IV.ÚS 1146/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1146/22 ze dne 15. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou, sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2022 č. j. 7 Tdo 1212/2021-1046, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2021 č. j. 5 To 12/2021-974 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. října 2020 č. j. 20 T 131/2017-919, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 20 T 131/2017 byla na stěžovatele podána obžaloba pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl podle obžaloby dopustit, stručně řečeno, tak, že využil důvěry, nezkušenosti a nepříznivého psychického stavu poškozených manželů, kterým nabídl pomoc s vyřešením jejich tíživé ekonomické situace (dluh cca 400 000 Kč), v jejímž důsledku jim hrozila dražba bytu. Stěžovatel jim nabídl, že zajistí osobu, která si vezme úvěr, jímž by jejich dluh uhradil a tím zajistil výmaz zástavního práva věřitele z katastru nemovitostí, přičemž jejich byt bude následně na tři roky převeden do vlastnictví této osoby a oni budou této osobě splácet 5 300 Kč měsíčně. Následně nechal poškozenou podepsat prázdný příjmový doklad, kupní smlouvu, podle níž prodali svůj byt za 1 050 000 Kč I. D., a konečně i písemné uznání neexistujícího dluhu ve výši 490 000 Kč. Poškození nakonec neobdrželi nic z kupní ceny bytu, neboť těmito prostředky byly pouze uhrazeny jejich dluhy ve výši 400 000 Kč. 3. Rozsudkem okresního soudu ze dne 23. 4. 2018 sp. zn. 20 T 131/2017 byl stěžovatel zproštěn uvedené obžaloby podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Hlavním důvodem bylo použití pravidla in dubio pro reo. Výpověď poškozené nebyla podpořena žádnými dalšími důkazy a existovaly tak pochybnosti o stěžovatelově vině. 4. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 9. 2018 sp. zn. 5 To 239/2018 a věc byla vrácena okresnímu soudu k novému rozhodnutí. Krajský soud shledal, že okresní soud neprovedl dokazování náležitým způsobem a vydal rozhodnutí předčasné a nepřezkoumatelné. Okresnímu soudu bylo uloženo, aby vyžádal dědický spis (po zemřelém poškozeném) a ověřil si údajnou výši a případnou úhradu dluhů poškozených. 5. Okresní soud následně rozsudkem ze dne 11. 1. 2019 č. j. 20 T 131/2017-751 zprostil stěžovatele uvedené obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Po provedeném doplněném dokazování dospěl k závěru, že stěžovateli nebyl prokázán úmysl podvést poškozené. Tvrzení poškozené, že k převodu bytu mělo dojít pouze na tři roky (a následně ke zpětnému bezplatnému převodu na poškozené), žádný důkaz nepodporuje. Podle okresního soudu byla kupní smlouva (bez této podmínky) poškozenými podepsána a jejich podpisy ověřeny. Nepodařilo se prokázat, že by nevěděli, co podepsali. To, že by k ověření podpisů došlo způsobem, jaký popisuje poškozená, vyloučila zaměstnankyně pošty. Nebylo nijak prokázáno, že by poškozená podepsala prázdný příjmový doklad nebo že by neobdržela slíbené peníze. Naopak výpověď stěžovatele byla potvrzena listinnými důkazy. I kdyby snad bylo ústně ujednáno, že byt bude po třech letech převeden zpět na poškozené, šlo by o dohodu mezi poškozenými a I. D. a k jejímu dodržení nemohlo dojít z důvodu jeho úmrtí. Dědic po I. D. se snažil s poškozenou komunikovat, což se mu však nepodařilo a poškozená byt nadále užívá bez placení nájmu. Lze sice mít pochybnosti o protiprávní motivaci stěžovatele, avšak tu nepotvrzují žádné důkazy. Stěžovatele proto nelze odsoudit, neboť o jeho vině nelze mít jistotu ve smyslu závěrů nálezu ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 1501/16 (N 92/85 SbNU 571). V dané věci nebyl prokázán nejen stěžovatelův úmysl poškozené podvést, ale dokonce ani vznik jejich škody. Nelze vyloučit, že všechny listiny byly řádně a vědomě podepsány poškozenými. Z doplněného dokazování soud nic nového relevantního nezjistil. Dědicové po zemřelého D. nebyli s celou věcí nikterak seznámeni. Ani z dědického spisu po zemřelém poškozeném soud nezjistil, jakým způsobem byly hrazeny jeho dluhy. Stěžovatelovu obhajobu, že část jejich dluhů hradil on, se nepodařilo žádným důkazem vyvrátit. 