IV.ÚS 1139/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1139/24 ze dne 7. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Petra Poskočila a Ing. Libuše Poskočilové, zastoupených Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem, sídlem Na Příkopě 583/15, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. února 2024 č. j. 10 As 295/2023-47 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2023 č. j. 77 A 137/2021-34, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Plzeňského kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu a přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé se návrhem podle § 100 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, podaným u Městského úřadu Horažďovice (dále jen "městský úřad"), domáhali obnovy správního řízení ve věci povolení odběru podzemních vod ze stávajícího vodního zdroje, které bylo vedeno městským úřadem pod sp. zn. MH/02862/2019 (dále jen "vodoprávní řízení"), a v němž městský úřad rozhodnutím ze dne 10. 7. 2019 č. j. MH/06228/2019 vyhověl žádosti města Nalžovské Hory o vydání povolení k nakládání s podzemními vodami formou jejich odběru podle § 8 odst. 1 písm. b) bod 1. zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), v tehdy účinném znění. Městský úřad usnesením ze dne 31. 5. 2021 č. j. MH/06247/2021 podle § 66 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 45 odst. 3 správního řádu řízení o žádosti stěžovatelů o obnovu vodoprávního řízení zastavil, což odůvodnil především tím, že stěžovatelé nebyli účastníky vodoprávního řízení, pročež se nemohou domáhat jeho obnovy. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 16. 8. 2021 č. j. PK-ŽP/12027/21 zamítl a napadené usnesení městského úřadu potvrdil. 3. Následnou žalobu stěžovatelů proti rozhodnutí vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění rozsudku se zabýval především posouzením, zda stěžovatelé byli (byť případně opomenutými) účastníky vodoprávního řízení, jehož obnovy se domáhali. Zdůraznil, že okruh účastníků řízení byl v posuzované věci stanoven § 115 odst. 16 (nyní odst. 15) vodního zákona, podle něhož je účastníkem řízení o povolení k odběru podzemní vody pouze žadatel, obec, v jejímž územním obvodu může rozhodnutím vodoprávního úřadu dojít k ovlivnění vodních poměrů nebo životního prostředí, a dále právnická osoba, jejímž předmětem činnosti je podle zakladatelského právního jednání ochrana životního prostředí nebo veřejného zdraví, za splnění dalších zákonných podmínek. Odkázal na konstantní judikaturu správních soudů, podle níž je vymezení účastníků řízení o povolení k odběru podzemních vod podle vodního zákona komplexní a jde o zvláštní právní úpravu, tudíž § 27 správního řádu o účastenství ve správním řízení není použitelný ani podpůrně. Shrnul proto, že stěžovatelé nebyli a ani nemohli být účastníky řízení, o jehož obnovu žádali, neboť nesplňovali podmínky účastenství podle vodního zákona. Obnovy řízení se přitom může podle § 100 odst. 2 správního řádu domáhat pouze účastník řízení, které má být obnoveno. Tuto podmínku stěžovatelé nesplnili, pročež jejich žádost o obnovu řízení byla zjevně právně nepřípustná. Na tom nic nemění ani umístění studny, případně ochranného pásma vodního zdroje, zčásti na jejich pozemcích, k čemuž se vedlejší účastník řádně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí. K námitce ohledně neoplocení ochranného pásma vodního zdroje krajský soud uvedl, že je mimoběžná s nepovolením obnovy vodoprávního řízení. Přesto se jí vedlejší účastník v napadeném rozhodnutí zabýval, avšak na řízení o (ne)povolení obnovy řízení tato námitka nemá žádný vliv. 4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud se podle Nejvyššího správního soudu řádně zabýval účastenstvím stěžovatelů ve vodoprávním řízení a dospěl ke správnému závěru, že nebyli a nemohli být účastníky. Tento závěr ostatně stěžovatelé v kasační stížnosti ani nezpochybnili. Namítli však, že se krajský soud měl zabývat splněním podmínek pro zahájení obnovy řízení z moci úřední podle § 100 odst. 3 správního řádu. K tomu Nejvyšší správní soud uvedl, že není možné, aby se stěžovatelé domáhali obnovy řízení z moci úřední žalobou proti rozhodnutí správního orgánu. Krajský soud nijak nepochybil, ani když se nezabýval případným naplněním podmínek pro zahájení obnovy vodoprávního řízení z moci úřední, neboť posouzení naplnění podmínek pro zahájení obnovy řízení z moci úřední je na správním orgánu. Správní žaloba neslouží jako actio popularis a stěžovatelé se mohou domáhat ochrany pouze svých vlastních veřejných subjektivních práv. K námitkám stěžovatelů o chybějícím oplocení ochranného vodního pásma nebo možného spáchání přestupku městem Nalžovské Hory konstatoval, že tyto nemohly nijak zasáhnout do práv stěžovatelů ani nezpůsobují nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť se samotného rozhodnutí o zastavení řízení o obnově netýkají. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé rekapitulují průběh řízení před správními orgány a soudy a namítají porušení jejich základních práv. Těžištěm jejich argumentace je námitka, že povolení odběru podzemních vod je nezákonné, neboť bylo vydáno na základě podkladů, které nejsou v souladu se skutečným stavem. Zejména poukazují na to, že "nebyl zjišťován faktický stav vodního zdroje a jeho oplocení". Žádost města Nalžovské Hory nadto obsahovala nepravdivou informaci, že se vodní zdroj nachází pouze na jednom pozemku, ve skutečnosti však zčásti zasahuje i na další pozemek, který je již ve vlastnictví stěžovatelů. Uvádí, že se "práva a povinnosti účastníků vodoprávního řízení zakládají na základě lživého, klamavého a možná až podvodného jednání žadatele o povolení", a že "zákonné předpoklady pro vydání rozhodnutí o povolení vyšly najevo až poté, co bylo vydáno". Jelikož byli stěžovatelé opomenuti jako vedlejší účastníci vodoprávního řízení, neměli k dispozici žádný jiný prostředek k ochraně svých práv, než je návrh na obnovu řízení a podnět k zahájení přezkumného řízení. Rozhodnutí o povolení nakládání s podzemními vodami se přitom dotýká jejich práv. Tím, že krajský soud nevyhověl žalobě ve věci jejich návrhu na obnovu vodoprávního řízení, ponechal v konečném důsledku v platnosti nezákonné rozhodnutí o povolení nakládání s podzemními vodami. Stěžovatelé v návaznosti na to kladou otázku "co je z hlediska ústavního práva více, zda ochrana zjevně nezákonného rozhodnutí správního orgánu nebo ústavně zaručená práva..., která jsou nezákonným rozhodnutím správního orgánu zcela pošlapána?" III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v soustavě obecného soudnictví [viz nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním správního řízení ani soudního řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu je proto ochrana ústavnosti, nikoliv celkový přezkum činnosti soudů [nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03 (N138/31 SbNU 227)]. 8. Stěžovatelé se ústavní stížností fakticky domáhají přehodnocení právních závěrů správních soudů, podle nichž nebyly splněny zákonné podmínky pro vyhovění jejich žádosti o obnovu řízení, popř. že se v řízení