IV.ÚS 1116/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1116/14 ze dne 21. 5. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel B. G. O. G., zastoupený Mgr. Barborou Gaveau, advokátkou se sídlem v Praze 1, Betlémská 1, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. února 2013 č. j. OP 73/2012-2261 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. prosince 2013 č. j. 56 Co 501/2013-2382, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. března 2014, která byla k poštovní přepravě podána 20. března 2014, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo rovnosti před zákonem podle čl. 1 Listiny, včetně práva rovného postavení účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, resp. čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen Ústava). Dále stěžovatel namítal porušení práva zaručeného v čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 29 odst. 1 písm. a), c) a d) Úmluvy o právech dítěte, práva na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, práva na svobodné podnikání podle čl. 26 Listiny ve spojení s čl. 41 odst. 1 Listiny, práva vlastnického podle čl. 11 Listiny a práv zakotvených v čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny ve spojení s čl. 41 odst. 1 Listiny a čl. 4 odst. 4 Listiny. Stěžovatel současně požádal o přednostní projednání věci (§ 39 zákona o Ústavním soudu). Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, napadeným ústavní stížností, byl zamítnut návrh stěžovatele na snížení výživného z částky 8 000 Kč na 2 000 Kč měsíčně (výrok I) a dále zamítnut návrh stěžovatele na stanovení výživného matce nezletilé dcery ve výši 3 000 Kč měsíčně (výrok II). K odvolání podanému stěžovatelem Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek okresního soudu potvrdil. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se od roku 2009 u obecných soudů domáhá spravedlivého určení výše výživného na svoji nezletilou dceru. Podle jeho názoru obecné soudy v jeho případě porušily zásadu vyšetřovací a rozhodovaly na základě nedostatečných skutkových zjištění o hodnotě majetku stěžovatele a výši výdajů nově vzniklé společné domácnosti. Odůvodnění napadených rozhodnutí pak považuje za nepřesvědčivé a nelogické, neboť soudy si svými úvahami nahradily odborná posouzení, pro která nemají dostatečné odborné předpoklady. Stěžovatel dále zpochybnil zpracovaný znalecký posudek s tím, že tržní cenu jeho společností určuje především trh sám. Stěžovatel má za to, že odvolací soud extrémně vybočil ze zásady vyšetřovací a hodnocení a jeho postup vykazuje znaky libovůle. Obecné soudy podle tvrzení stěžovatele vycházely ze zjednodušeného dokazování odkazováním na předchozí rozhodnutí a pomíjely ohledně oprávněných výdajů na nezletilou podstatné okolnosti. Své námitky adresoval stěžovatel i do části rozhodnutí ve věci určení výživného matce nezletilé, když podle jeho tvrzení závěry ve věci rozhodujících soudů postrádají smysluplné odůvodnění a jejich přístup vede k přepjatému formalismu, který je schováván pod roušku právní terminologie "výlučné péče" a je zásahem do práv stěžovatele a nezletilé na spravedlivý proces. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. III. ÚS 737/02, I. ÚS 603/2000, III. ÚS 256/01, III. ÚS 354/04, IV. ÚS 244/03, IV. ÚS 257/05, III. ÚS 606/04 a III. ÚS 511/05. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti Ústavy. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavním soudem shledán nebyl. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež uplatňoval již dříve. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možné ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06; N 148/46 SbNU 471, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud žádné takové kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Ústavní soud se proto neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že napadená rozhodnutí jsou projevem libovůle soudu, která nemá oporu v právních předpisech ani provedených důkazech. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04; N 39/36 SbNU 427, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Za porušení právní jistoty a libovůli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna. Ústavní soud se nemohl ani ztotožnit s námitkou stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na rovnost účastníků v řízení. Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku Stratis Andreadis a Řecká rafinérie Stran proti Řecku ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 13427/87:46) upřesnil ve své judikatuře požadavek rovnosti zbraní ve smyslu spravedlivé rovnováhy mezi stranami. V rozepřích a protichůdných soukromých zájmech tato rovnost znamená, že každé straně musí být poskytnuta přiměřená možnost svou věc presentovat - za podmínek, které ji neuvedou do podstatně nevýhodného postavení vůči jejímu protivníkovi (srov. Listina základních práv a svobod, Komentář, Wagnerová, Šimíček, Langášek, Pospíšil a kolektiv, Wolters Kluwer, 2012, str. 785). V kontextu s konkrétními okolnostmi daného případu, za situace, kdy stěžovatel byl v průběhu řízení před obecnými soudy zastoupen kvalifikovanými advokáty, nelze než dovodit, že stěžovateli v uplatnění jeho procesních práv bráněno nebylo a v tomto ohledu Ústavn