IV.ÚS 1113/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1113/19 ze dne 21. 1. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Marie Veselé a 2. Radima Veselého, zastoupených JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, sídlem Bráfova tř. 770/52, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019 č. j. 33 Cdo 2355/2018-282 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 2. srpna 2016 č. j. 54 Co 446/2016-219, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, jako účastníků řízení, a) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, b) Simony Veselé a c) Jiřího Veselého, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich základní právo zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 29. 10. 2013 č. j. 12 C 96/2006-178 zamítl žalobu, jíž se vedlejší účastnice a) (dále též "žalobkyně") domáhala vůči 1. stěžovatelce uložení povinnosti zaplatit částku 70 564 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a uložení povinnosti 2. stěžovateli a vedlejším účastníkům b) a c) (společně s 1. stěžovatelkou dále též "žalovaní"), aby jí každý z nich zaplatil částku 19 812 Kč s úrokem z prodlení (výrok I); současně rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). 3. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 5. 3. 2014 č. j. 54 Co 64/2014-188, výše rubrikovaný rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku II a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že dosud nerozhodl o dispozitivním úkonu žalobkyně, jímž vzala žalobu vůči žalovaným částečně zpět a nadále taktéž nepožadovala, aby spornou částku zaplatili žalovaní společně a nerozdílně, tedy nevyčerpal celý předmět řízení, a neměl tak podmínky k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. 4. Okresní soud usnesením ze dne 30. 5. 2014 č. j. 12 C 96/2006-191 zastavil řízení v části, kterou se žalobkyně domáhala z celkové částky 130 000 Kč s příslušenstvím uložení povinnosti 1. stěžovatelce zaplatit žalobkyni 59 436 Kč s příslušenstvím, a to společně a nerozdílně s 2. stěžovatelem a vedlejšími účastníky b) a c), v části, kterou se žalobkyně domáhala z celkové částky 130 000 Kč s příslušenstvím uložení povinnosti vedlejší účastnici b) zaplatit žalobkyni 110 188 Kč s příslušenstvím, a to společně a nerozdílně se stěžovateli a vedlejším účastníkem c), v části, kterou se žalobkyně domáhala z celkové částky 130 000 Kč s příslušenstvím uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi c) zaplatit žalobkyni 110 188 Kč s příslušenstvím, a to společně a nerozdílně se stěžovateli a vedlejší účastnicí b), a v části, kterou se žalobkyně domáhala z celkové částky 130 000 Kč s příslušenstvím uložení povinnosti 2. stěžovateli zaplatit žalobkyni 110 188 Kč s příslušenstvím, a to společně a nerozdílně s 1. stěžovatelkou a vedlejšími účastníky b) a c). 5. Krajský soud usnesením ze dne 15. 10. 2014 č. j. 54 Co 787/2014-200 usnesení okresního soudu ze dne 30. 5. 2014 č. j. 12 C 96/2006-191 potvrdil. 6. Okresní soud usnesením ze dne 23. 5. 2016 č. j. 12 C 96/2006-204 uložil žalobkyni povinnost zaplatit "do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku" na nákladech řízení 1. stěžovatelce částku ve výši 58 772 Kč a 2. stěžovateli částku ve výši 37 156 Kč. Mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí b) rozhodl tak, že žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. 7. K odvolání žalobkyně krajský soud usnesením ze dne 2. 8. 2016 č. j. 54 Co 446/2016-219 změnil usnesení okresního soudu ze dne 23. 5. 2016 č. j. 12 C 96/2006-204 tak, že o náhradě nákladů řízení před okresním soudem a předcházejících odvolacích řízení se ve vztahu mezi žalobkyní a stěžovateli a vedlejší účastnicí b) nerozhoduje; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Zdůraznil, že podle § 151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Takovým bylo až usnesení okresního soudu ze dne 30. 5. 