IV.ÚS 1129/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1129/21 ze dne 1. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Soni Braškové, zastoupené JUDr. Věrou Ottlovou, advokátkou, sídlem Tyršova 1902, Benešov, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 15. prosince 2003 č. j. 8 C 1754/98-261 a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 22. února 2021 č. j. 7 Nc 3031/2006-2415 (98 EX 00163/06), za účasti Okresního soudu v Benešově, jako účastníka řízení, a JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 9, sídlem Bryksova 763/46, Praha 14 - Černý Most, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 1, odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelce a jejímu již zemřelému manželovi Mgr. Vladimíru Braškovi (jako žalovaným) uložena povinnost zaplatit žalobcům Janu Veselému, Ing. Petru Veselému a Pavlu Veselému částku 853 861 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 53 735 Kč. Daný rozsudek nabyl právní moci dne 10. 2. 2004 a vykonatelnosti dne 14. 2. 2004. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalobci prodali žalovaným dům v katastrálním území Benešov za kupní cenu 1 053 861 Kč. Vlastnictví nemovitosti na žalované prokazatelně "přešlo", ale tito zaplatili žalobcům pouze částku 200 000 Kč. Zbytek kupní ceny ve výši 853 861 Kč žalobcům nezaplatili. Okresní soud shledal, že žádná ze skutečností namítaných žalovanými je neopravňovala k odstoupení od kupní smlouvy ani k případné slevě z kupní ceny. 3. Usnesením okresního soudu ze dne 20. 1. 2006 č. j. 7 Nc 3031/2006-3, v právní moci dne 23. 1. 2007, byla proti stěžovatelce a Mgr. Vladimíru Braškovi nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněných Jana Veselého, Ing. Petra Veselého a Pavla Veselého ve výši 853 861 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného rozsudku okresního soudu (viz bod 2. tohoto rozhodnutí). Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Milan Usnul, Exekutorský úřad Praha 9 (dále jen "vedlejší účastník"), který vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 22. 1. 2021 č. j. 098 EX 00163/06-969. 4. Proti tomuto příkazu k úhradě nákladů exekuce podala stěžovatelka včas námitky, kterým soudní exekutor nevyhověl, a předložil je proto okresnímu soudu k rozhodnutí. Okresní soud napadeným usnesením tyto námitky stěžovatelky zamítl jako nedůvodné s tím, že vedlejší účastník ve svém příkazu přehledně odůvodnil určenou výši odměny soudního exekutora, kdy vycházel z dosud vymoženého plnění, a jasně a srozumitelně rozvedl způsob určení (výpočtu) výše odměny, včetně zákonných ustanovení. Okresní soud se s odůvodněním příkazu plně ztotožnil a považoval ho za dostatečný. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně namítá, že okresní soud vydáním v záhlaví uvedeného rozsudku založil vadu exekučního titulu z nepromlčitelného vlastnického práva, kterou se obecné soudy odmítaly zabývat. V této souvislosti ze svého pohledu obsáhle rekapituluje průběh řízení i skutkový děj, který započal v roce 1996, kdy si chtěla spolu s manželem koupit domek v Benešově. K tomu dokládá řadu písemných důkazů, které, jak uvádí, měl okresní soud při svém rozhodování k dispozici, ale nikdy se jimi nezabýval. Konstatuje, že ona ani její již zemřelý manžel nikdy nevlastnili majetek, za který "inkasovali" obohacení. Nalézací soud jim neumožnil se před vydáním rozsudku ze dne 15. 12. 2003 č. j. 8 C 1754/08-261 k věci vyjádřit. Tímto rozsudkem byl vytvořen nezhojitelný stav a pro oprávněné možnost získat bezdůvodné obohacení za majetek, který nikdy nevlastnili. 6. K výtkám týkajícím se exekučního řízení stěžovatelka doslovně cituje obsah napadeného usnesení okresního soudu, ze kterého je podle ní zřejmé, že jde o další "ze souboru nepřezkoumatelných, nevykonatelných a nicotných rozhodnutí" okresního soudu v dané věci. Poukazuje na nezákonnost exekuce, která byla podle jejího přesvědčení prováděna na základě neexistujícího exekučního titulu. Tvrdí, že soudní exekutor dodnes nevyúčtoval nezákonně zabavenou část nezabavitelné části starobního důchodu jejího manžela Mgr. Vladimíra Braška a že náklady exekuce by měli nést ke své tíži Ing. Petr Veselý a Pavel Veselý, jimž v důsledku v záhlaví uvedeného rozsudku okresní soudu vzniklo bezdůvodné obohacení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 8. Podle § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. 9. Ústavní soud v nyní posuzované věci shledal, že ústavní stížnost proti v záhlaví specifikovanému pravomocnému (dne 10. 2. 2004) a vykonatelnému (dne 14. 2. 2004) rozsudku okresního soudu jako soudu prvního stupně nebyla podána ani v zákonem stanovené lhůtě, ani není přípustná, neboť nejde o rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval. 10. Jde-li o napadené usnesení okresního soudu, Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je tak k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 13. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud zabýval opakovaně. Zdůraznil přitom, že otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž v této otázce uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat - není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákl