IV.ÚS 1127/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1127/20 ze dne 19. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Základní škola a mateřská škola Sázava, sídlem nám. Voskovce a Wericha 290, Sázava, zastoupené JUDr. Janem Podhorským, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 102, Benešov, proti výroku usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. března 2020 č. j. 9 To 47/2020-717 o zamítnutí stěžovatelčina odvolání a výroku rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 10 T 59/2019-664 o odkázání stěžovatelky s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Benešově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí ve výše konkretizovaném rozsahu, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy a čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Okresní soud v Benešově (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem uznal obviněného V. B. (dále jen "obviněný") vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil jej podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, který podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil, aby podle svých sil ve zkušební době nahradil škodu způsobenou trestným činem. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku jej dále odsoudil k trestu propadnutí náhradní hodnoty, a to konkretizovaných peněžních částek. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), odkázal stěžovatelku s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti rozsudku okresního soudu podali obviněný a stěžovatelka odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné a odvolání stěžovatelky podle § 253 odst. 1 tr. řádu zamítl coby podané osobou, které toto právo zřejmě nepřísluší. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy založily svá rozhodnutí na předpokladu, podle kterého získala "samostatnou" právní subjektivitu teprve v roce 2003; za předcházející období mělo škodu uplatňovat město Sázava. Podle soudů přitom není jisté, jakou část škody obviněný způsobil na úkor stěžovatelky. Okresní soud uvedl, že o datu nabytí právní subjektivity stěžovatelkou přetrvávají pochybnosti, ačkoli na jiném místě odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že jde o rok 2003. Předmětnou informaci si mohl okresní soud ověřit dalšími důkazními prostředky. Z Dodatku č. 01 Znaleckého posudku vyhotoveného znalcem Ing. Martinem Škopkem vyplývá, že škoda způsobená odběrem vody v období roků 2001 až 2018 činila celkem 582 630,02 Kč. Odtud lze dovodit, že škoda vznikla v období, kdy stěžovatelka prokazatelně měla právní subjektivitu (tj. ode dne 1. 1. 2003) do dne 3. 5. 2018 (kdy došlo k ukončení neoprávněného odběru vody) činila částku 525 151,27 Kč, přičemž dále jí měla být přiznána částka 14 036 Kč coby náhrada nákladů spojených s odhalením neoprávněného odběru. 5. Podle stěžovatelky krajský soud její odvolání zamítl na základě nesprávné úvahy, neboť ji zaměnil s právnickou osobou "Základní škola a mateřská škola Sázava, příspěvková organizace, se sídlem Sázava 80, PSČ 592 11, IČ: 75023865". Krajský soud tudíž pochybil, nezabýval-li se věcně jejím odvoláním. Stěžovatelka připomíná, že krajský soud současně ponechal nezměněný rozsudek napadený odvoláním, v jehož výrokové části okresní soud konstatoval, že obviněný jí způsobil škodu ve výši 582 630 Kč. Stěžovatelka zdůrazňuje, že vzhledem k těmto závěrům soudů bude nucena podat občanskoprávní žalobu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená (ve výše konkretizovaném rozsahu) ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná [srov. níže předestřený výklad k nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443), bod 17., neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. Přes odkazovaná ustanovení Ústavy a Listiny je však zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že na základě její ústavní stížnosti podrobí závěry obecných soudů instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo konstatováno, Ústavnímu soudu nepřísluší. 9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatelky dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jejího právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny. 10. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženy nejsou. 12. V jednotlivostech, a stěžovatelce již jen na vysvětlenou, lze dodat následující závěry. 13. V prvé řadě se Ústavní soud musí vyjádřit k tomu, že stěžovatelka má možnost se v ochraně svých nároků, ohledně nichž nebyla úspěšná v adhezním řízení, obrátit na civilní soudy v občanském soudním řízení sporném. Tato okolnost však a priori neznamená nepřípustnost ústavní stížnosti. Dle novější judikatury může totiž Ústavní soud výjimečně konstatovat porušení základních práv či svobod jednotlivce i již přímo výro