž by zkoumal ostatní články v řetězci. 9. Stěžovatelka uvádí, že přepravovala pohonné hmoty pouze jako dopravce, na nákladním listu CMR byl vždy uveden prodejce, dopravce (stěžovatelka) a kupující (nikoliv stěžovatelka). Kupující podle stěžovatelky zajišťoval dokumenty, na základě kterých probíhala přeprava v režimu podmínečného osvobození od spotřební daně do České republiky. Teprve po propuštění zboží do volného oběhu prodal kupující zboží stěžovatelce nebo jinému subjektu s českou spotřební daní. Správce daně však zaujal stanovisko, že stěžovatelka mohla se zbožím disponovat již v okamžiku nakládky zboží v Rakousku, a proto má povinnost přiznat daň z přidané hodnoty z důvodu uskutečnění interkomunitární dodávky zboží. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. ledna 2017 č. j. 1 Afs 87/2016-45 stěžovatelka konstatuje, že pouhým naložením zboží se nemohla stát vlastníkem, ale byla pouze v pozici detentora. 10. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem žalovaného, že jí předložená rámcová smlouva s jejím dodavatelem, která potvrzuje nabytí ekonomického vlastnictví ke zboží až na území České republiky, je účelová, dodatečně vyhotovená a nejasná. Ze spisu v rámci skutkově shodného řízení u jiného daňového subjektu se podařilo stěžovatelce zajistit rámcovou smlouvu mezi jejím dodavatelem a jeho dodavatelem (na jiném místě ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se jedná o smlouvu mezi jejím dodavatelem a jedním z jeho odběratelů, pozn. Ústavního soudu) a svědeckou výpověď jednatele dodavatele. Z těchto skutečností plyne, že shodná rámcová smlouva byla používána mezi dodavatelem stěžovatelky a ostatními subjekty, což podle stěžovatelky muselo být správci daně od počátku známo. Jednatel dodavatele v rámci zmíněného jiného řízení uvedl, že vždy (včetně vztahu se stěžovatelkou) postupoval podle rámcové smlouvy, zboží nabýval a posléze prodával výhradně na území České republiky a žalovaný u něj nikdy nezpochybnil místo zdanitelného plnění v tuzemsku. To podle stěžovatelky potvrzuje, že daň byla odvedena dvakrát: poprvé u jejího dodavatele z titulu tuzemského plnění a podruhé u stěžovatelky, která podle žalovaného pořídila zboží ze zahraničí. V případě druhého dodavatele vyplývá skutečnost dvojího zdanění z odpovědi na dožádání, ve kterém správce daně uvedl, že daňový subjekt (další dodavatel stěžovatelky) nikdy nenakupoval zboží v Rakousku nebo jiném členském státě. Dvojí vybrání daně je však podle stěžovatelky v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2021 č. j. 4 Afs 146/2020-72. 11. Stěžovatelka upozorňuje na jiný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. června 2021 č. j. 10 Afs 112/2021 týkající se shodného dodavatele a shodné rámcové smlouvy, podle kterého odmítnutím rámcové smlouvy daňové orgány nedůvodně povalily základní pilíř, na kterém mohl daňový subjekt vystavět svoji obranu. Podle tohoto rozsudku nelze na základě zjištění, že strany smlouvy se dílem odchýlily od nějakého ustanovení smlouvy, mechanicky odmítnout celou smlouvu jakožto pouhý "formální" důkaz, který neodpovídá realitě. 12. Stěžovatelka konstatuje, že dle ustálené judikatury není pro vyhodnocení transakce spočívající v naložení zboží (pohonných hmot) na dopravní prostředek v jiném členském státě a jeho přepravení do České republiky zcela urču