IV.ÚS 1145/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1145/11 ze dne 6. 10. 2011 N 176/63 SbNU 51 Náhrada nákladů právního zastoupení státu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 6. října 2011 sp. zn. IV. ÚS 1145/11 ve věci ústavní stížnosti Investment Intelligence, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 996/6, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 392/2010-238 ze dne 12. ledna 2011 ve výroku o povinnosti stěžovatelky zaplatit České republice - Ministerstvu financí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 172 329,11 Kč, za účasti Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok I. Výrokem rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 392/2010-238 ze dne 12. ledna 2011, ukládajícím stěžovatelce zaplatit České republice - Ministerstvu financí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 172 329,11 Kč, bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 392/2010-238 ze dne 12. ledna 2011 se proto ve výroku ukládajícím stěžovatelce zaplatit České republice - Ministerstvu financí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 172 329,11 Kč ruší. Odůvodnění I. Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaného nákladového rozhodnutí. Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 4 C 173/2004 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem č. j. 4 C 173/2004-207 ze dne 4. května 2010 uložil České republice - Ministerstvu financí (dále též jen "žalovaná") povinnost zaplatit stěžovatelce částku 468 862 Kč s 21% úrokem z prodlení ode dne 13. 9. 1996 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 201 124,80 Kč (výrok I), co do povinnosti žalované zaplatit stěžovatelce částku 52 096 Kč s 21% úrokem z prodlení ode dne 13. 9. 1996 do zaplacení žalobu zamítnul (výrok II) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit České republice do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 7 na náhradě nákladů řízení za znalecký posudek částku 1 516,55 Kč (výrok III). K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 11 Co 392/2010-238 ze dne 12. ledna 2011 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu ohledně částky 339 284,50 Kč s přísl. zamítl a ohledně částky 129 557,50 Kč s 21% úrokem z prodlení ode dne 13. 9. 1996 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 172 329,11 Kč a oběma účastníkům řízení uložil zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 7 na náhradě nákladů řízení státu částku 7 584,75 Kč. II. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozsáhle cituje z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1877/10 ze dne 16. září 2010 (N 200/58 SbNU 779), přičemž dále odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. října 2008 (N 167/51 SbNU 65) a sp. zn. II. ÚS 1215/10 ze dne 9. prosince 2010 (N 246/59 SbNU 507) obsahující obdobné závěry jako nález citovaný. Dále stěžovatelka cituje též podstatnou část usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1401/10 ze dne 27. května 2010 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), kde je řešena obdobná problematika. Z uvedené judikatury Ústavního soudu podle stěžovatelky jednoznačně vyplývá, že v případě zastoupení státu advokátem v občanském soudním řízení je povinností soudu vždy zvážit a v rozhodnutí řádně zdůvodnit, proč soud považuje výdaje související se zastupováním státu advokátem v soudním řízení za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a proč tedy lze spravedlivě žádat po druhé straně, aby, s poukazem na § 142 občanského soudního řádu, takto vzniklé náklady státu hradila. Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 392/2010-238 ze dne 12. ledna 2011 je však podle stěžovatelky patrné, že Městský soud v Praze aspekty uvedené ve stěžovatelkou uváděné a citované judikatuře Ústavního soudu v projednávaném případě nevzal vůbec v úvahu, neboť výrok o nákladech řízení odůvodnil pouze odkazem na § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Otázkou, zda se skutečně jedná o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, se tedy vůbec nezabýval. Tím podle názoru stěžovatelky zatížil své rozhodnutí vadou, mající ústavněprávní rozměr, spočívající v porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. III. