IV.ÚS 1130/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1130/24 ze dne 26. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., t. č. věznice Vinařice, P. O. BOX 5, zastoupeného Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem, sídlem Strojírenská 2269/36, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2024 č. j. 3 Tdo 1145/2023-4948, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. května 2023 č. j. 3 To 7/2023-4868 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2022 č. j. 43 T 6/2020-4783, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státní zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Popis věci a její procesní vývoj 1. Stěžovatel ústavní stížností požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, žetato rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále namítá porušení celé řady ústavních principů vyplývajících z českého ústavního pořádku. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného trestního spisu plyne následující. Stěžovatel podnikal ve výrobě a prodeji sýrů. Chtěl, aby se obchodní společnost X, stala významným výrobcem a prodejcem sýrů v tuzemsku. Jeho záměr nicméně selhal: podnikatelský plán byl příliš ambiciózní, stěžovatel neměl dost zkušeností a dopustil se celé řady hrubých podnikatelských chyb. Již krátce po vzniku se společnost dostala do platební neschopnosti. To ovšem stěžovateli nebránilo, aby si na nejrůznějších místech opatřoval peněžní prostředky a nakupoval různé výrobky a zboží. Stěžovatel pokračoval ve svých podnikatelských plánech, byť věděl o nedobrém hospodářském stavu společnosti. Stěžovatel zatajil tuto skutečnost různými způsoby, někdy ji zamlčel, jindy lhal. Svým vystupováním tak stěžovatel vyvolal u věřitelů společnosti falešnou důvěru, že jeho podnikatelský záměr skutečně vyjde a že se dočkají uspokojení svých pohledávek. To se ovšem nenaplnilo a stěžovatel způsobil škodu ve výši nejméně 30,5 mil. Kč. 3. Krajský soud v Brně proto stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku a uložil mu (za tento zločin a za jiné sbíhající trestné činy) souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Poškozené s jejich nároky na náhradu škody odkázal na občanskoprávní řízení (§ 229 odst. 1 trestního řádu). Stěžovatelovo odvolání Vrchní soud v Olomouci zamítl. Stěžovatel nebyl úspěšný ani s dovoláním, Nejvyšší soud ho odmítl jako zjevně neopodstatněné. Trestní soudy shodně uzavřely, že nešlo o nešťastnou souhru náhod, která odsoudila podnikatelský záměr k neúspěchu. Naopak, stěžovatel před věřiteli úmyslně zamlčel, že společnost je ve špatné ekonomické kondici, jen aby získal další finanční a materiální prostředky k jejímu udržení v provozu. Marná byla obrana, že někteří věřitelé snad mohli o finančních potížích vědět. I kdyby to byla pravda, stěžovatel u nich vyvolal falešné naděje. 4. Nejvyšší soud ovšem uznal, že se krajský soud ani vrchní soud neodlišily dílčí útoky, které nastaly po odvolání stěžovatele z funkce předsedy představenstva společnosti (tj. po datu 25. 11. 2015; trestnou činnost měl ovšem podle obžaloby páchat od prosince 2012 až do listopadu 2016). Jinými slovy, trestní soudy odsoudily stěžovatele i za ty dílčí útoky, které spadaly do období, kdy neměl rozhodující vliv ve společnosti (celkem škodu vyčíslily na 30 532 916 Kč). V takovém případě nemohl nést trestní odpovědnost za jednání, které nastalo po listopadu 2015, tj. za škodu ve výši 900 000 Kč. Přesto Nejvyšší soud neshledal důvod ke kasačnímu zásahu. Uvedl, že tento rozpor se netýká rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků zločinu. I kdyby se výše způsobené škody správně vyčíslila, nic to nemění na právní kvalifikaci, neboť stěžovatel stále způsobil škodu velkého rozsahu. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel předkládá tři argumenty, proč jsou napadená rozhodnutí neústavní. Zaprvé, nenese trestní odpovědnost za ty dílčí útoky, které nastaly až po jeho odvolání z funkce předsedy představenstva. Pokud nebyl v oné době členem statutárního orgánu, těžko mohl způsobit škodu ve výši 900 000 Kč. Přesto skutková věta odsuzujícího rozsudku tuto částku obsahuje. Takto zjištěnou výší škody bude civilní soud následně vázán, pokud bude rozhodovat o nárocích poškozených. Stejně je nepřípustné, pokud trestní soudy přihlédly k této škodě při uložení trestu. Trestní soudy tak nesprávně založily úvahu o druhu a výši trestu na něčem, za co stěžovatel nemohl. 6. Zadruhé, není pravda, že stěžovatel uvedl jednoho z mnoha poškozených v omyl. Tento poškozený měl v okamžiku poskytnutí peněz (v celkové výši 15 mil. Kč) všechny potřebné informace, zejména z e-mailové korespondence. Nemohl proto jednat v omylu. 7. Zatřetí, trestní soudy nerozlišovaly hospodářské důvody (tzv. kauzu) všech jeho závazků. Ty lze rozdělit do dvou skupin: první tvoří závazky z obchodní spolupráce (půjčky), druhou zase závazky mezi společností a dodavateli. Stěžovatel požaduje, aby trestní soudy přesně určily, jaký dodavatel, kdy, kde a jak byl uveden v omyl. Pokud tak neučinily, pochybily. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnosti je tedy přípustná. IV. Shrnutí řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili, jmenovitě především ke stěžovatelově trestní odpovědnosti za jednání, které nastalo až po jeho odvolání z funkce předsedy představenstva společnosti. 10. Nejvyšší soud nesouhlasí se stěžovatelovou kritikou. Uznává, že tato argumentace je částečně opodstatněná, to byl ostatně také důvod, proč se Nejvyšší soud k tomuto argumentu podrobněji vyjádřil. Rozpor, na který stěžovatel upozorňuje, se netýká takových zjištění, jež by byla určující pro naplnění znaků nynějšího trestného činu. Nadto je zcela bez významu, nemá vliv ani na druh a výši trestu, ani na případnou výši náhrady škody poškozených. Nejvyšší soud nemůže předjímat, do jaké míry se civilní soudy budou cítit vázány rozhodnutími trestních soudů. 11. Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017 sp. zn. 23 Cdo 4142/2016. To vyvrací námitku, že civilní soudy musí ctít výši škody, kterou trestní soudy zjistily a vtělily do skutkové věty odsuzujícího výroku. 12. Krajský soud v Brně uznal své pochybení, přesto nevidí důvod pro kasační zásah Ústavního soudu. Jeho chybu konec konců zhojil Nejvyšší soud. 13. Nejvyšší státní zastupitelství se ohradilo proti stěžovatelově dezinterpretaci napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Ačkoli faktury byly datovány až po odvolání stěžovatele z funkce předsedy představenstva, šlo o objednávku zboží či služeb, kterou stěžovatel učinil ještě před svým odvoláním z funkce. Následek tedy nastal mnohem dříve, než si stěžovatel myslí. Navíc Nejvyšší soud přezkoumává skutkové otázky jen výjimečně. Muselo by jít o tak závažné pochybení, které má přímý vliv na naplnění skutkové podstaty toho či onoho trestného činu. Pokud vady skutkových zjištění, které se nijak netýkají znaků trestného činu, nemohou zvrátit odsuzující rozsudek, tím spíše to platí pro vady, jež by mohly mít vliv na jiné, navazující řízení. Nejvyšší státní zastupitelství upozorňuje, že vázanost civilních soudů trestním rozhodnutím není bezbřehá. Civilní soudy musí ctít závěry trestních soudů, které se týkají například protiprávního jednání, zavinění, vzniku škody či příčinnou souvislostí mezi škodou a protiprávním jednáním. Výší škody nicméně vázány nejsou. 14. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci citovalo příslušné pasáže napadených rozhodnutí a souhlasí s nimi. Pochybení soudů při vymezení způsobené škody je nevýznamné, jeho případnou úpravou by se nic nezměnilo. 15. Krajské státní zastupitelství v Brně se nevyjádřilo, mlčky se tedy vzdalo svého účastenství v tomto řízení. 16. Ústavní soud poté všechna vyjádření zaslal stěžovateli na vědomí. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 17. Stěžovatel se především obává, že špatně určená výše způsobené škody předurčuje výsledek budoucího rozhodování civilního soudu o náhradě škody. K tomu lze uvést, že civilní soudy musí při rozhodování o soukromoprávních nárocích následovat závěry trestních soudů jen v tom směru, že trestný čin byl spáchán a že jej spáchala jmenovitě určená osoba (§ 135 odst. 1 občanského soudního řádu). Civilní soud