IV.ÚS 1142/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1142/21 ze dne 25. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. Jakubem Tomšejem, Ph.D., advokátem, sídlem Petra Slezáka 543/8, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2021 č. j. 33 Cdo 4104/2019-168, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2019 č. j. 29 Co 198/2019-140 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. září 2018 č. j. 30 C 95/2018-28, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a A. B., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelův syn po utrpěném úraze ochrnul, byl odkázán na pomoc jiných osob. Pobíral příspěvek na péči podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 108/2006 Sb."), a měsíční rentu vyplácenou mu pojišťovnou ze smluvního pojištění. Od srpna 2009 pobíral příspěvek na péči ve výši 12 000 Kč měsíčně, byla mu vyplácena náhrada za výpomoc v domácnosti z titulu utrpěného úrazu při dopravní nehodě ve výši 39 940 Kč měsíčně, pobíral rovněž invalidní důchod ve výši 8 182 Kč měsíčně. Syn stěžovatele uzavřel v roce 2001 s vedlejší účastnicí manželství, v lednu 2006 se jim narodila dvojčata a v roce 2014 podal návrh na rozvod manželství. Poté dne 19. 7. 2015 syn stěžovatele zemřel, přičemž před jeho smrtí v roce 2015 bylo soudem rozhodnuto toliko o výživném na nezletilé děti v celkové výši 4 000 Kč. Stěžovatel a vedlejší účastnice podepsali dne 27. 5. 2014 dohodu, ve které žalobce prohlásil, že se bude starat o svého syna v plném rozsahu a zajišťovat mu potřebnou péči ve spolupráci s ostatními pečovatelkami, zároveň oba účastníci dohody prohlásili, že nebudou vyhledávat a prohlubovat spory mezi sebou. Stěžovatel přihlásil do dědického řízení svou pohledávku za poskytnutou péči synovi, přihlášené pohledávky nebyly v pozůstalostním řízení uznány. 3. Dne 29. 3. 2018 se stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení 266 355,87 Kč jako bezdůvodného obohacení ve výši finančních prostředků, které po smrti jeho syna vedlejší účastnice utratila za nákupy a rekreaci. Stěžovatel tvrdil, že jde o nevyplacené pohledávky vůči jeho synovi za péči, kterou vynaložil v době, kdy již s vedlejší účastnicí nevedli společnou domácnost; jeho syn u něj bydlel a stěžovatel mu poskytoval celodenní péči. 4. Obvodní soud žalobu zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Podle obvodního soudu byl syn stěžovatele plně svéprávný a mohl rozhodovat o použití poskytovaných dávek podle vlastního uvážení. Stěžovatel však neprokázal existenci konkrétní dohody o poskytování konkrétní částky. Podává-li se z provedeného dokazování (výslech svědkyně hovořící se synem stěžovatele o úmyslu uzavřít v budoucnu se stěžovatelem dohodu o odměně za péči), že syn stěžovatele stěžovateli sdělil, "že se vyrovnají" po skončení rozvodového řízení, nejde o jednání s právními důsledky. 5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadený rozsudek obvodního soudu k odvolání stěžovatele potvrdil v záhlaví uvedeným rozsudkem. Z něj se podává, že odkazoval-li stěžovatel na účelovou vázanost příspěvku na péči na úhradu nákladů spojených s poskytováním péče, nemýlí se. Příjemcem jako osoba oprávněná však byl syn stěžovatele a stěžovatel neprokázal existenci ústní dohody o odměně za poskytovanou péči. Z uvedeného výslechu se totiž podává, že syn stěžovatele se svědkyní "hovořili o tom, že chce uzavřít dohodu ..., že bude s otcem těžké se na nějaké částce dohodnout, že to bude pro něj nepříjemné". 6. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením, neboť nebylo přípustné. Z něj se podává, že stěžovatel založil přípustnost dovolání na řešení dvou právních otázek; "jaké jsou náležitosti smlouvy o poskytování péče hrazené z příspěvku na péči" a "za jakých podmínek vzniká takové pečující osobě nárok na náhradu z finančních prostředků účelově určených k financování péče o oprávněnou osobu". Na jejich řešení však napadený rozsudek městského soudu založen nebyl; stěžovatel vychází z rozdílného skutkového stavu. Nejvyšší soud přesto zdůraznil, že jak se podává z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2014 č. j. 4 Ads 32/2012-50, příspěvek na péči je nárokem osobní povahy určeným oprávněné osobě, přičemž má jasné účelové určení. Zároveň se však příspěvek na péči (nárok veřejnoprávní povahy) odlišuje od nároku na úplatu za péči osobě, jež si oprávněná osoba zvolí (nárok soukromoprávní povahy) zpravidla vznikajícího přímo vůči oprávněné osobě; existence dohody však prokázána nebyla a Nejvyšší soud je zjištěným skutkovým stavem vázán. Stěžovatel se mýlí, dovozuje-li existenci nároku ze závěrů z tohoto usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu; v uvedené věci šlo o procesní nástupnictví po smrti žadatele či oprávněné osoby za situace, kdy nedošlo k přiznání příspěvku na péči. Příspěvky na péči však byly synovi stěžovatele vyplaceny; jde o situaci rozdílnou. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel tvrdí, že závěr obecných soudů o tom, že mezi ním a jeho synem neexistovala dohoda o odměně za péči, je v "extrémním rozporu s provedeným dokazováním". Obecné soudy totiž přehlédly, že uvedená skutečnost plyne z toho, že syn stěžovatele označil stěžovatele za osobu, která o něj pečuje, do formuláře žádosti o přiznání příspěvku na péči. O existenci dohody svědčí i další provedené důkazy. 8. Obecné soudy nadto podle stěžovatele nepřihlédly k zvláštní povaze příspěvku na péči. Stěžovatel zdůrazňuje, že příspěvek na péči je účelově vázán na úhradu nákladů spojených s poskytováním sociálních služeb. Pečuje-li o oprávněnou osobu osoba blízká, jde o náhradu vynaloženého času a úsilí spojeného s péčí; proto se údaje o pečující osobě uvádí i v žádosti o příspěvek. Je-li čerpán příspěvek na péči osobou blízkou, není nutné doložit písemnou smlouvu o poskytování péče; postačí, je-li osoba uvedena v žádosti. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 32/2012 přitom mohou třetí osoby uplatňovat oprávněný ekonomický zájem na výplatu příspěvku k naplnění jejich ujednání s oprávněnou osobou, byť šlo v odkazované věci o procesní nástupnictví v řízení před pravomocným rozhodnutím o příspěvku. Z uvedených důvodů stěžovatel dovozuje, že pečující osobě vzniká nárok "na finanční prostředky účelově určené k péči" za předpokladů, že se oprávněná osoba s pečující osobou dohodla na úplatném poskytování péče a pečující osoba péči řádně poskytla. Důsledky výkladu a použití zákona č. 108/2006 Sb. obecnými soudy stěžovatel považuje za "nespravedlivé". Pro svého syna upozadil soukromý život a jeho péči věnoval veškerý čas a energii. Přesto nemá nárok na odměnu za poskytnutou péči. 9. Konečně stěžovatel tvrdí, že se obecné soudy opomenuly vypořádat s tím, že stěžovatel původ svého nároku spatřoval v bezdůvodném obohacení vedlejší účastnice; tento aspekt věci pominuly. Bylo přitom prokázáno, že vedlejší účastnice o syna stěžovatele nepečovala, přesto obdržela finanční prostředky určené k náhradě za péči. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady stanovené § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým rozhodováním (nepřímo) nahra