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení. Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu 11 Co JUDr. Helena Horáková. Podle vyjádření Městského soudu v Praze jsou důvody jeho rozhodnutí v odůvodnění jeho v záhlaví citovaného rozhodnutí, a proto nezbývá než na ně odkázat, aniž by bylo možno je blíže rozvádět nebo je doplňovat, neboť odůvodnění rozhodnutí má zásadně obsahovat vše, co bylo jeho podkladem. Městský soud v Praze navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta. Vyjádření Městského soudu v Praze bylo poskytnuto na vědomí a k případné replice stěžovatelce. Stěžovatelka Ústavnímu soudu repliku nezaslala. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření též žalované jako vedlejší účastnici řízení. Žalovaná ve svém vyjádření, zaslaném prostřednictvím právního zástupce JUDr. A. K., uvedla, že považuje ústavní stížností napadené rozhodnutí za zcela správné. Dále se žalovaná ve vyjádření podrobně vyjádřila k problematice přiznávání práva na náhradu nákladů řízení státu. Uvedla, že pro žalovanou (resp. pro organizační složku jednající jménem žalované) je jedním z hlavních důvodů pro využití právní pomoci poskytované advokátem důvod ekonomický. Právní zastoupení Ministerstva financí (dále jen "ministerstvo") je podle stěžovatelky sjednáno na principu paušální odměny, tj. při přihlédnutí k výši takové paušální odměny a počtu případů, které jsou advokátní kanceláři ministerstva předávány k zajištění právního zastoupení, je naprosto nepochybné, že náklady ministerstva vynaložené na paušální odměnu jsou nižší, než by byly mzdové náklady v případě, že by ministerstvo samo zaměstnávalo právníky zaměřené na spornou agendu, kteří by jej u soudů zastupovali. Po ekonomické stránce je tak pro ministerstvo zastoupení advokátem výhodnější, a ministerstvo tím naopak šetří výdaje státního rozpočtu. Stěžovatelka odůvodňuje svou ústavní stížnost mimo jiné tím, že ministerstvo disponuje dostatečným množstvím odborných zaměstnanců, a tak není důvod pro sjednání právního zastoupení advokátní kanceláři. Žalovaná však podotýká, že ministerstvo sice má zřízen legislativní odbor, nicméně předmětný odbor má jinou náplň práce a mezi jeho činnosti nepatří zastupování ministerstva před soudy. Žádný jiný právní odbor, který by měl na starosti zastupování ministerstva před soudy, zřízen nebyl, a rovněž nelze nutit jednotlivé zaměstnance, aby na základě pověření vystaveného ad hoc jednali za stát před soudy, a vystavovali se tak případné pracovněprávní odpovědnosti za výsledky řízení. Ministerstvo podle vyjádření žalované odborné pracovníky k zajišťování ochrany zájmů státu před soudy, tedy právníky, kteří by se zabývali spornou agendou, nezaměstnává. Zaměstnanci ministerstva mají ve své náplni práce agendu směřující k naplnění funkce ministerstva jako vrchnostenského orgánu a orgánu výkonu státní moci, státní regulace a legislativy. Tito zaměstnanci za svou činnost pobírají právními předpisy regulovanou mzdu a na výplatu této mzdy jsou poskytovány prostředky ze státního rozpočtu. Pokud by se věnovali místo své pravidelné práce soudním sporům, ministerstvu by, při předpokladu jejich plné vytíženosti, vznikl deficit v podobě jejich chybějícího pracovního výkonu. Je tedy na posouzení vedení ministerstva, jaké prostředky vynaloží na obranu svých právoplatných zájmů, zda finanční odměnu zaplacenou smluvnímu advokátu nebo pracovní dobu svého zaměstnance (jehož pracovní výpadek však není schopno z jemu přidělených personálních prostředků nahradit). Navíc nelze podle žalované opomenout, že v soudních řízeních jde ze strany ministerstva o hájení zájmu státu při ochraně jeho majetku, tedy nikoliv o činnost vrchnostenskou, k níž je personálně vybaveno, nýbrž o činnost, která bezprostředně nesouvisí s výkonem státní moci. Žalovaná je toho názoru, že z článku 37 odst. 2 a 3 Listiny vyplývá právo každého, tedy též státu a osob s právnickým vzděláním, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány