IV.ÚS 1135/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1135/21 ze dne 24. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti P. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem ul. Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2021 sp. zn. 4 Tdo 1403/2020, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. září 2020 sp. zn. 10 To 227/2020 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 30. června 2020 sp. zn. 6 T 42/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsoudil ho podle § 143 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti let. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu stanovil povinnost zaplatit poškozeným na náhradě majetkové újmy a nemajetkové újmy konkretizované částky, přičemž podle § 229 odst. 2 trestního řádu poškozené odkázal se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d), e) trestního řádu rozsudek okresního soudu zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3 trestního zákoníku a odsoudil ho podle § 143 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu stanovil povinnost zaplatit konkretizované částky na náhradě nemajetkové újmy a na náhradě škody poškozeným, přičemž podle § 229 odst. 2 trestního řádu poškozené odkázal se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle zjištění krajského soudu se stěžovatel dopustil předmětného trestného činu tím, že v konkretizovanou dobu na vymezené silniční komunikaci v Kladně jako řidič osobního vozidla Ford Focus jedoucího v pravém jízdním pruhu ve směru Kladno - Rozdělov, v rozporu s § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. f) a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), nerespektoval pravidla silničního provozu, neboť "po vzájemné honičce a vzájemném předjíždění" s dalším osobním vozidlem (tovární značky Daewoo) v místě s maximální povolenou rychlostí 50 km/hod., se pohyboval rychlostí minimálně 60 km/hod., současně dostatečně nesledoval situaci v silničním provozu, jak mu ukládá tento zákon, neboť během jízdy přehlédl poškozenou Š. N. (dále jen "poškozená"), která vstoupila na pozemní komunikaci na vyznačeném přechodu pro chodce z levé strany směru jízdy vozidla, před přechodem pro chodce rychlost jízdy nesnížil tak, aby byl schopen reagovat na poškozenou přecházející vozovku a vozidlo bezpečně zastavit na dohledovou vzdálenost, přičemž v okamžiku, kdy osobní vozidlo značky Daewoo jedoucí ve stejném jízdním pruhu před ním, které mu zakrývalo výhled na pravou část přechodu pro chodce, učinilo úhybný manévr do levého jízdního pruhu, nebyl již schopen na poškozenou reagovat a pravou přední částí vozidla ji v plné rychlosti srazil, přičemž v důsledku tohoto střetu utrpěla mnohočetná poranění více orgánových systémů (polytrauma) a zvláště pak poranění mozku - roztržení mozkového kmene - a těmto zraněním na místě podlehla, a takto stěžovatel jednal, ačkoliv znal dopravní předpisy a věděl, že při jejich nedodržování může ohrozit zdraví či život ostatních účastníků silničního provozu, zvláště pak chodců, a k jejich ochraně svou riskantní a bezohlednou jízdou zaujal zcela lhostejný postoj. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy na základě vadně provedeného dokazování věc nesprávně posoudily po právní stránce, když dospěly k názoru, že se dopustil skutku naplňujícího znaky skutkové podstaty přečinu podle § 143 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Se skutkovým zjištěním obecných soudů, že vozidlo, které řídil, srazilo na přechodu pro chodce poškozenou, se plně ztotožňuje, a k tomuto jednání se doznal. V ostatních aspektech právního hodnocení stěžovatel spatřuje závažné nedostatky, které zatížily napadená rozhodnutí vadami. Zpochybňuje správnost právní kvalifikace svého jednání, které soudy kvalifikovaly podle § 143 odst. 3 trestního zákoníku. Podstatným kritériem pro stanovení správné právní kvalifikace je míra porušení zájmu chráněného zákonem stěžovatelem, tedy zda jde o porušení důležité povinnosti uložené zákonem, či dokonce o hrubé porušení zákonů o bezpečnosti dopravy (zákona o silničním provozu). Pro uvedené rozlišení je podstatné správné zjištění všech skutkových okolností, a to za důsledné aplikace všech principů trestního řízení. Podle stěžovatele je nutné především posoudit, za jakých okolností jízda vozidlem probíhala. Obecné soudy dovodily agresivitu jeho jízdy z výpovědí svědků, kteří "se domnívali", že se vozidlo stěžovatele a vozidlo svědka J. Š. "předhání". Jak následně vyplynulo z provedeného důkazu kamerovým záznamem, je zřejmé, že vozidla se v žádném případě nepředháněla, ale toliko jela v závěsu za sebou. V tomto ohledu je třeba konfrontovat kamerový záznam se subjektivními popisy svědků, kdy je patrné, že byť svědci vnímali zvýšenou rychlost vozidel, což ostatně stěžovatel sám doznal, nelze z jejich popisu "řevu motoru" a "předhánění" v porovnání s kamerovým záznamem vyvozovat kategorické závěry o způsobu jízdy vozidla, a na jejich základech uplatnit právní kvalifikaci jednání podle § 143 odst. 3 trestního zákoníku. 6. K určení právní kvalifikace jednání stěžovatele je rovněž třeba posoudit rychlost, jakou se v daném místě pohyboval. Ze znaleckého posudku a z jeho následné výpovědi znalce v hlavním líčení před okresním soudem byla rychlost vozidla dovozena ve výši 60 km/h, takže jakékoliv domněnky obecných soudů o "jistě vyšší" či "spíše podstatně vyšší" rychlosti nelze s ohledem na závěry znalce akceptovat. Dále je třeba pečlivě zkoumat způsob jízdy stěžovatele před střetem s poškozenou. Jak z výpovědi stěžovatele, svědka Š. a kamerového záznamu, tak ze znaleckého posudku vyplývá, že stěžovateli se v důsledku manévru J. Š., který se svým vozidlem Daewoo před přechodem pro chodce náhle vybočil vlevo a přejel do levého jízdního pruhu, náhle otevřel prostor, ve kterém se nacházela poškozená, přičemž již na ni nestačil reagovat a svým vozidlem ji srazil. Nešlo tedy o předjetí, ale o náhlý vznik situace, kdy vzhledem k manévru J. Š. pokračovalo vozidlo stěžovatele v jízdě pravým jízdním pruhem a následně došlo ke střetu s poškozenou. Soudy nerozlišovaly mezi pojmy "předjet" a "objet". Tento rozdíl však vnáší zásadní rozpory do skutkového hodnocení věci, a tedy i do závěrů o bezohlednosti jízdy stěžovatele. 7. Soudy se podle stěžovatele nevypořádaly s okolnostmi, za jakých jízda probíhala. Dovodily-li ve svých rozhodnutích skutkově chybně, že stěžovatel zvolil "hazardní a bezohledný" způsob jízdy a hrubě porušil zákony o bezpečnosti dopravy (zákon o silničním provozu), pak s ohledem na shora uvedené jde o nepodložené závěry, k jejichž uplatnění soudy současně aplikovaly zjištění, která nema