IV.ÚS 1120/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1120/07 ze dne 2. 1. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a. Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti MVDr. F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem Advokátní kanceláře v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Odo 1542/2005, ze dne 29. 3. 2007, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, sp. zn. 12 Co 127/2005, ze dne 31. 5. 2005, a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku, č. j. 6 C 32/2004-71, ze dne 30. 11. 2004, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), a práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 90 a čl. 4 Ústavy ČR, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti a jak plyne z připojeného spisového materiálu, žalobou podanou u Okresního soudu v Jeseníku se stěžovatel domáhal z titulu bezdůvodného obohacení zaplacení částky 24.468,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že vedlejší účastnice E. D. užívala bez právního důvodu byt v domě na ulici Nádražní č. p. 274 v Javorníku po celou dobu roku 2003, přičemž se měsíčně obohacovala na úkor stěžovatele částkou 2.039,- Kč, představující rozdíl mezi měsíčním tržním nájemným ve výši 3.000,- Kč a skutečně uhrazovanou částkou 961,- Kč danou státem regulovaným nájemným. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že vedlejší účastnice není nájemcem předmětného bytu, přičemž nájemné jí bylo stanoveno přípisem ze dne 20. 12. 2002. Rozsudku Okresního soudu v Jeseníku, č. j. 6 C 32/2004-71, ze dne 30. 11. 2004, jímž soud podanou žalobu zamítl, stěžovatel vytýká, že v něm soud věc právně hodnotil v rozporu s tehdy platným zákonem č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, v tehdy platném znění, ač předmětný dům byl postaven ze státních dotací a do 31. 12. 1991 měl k předmětnému bytu dispoziční právo minulý vlastník Oseva Javorník, n. p. V rozporu s ustanovením § 31 o. z. dospěl dále nalézací soud k závěru, že nájemní smlouvy byla po dni 1. 7. 1993 oprávněna uzavírat Realitní kancelář Lubomír Šustr, Javorník, ač k tomu nebyla písemně zmocněna a rovněž závěr, že zaměstnankyně této realitní kanceláře J. M. byla k platnému uzavření nájemní smlouvy oprávněna na základě ústního pověření, učinil nalézací soud v rozporu s ustanovením § 31 odst. 4 o. z. 3. K odvolání stěžovatele prohlásil Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem, sp. zn. 12 Co 127/2005, ze dne 31. 5. 2005, procesní postup i právní hodnocení soudu prvního stupně za správné a rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Právní hodnocení věci však rozšířil o skutečnost, že v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994 mohl nájem bytu vzniknout konkludentně, ač v řízení před soudem toto tvrzení nikdo nepodal, a rozhodl, že právo osobního užívání k předmětnému bytu vzniklo na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu, přičemž soud tvrdil, že bylo vydáno rozhodnutí o přidělení podnikového bytu, i když žádný takový důkaz nebyl předložen a ani toto nebylo nikým v řízení tvrzeno. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením, sp. zn. 33 Odo 1542/2005, ze dne 29. 3. 2007, jako nepřípustné odmítl. 4. Napadeným rozhodnutím obecných soudů pak souhrnně stěžovatel vytýká, že v nich obecné soudy nerespektovaly nálezy Ústavního soudu, ve kterých se Ústavní soud vyslovoval k dlouhodobé nečinnosti Parlamentu ČR stran nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné jako úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a v nichž rovněž Ústavní soud konstatoval, že ochrana vlastnických práv nevylučuje regulaci nájemného, musí však respektovat přiměřenou rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti a požadavkem na ochranu vlastnického práva jednotlivce. Stěžovatel připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dála jen "ESLP"), která se vztahuje k udržování nepřiměřeně nízkého nájemného spadajícího do režimu regulovaného nájemného (rozsudek ve věci Hutten-Czapska versus Polsko). Soudní moc České republiky by podle názoru stěžovatele měla ve svých rozhodnutích zajistit ochranu vlastnického práva k bytům danou právním řádem ČR a mezinárodními smlouvami, kdy tato rozhodnutí obecných soudů mohou Českou republiku ve sporech vedených i ESLP vážně poškodit. Na základě výše uvedeného stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. II. 5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Jeseníku, sp. zn. 6 C 32/2004, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Jeseníku. 6. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvádí, že napadeným rozhodnutím odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné, neboť je neshledal zásadně právně významným podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Podstatou stěžovatelových výhrad nebylo zpochybnění právního posouzení věci, neboť zčásti namítal, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jestliže úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. přichází v úvahu jen za situace, kdy Nejvyšší soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, tedy že dovolání je přípustné, uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je zcela vyloučeno, neboť ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. omezuje tento dovolací důvod jen na dovolání přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. S přihlédnutím k tomu, že stěžovatelem nebyla zpochybněna platnost nájemní smlouvy ze dne 17. 1. 1994, nemohlo mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam pro řešení otázky možnosti uzavřít dohodu o odevzdání a převzetí bytu před 31. 12. 1991 bez rozhodnutí vydaného příslušným orgánem hospodařícím tehdy s byty. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebyly způsobilé založit ani výhrady stěžovatele směřující k rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem a k rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. S těmito námitkami se v odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud ČR řádně vypořádal. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud ČR navrhuje, aby ústavní stížnost byla podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, popřípadě zamítnuta jako nedůvodná. 7. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ve svém vyjádření uvádí, že argumentace použitá v ústavní stížnosti je pouze stěžovatelovou nesouhlasnou polemikou s právním posouzením věci ze strany obecných soudů a nedosahuje dle jeho názoru ústavně právní relevance, byť na ni přímo odkazuje. Krajský soud na svém právním posouzení trvá, neboť z hlediska hypotézy právní normy (§ 451 o. z.) při posuzování rozhodných otázek podle stavu v době vyhlášení rozsudku nebyly uplatněny právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru o platnosti nájemní smlouvy ze dne 17. 1. 1994, proto nebylo možno vycházet z bezdůvodného obohacení při posuzování tohoto nároku, jak stěžovatel uplatnil. Jednoznačné zvýšení nájemného umožňuje teprve zákon 107/2006 Sb., jež nabyl účinnosti 31. 3. 2006. Krajský soud proto navrhuje ústavní stížnost odmítnout. 8. Okresní soud v Jeseníku ve svém vyjádření k potvrzení svých závěrů pouze odkazuje na obsah nálezů Ústavního soudu, které cituje stěžovatel v ústavní stížnosti. 9. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Jeseníku k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí. III. 10. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjišťuje, že námitkami stěžovatele tvořícími podstatu ústavní stížnosti se již obecné soudy zabývaly ve svých rozhodnutích. Stěžovatel tedy v ústavní stížnosti opakuje v podstatě stejnou argumentaci, kterou již uvedl v rámci řízení před obecnými soudy. Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud ústavní stížnost sp