2014 č. j. 12 C 96/2006-191, a proto bylo jeho povinností, současně s rozhodnutím o zastavení řízení ve zbytku předmětu řízení, rozhodnout i o náhradě nákladů řízení účastníků. Jestliže se tak nestalo, a usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 15. 10. 2014 č. j. 54 Co 787/2014-200, zanikla možnost okresního soudu rozhodnout bez návrhu o nákladech řízení formou doplňujícího usnesení, a uplynutím patnácti dnů ode dne doručení usnesení krajského soudu i možnost žalovaných navrhnout vydání doplňujícího usnesení o nákladech řízení. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 672/03 zdůraznil, že náprava opomenutí okresního soudu rozhodnout o nákladech řízení, s přihlédnutím k uplynutí výše uvedeným lhůtám, není již přípustná. 8. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2019 č. j. 33 Cdo 2355/2018-282 rozhodl tak, že dovolání 2. stěžovatele se odmítá (výrok I), že dovolání 1. stěžovatelky se zamítá (výrok II) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III). Nejvyšší soud ve vztahu ke 2. stěžovateli shledal, že součet částek nákladů za řízení před soudy v jeho případě nepřevyšuje 50 000 Kč, takže jeho dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1172/2013) z důvodu uvedeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ve vztahu k 1. stěžovatelce pak shledal, že vyšlo-li v průběhu řízení o odvolání proti výroku o nákladech řízení rozsudku okresního soudu ze dne 29. 10. 2013 č. j. 12 C 96/2006-178 najevo, že dosud nebylo rozhodnuto o části předmětu řízení [částečném zpětvzetí žaloby proti každému z žalovaných, kdy místo solidárního závazku k zaplacení částky 130 000 Kč s 1. stěžovatelkou nově žalobkyně požaduje po 2. stěžovateli a vedlejších účastnících b) a c) dílčí plnění], nemohl být tento rozsudek rozhodnutím, kterým se řízení před okresním soudem končí, a jak správně uzavřel krajský soud, do okamžiku vyčerpání celého předmětu řízení nebyly splněny podmínky pro přijetí rozhodnutí o nákladech řízení podle § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. Za rozhodnutí, jímž se řízení o celé projednávané věci končí, je třeba považovat až usnesení okresního soudu ze dne 30. 5. 2014 č. j. 12 C 96/2006-191, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 15. 10. 2014 č. j. 54 Co 787/2014-200. Toto usnesení ovšem postrádá výrok o náhradě nákladů řízení, ačkoli podle § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. se jím řízení u okresního soudu končí. Jinými slovy řečeno, usnesení okresního soudu mělo obsahovat výrok o (částečném) zastavení řízení a výrok o náhradě dosud vzniklých nákladů účastníků řízení podle § 142 o. s. ř. Opomněl-li okresní soud o nákladech řízení rozhodnout, tj. chybí-li v usnesení výrok o nákladech, lze tento nedostatek odstranit jedině postupem podle § 166 o. s. ř. Protože návrh na doplnění rozhodnutí o výrok o náhradě nákladů řízení samotnými účastníky řízení nebyl podán (vigilantibus iura scripta sunt), mohl o doplnění o tento výrok rozhodnout jen okresní soud z vlastní iniciativy nebo na zásah krajského soudu, jemuž bylo předloženo odvolání proti usnesení ze dne 30. 5. 2014 č. j. 12 C 96/2006-191, v souladu se zněním § 166 odst. 1 o. s. ř. jen do doby, než rozhodnutí nabylo právní moci. Takový postup je ostatně ústavně konformní (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. I ÚS 672/03 a ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 113/13). Z toho je zřejmé, že 1. stěžovatelkou tvrzený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) nebyl uplatněn oprávněně. Nejvyšší soud proto její dovolání zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.]. II. Argumentace stěžovatelů 9. Stěžovatelé zejména uvádějí, že Nejvyšší soud v rámci posouzení věci pomíjí podstatný aspekt v postupu rozhodujících soudů. Krajský soud dal závazný pokyn okresnímu soudu prvně rozhodnout o částečném zpětvzetí a teprve poté, co bude řízení pravomocně zastaveno, mělo být rozhodnuto o nákladech řízení, kde se má nalézací soud vypořádat s námitkami týkajícími se přiznání n