6. Tento rozsudek zrušil krajský soud usnesením ze dne 5. 4. 2019 č. j. 5 To 85/2019-771 a věc vrátil okresnímu soudu k novému rozhodnutí. Okresní soud sice provedl důkazy, jak bylo nařízeno, avšak v napadeném rozsudku se nevypořádal se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí. Výrok rozsudku je v rozporu s jeho odůvodněním. Výsledky provedeného dokazování nejsou náležitě hodnoceny samy o sobě ani ve vzájemných souvislostech, neboť je hodnotí jednostranně ve prospěch stěžovatele a činí z nich nelogické závěry. Zprošťující důvod podle § 226 písm. b) trestního řádu, tedy že skutek není trestným činem, je nelogický, neboť neodpovídá ani obhajobě stěžovatele, ani odůvodnění napadeného rozsudku. Ve spise není žádný záznam, že by dluhy za poškozené hradil stěžovatel, naopak je v něm řada dokumentů, že je hradily jiné osoby. Okresní soud se musí vypořádat s tím, zda poškozenými podepsané listiny jsou důkazem o věrohodnosti stěžovatele anebo nástrojem použitým ke spáchání trestného činu. Zároveň je třeba osobu stěžovatele hodnotit rovněž ve vztahu k jeho trestní minulosti a ke skutečnosti, že odměnu za předmětnou transakci nevykázal ve svých příjmech a o její výši se vyjadřuje neurčitě. Postoj poškozené je podle krajského soudu neměnný a svědčí o jejím přesvědčení, že vlastnické právo k bytu pozbývá pouze na přechodnou dobu. Jde-li o rozpor mezi výpovědí poškozené a stěžovatele, zda stěžovatel poškozené navštěvoval v jejich bytě, nelze nevidět, že stěžovatel popisuje daný byt pouze stroze a nikterak podrobně. Výpovědi poškozené svědčí o tom, že zneužil její důvěry a přivedl ji do stavu, že mu sama pomáhala s úkony poškozujícími její majetková práva. Tyto skutečnosti musí okresní soud hodnotit a srovnat je s výsledky svědeckých výpovědí, podle nichž se poškozená nikdy nehodlala svého bydlení trvale vzdát. 7. Okresní soud rozsudkem ze dne 15. 5. 2019 č. j. 20 T 131/2017-783 zprostil stěžovatele obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu. Mimo zopakovaného odůvodnění uvedl, že poškozená neměla důvod chovat se jako někdo, kdo se trvale vzdává svého obydlí, neboť jí k opuštění bytu nikdo nenutil. Byt obývá nadále a dokonce ani nehradí nájem. Komplikace s užíváním bytu vznikly až v důsledku smrti I. D. 8. Rovněž třetí rozsudek okresního soudu krajský soud zrušil, a to usnesením ze dne 25. 9. 2019 č. j. 5 To 302/2019-831. Zároveň podle § 262 trestního řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Okresní soud sice provedl další důkazy, avšak hodnotil je nesprávným a nelogickým způsobem jako v dřívějších rozsudcích. Vůbec se nezabýval osobou stěžovatele z hlediska jeho solventnosti a trestní minulosti. Jako příklad nelogického hodnocení důkazů krajský soud uvedl, že na jednu stranu není stěžovatel schopen specifikovat, které z dluhů poškozených uhradil a na druhou stranu byl z dědického spisu zjištěn seznam věřitelů poškozených, kteří uvedli, kdo jim dluhy uhradil. Ke dni úmrtí poškozeného byly tyto dluhy ve výši 219 622,87 Kč, tedy necelé poloviny částky, kterou měl mít poškozený na úhradu dluhů poškozených k dispozici. Pro změnu rozhodujícího senátu okresního soudu se krajský soud rozhodl proto, že podobně chybným způsobem postupoval okresní soud opakovaně. 9. Okresní soud poté napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, neboť se dopustil shora popsaného