IV.ÚS 1116/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1116/20 ze dne 18. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky K. N., zastoupené opatrovnicí Janou Novákovou, bytem tamtéž, právně zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti II. a III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2020 č. j. 70 Co 373/2019-381, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) J. N. 2) E. N., 3) Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, a 4) obchodní korporace Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení II. a III. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovatelka a vedlejší účastníci 1) a 2) se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") proti vedlejšímu účastníkovi 3) domáhali zaplacení částky 296 586,70 Kč. Uvedli, že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 2. 1997 č. j. 9 C 80/95-75 bylo rozhodnuto o odpovědnosti právního předchůdce vedlejšího účastníka 3) za nemajetkovou újmu způsobenou protiprávním jednáním při narození stěžovatelky, dcery vedlejších účastníků 1) a 2). Částka uplatněná žalobou představovala náklady na dopravu stěžovatelky k vyšetřením a procedurám, náklady spojené s léčbou a kompenzaci následků postižení stěžovatelky. Výrokem I. rozsudku obvodního soudu ze dne 6. 6. 2019 č. j. 6 C 118/2017-352 bylo řízení v části, kterým se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 124 818 Kč s příslušenstvím, zastaveno, stejně tak bylo III. výrokem zastaveno řízení v části, kterou se stěžovatelka a vedlejší účastníci 1) a 2) domáhali zaplacení částky 32 158 Kč s příslušenstvím, a VI. výrokem v části, kterou se stěžovatelka a vedlejší účastníci 1) a 2) domáhali zaplacení částky 7 797 Kč s příslušenstvím. Vedlejšímu účastníkovi 3) byla II. výrokem uložena povinnost zaplatit stěžovatelce úrok z prodlení z částky 124 818 Kč ve výši 8,05 % ročně od 28. 3. 2017 do 6. 4. 2017, IV. výrokem povinnost zaplatit vedlejším účastníkům 1) a 2) úrok z prodlení z částky 32 158 Kč ve výši 8,05 % ročně od 28. 3. 2017 do 6. 4. 2017, VII. výrokem povinnost zaplatit jim úrok z prodlení z částky 7 797 Kč ve výši 8,05 % ročně od 28. 3. 2017 do 18. 4. 2017, IX. výrokem povinnost zaplatit stěžovatelce částku 2 470 Kč s příslušenstvím a X. výrokem povinnost zaplatit vedlejším účastníkům 1) a 2) částku 11 426 Kč s příslušenstvím. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba výroky V., VIII., XI., XII. a XIII. zamítnuta a dalšími výroky (XIV. až XVII.) bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně povinnosti zaplatit soudní poplatek. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelka a vedlejší účastníci 1), 2) a 3) odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem částečně změnil XII. výrok rozsudku obvodního soudu tak, že vedlejší účastník 3) je povinen stěžovatelce zaplatit částku 12 000 Kč s příslušenstvím, a XIII. výrok tak, že vedlejší účastník 3) je povinen zaplatit vedlejším účastníkům 1) a 2) částku 27 918,60 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu rozsudek obvodního soudu potvrdil (I. výrok). Výrokem II. městský soud rozhodl o nákladech řízení před obvodním soudem tak, že vedlejší účastníci 3) a 4) jsou povinni zaplatit vedlejším účastníkům 1) a 2) každému částku 33 175,30 Kč a stěžovatelce částku 4 897,30 Kč. O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že vedlejší účastníci 3) a 4) jsou povinni zaplatit vedlejším účastníkům 1) a 2) každému částku 8 929,80 Kč a že vůči stěžovatelce se vedlejším účastníkům 3) a 4) náhrada nákladů nepřiznává (III. výrok). K nákladům stěžovatelky v řízení před obvodním soudem městský soud uvedl, že původně požadovala 296 586,70 Kč a úspěšná byla co do částky 154 342 Kč, tedy v rozsahu 52,04 %, čemuž odpovídá přiznání nákladů řízení v poměrné části představující 4,08 %. Jde-li o náklady odvolacího řízení, městský soud uzavřel, že byť stěžovatelka byla úspěšná pouze v částce 14 470 Kč, a procesně úspěšní vedlejší účastníci 3) a 4) by měli právo na poměrnou část náhrady nákladů odvolacího řízení, je třeba s ohledem na její zdravotní stav aplikovat § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a vedlejším účastníkům 3) a 4) jejich náhradu nepřiznat. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po obsáhlé rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy uvádí, že městský soud svévolně aplikoval § 142 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení. Zdůrazňuje, že náklady léčení spolu s vedlejšími účastníky 1) a 2) žalobou uplatnila pouze z procesní opatrnosti, neboť soudní praxe není při jejich přiznávání jednotná (v této souvislosti poukázala na jiné rozhodnutí Krajského soudu v Praze). Konkrétně rozporuje závěr městského soudu, že náklady na péči v částce odpovídající jí pobíranému příspěvku na péči nejsou plněním, jehož výše závisí na uvážení soudu. Oporu pro své tvrzení spatřuje v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018 č. j. 25 Cdo 3094/2017-272, který v její právní věci uzavřel, že byla-li výše nákladů na osobně poskytovanou péči stanovena podle § 136 o. s. ř., je povinností soudu při rozhodování o nákladech řízení postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř., který umožňuje i při částečném úspěchu ve věci přiznat jejich plnou náhradu. Stěžovatelka uvádí, že na toto rozhodnutí v odvolacím řízení poukázala, nicméně městský soud se s ním nijak nevypořádal. Zamítnutí žaloby v rozsahu částky odpovídající jí pobíranému příspěvku na péči podle stěžovatelky představuje projev volné úvahy soudu při stanovení výše nákladů na péči. K tomu doplňuje, že její nárok v rozsahu pobíraného příspěvku není samostatně vyčíslitelným nárokem, u nějž by bylo možné konstatovat úspěch či neúspěch ve věci, není proto možné v tomto rozsahu aplikovat § 142 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s rozhodnutím o nákladech odvolacího řízení, když městský soud měl podle jejího názoru rovněž rozhodovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř., avšak přijaté rozhodnutí je opět projevem jeho volné úvahy zahrnující pomocná kritéria. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují integrální součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit. 7. Ústavní stížnost je založena na nesouhlasu stěžovatelky s výší při