IV.ÚS 1147/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1147/20 ze dne 10. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) MUDr. Radka Bartoše, zastoupeného Mgr. Josefem Janíkem, advokátem, sídlem Riegrova 360/13, Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. ledna 2020 č. j. 8 Co 283/2019-144, a 2) Dana Bartoše, zastoupeného Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou, sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti výroku III. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. ledna 2020 č. j. 8 Co 283/2019-144, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel 1) se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel 2) se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení výroku III. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím podle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Oba stěžovatelé ústavní stížností napadají totožné rozhodnutí, a proto Ústavní soud obě věci spojil ke společnému řízení usnesením ze dne 5. 5. 2020 sp zn. IV. ÚS 1147/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 2. Z ústavních stížností, doručených písemností a zapůjčeného exekučního spisu soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana, Exekutorský úřad Praha 1 (dále jen "exekutor"), sp. zn. 099 EX 3068/17 se podává, že stěžovatel 1) je otcem stěžovatele 2). Stěžovatel 2) podal dne 18. 9. 2017 návrh na zahájení exekuce k vymožení dlužného výživného za období srpen 2017 a září 2017 v celkové výši 12 000 Kč a pro další běžné výživné ode dne 15. 10. 2017 ve výši 15 000 Kč měsíčně proti stěžovateli 1) podle rozsudku Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 5. 2017 č. j. 15 P 202/2016-401 (dále jen "exekuční titul"). Okresní soud uložil stěžovateli 1) mimo jiné výrokem II. exekučního titulu platit ode dne 1. 9. 2017 běžné výživné stěžovateli 2) ve výši 15 000 Kč měsíčně. Po té co okresní soud tento návrh dne 22. 9. 2017 usnesením č. j. 45 EXE 3360/2017-10 zamítl a Krajský soud v Ústí nad Labem, jako soud odvolací k odvolání oprávněného změnil toto usnesení okresního soudu dne 18. 10. 2017 usnesením č. j. 8 Co 298/2017-17 tak, že se návrh nezamítá, pověřil okresní soud dne 27. 11. 2017 pod č. j. 45 EXE 3360/2017-20 exekutora vedením exekuce na majetek povinného podle vykonatelného exekučního titulu. 3. Dne 22. 12. 2017 stěžovatel 1) navrhl zastavení exekuce. Podle jeho tvrzení nebyl exekuční titul vykonatelný, neboť dosud nenabyl právní moci. Není ani předběžně vykonatelný, neboť o předběžné vykonatelnosti okresní soud samostatně nerozhodl; předběžná vykonatelnost nenastává automaticky. Dne 13. 4. 2018 stěžovatel 1) znovu navrhl zastavení exekuce, neboť uvedený rozsudek jako exekuční titul byl zčásti změněn v odvolacím řízení, přičemž odvolací soud umožnil stěžovateli 1) hradit dlužné výživné ve splátkách. Běžné výživné již řádně platil, a není proto důvod pro další vedení exekuce. Dne 8. 4. 2019 na jednání před okresním soudem stěžovatel 1) prohlášením do protokolu přednesl další návrh na zastavení exekuce, z důvodu, že řádně platí běžné výživné. 4. Okresní soud usnesením ze dne 19. 9. 2019 č. j. 45 EXE 3360/2017-128 (ve znění následného opravného usnesení) zamítl návrhy stěžovatele 1) ze dne 22. 12. 2017 (výrok I.) a ze dne 8. 4. 2019 (výrok II.) Okresní soud uvedl, že bylo-li v exekučním titulu uvedeno, že stěžovatel 1) je povinen platit běžné výživné každý 15. den v měsíci předem počínaje dnem 1. 9. 2017, měl povinnost je platit ode dne 15. 8. 2017. Určení předběžné vykonatelnosti považoval za dostatečné uvedením data 1. 9. 2019 ve výroku exekučního titulu. Z dalších důvodů nezastavil exekuci pro běžné výživné, neboť přestože bylo vymoženo dlužné výživné, nebyly dosud vymoženy náklady exekuce. 5. K odvolání stěžovatele 1) Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") výrokem I. svého v záhlaví uvedeného rozhodnutí potvrdil výrok I. uvedeného usnesení okresního soudu a jeho výrok II. změnil tak, že se exekuce zastavuje. Výrokem II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajský soud uložil stěžovateli 1) zaplatit exekutorovi částku 34 848,96 Kč jako náhradu nákladů exekuce a jeho výrokem III. určil, že stěžovatel 1) ani stěžovatel 2) nemají právo na náhradu nákladů exekučního řízení a odvolacího řízení. K výroku I. krajský soud uvedl, že dosud nevymožené náklady exekuce exekutora nemohou být důvodem pro zamítnutí žádosti o zastavení exekuce, neboť zaměstnavatel deponoval částku ve výši 168 672 Kč jako srážky ze mzdy stěžovatele 1). Z této částky proto mohou být náklady exekuce exekutora uspokojeny. O nákladech exekuce soudního exekutora (výrok II.) rozhodl krajský soud podle § 5 odst. 1 a § 6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční tarif"), přičemž jako základ pro určení odměny stanovil shora uvedenou deponovanou částku. K nákladům exekuce stěžovatele 1) a stěžovatele 2) [výrok III.] krajský soud uvedl, že rozhodoval striktně podle vyrovnaného poměru úspěchu a neúspěchu; první návrh na zastavení exekuce byl zamítnut, druhému bylo vyhověno. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatel 1) v ústavní stížnosti zaprvé brojí proti tomu, že okresní soud nařídil exekuci na základě rozhodnutí, které nebylo vykonatelné, a to ani předběžně. Podle stěžovatele 1) exekučnímu titulu chybělo poučení o předběžné vykonatelnosti, přičemž podle bodu 17 nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 1928/11 (N 181/71 SbNU 185) je podstatné, aby byl povinný [stěžovatel 1)] informován o předběžné vykonatelnosti, což se v jeho věci nestalo. Zadruhé stěžovatel 1) nesouhlasí s výrokem II. napadeného rozhodnutí, neboť krajský soud měl nesprávně určit základ pro určení odměny exekutora podle deponované částky (§ 5 odst. 1 exekučního tarifu), přestože v jeho věci šlo o opakující se plnění (§ 5 odst. 4 exekučního tarifu). Exekutorovi tak ve skutečnosti náleží nižší odměna. Výši skutečně vymoženého plnění stěžovatel 1) dokládá tím, že mu z deponované částky 168 672 Kč zaslala Česká správa sociálního zabezpečení zpět 101 462 Kč jako vrácené deponované srážky. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2373/14 (N 101/77 SbNU 503) a ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 998/09 (N 152/53 SbNU 849). 7. Stěžovatel 2) ve své ústavní stížnosti brojí toliko proti výroku III. napadeného rozhodnutí, neboť podle něj krajský soud nesprávně posoudil poměr úspěchu a neúspěchu účastníků soudního řízení při rozhodování o nákladech exekučního řízení a řízení před soudem. Podle stěžovatele 2) není v tomto směru napadené rozhodnutí v souladu se spisem, není dostatečně odůvodněné, nadto měl krajský soud podle nálezu ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2740/08 (N 219/55 SbNU 59) primárně hodnotit důvody, pro něž k zastavení exekuce došlo. III. Vyjádření účastníků řízení 8. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnosti k vyjádření účastníkům řízení. 9. Krajský soud co do všech výroků odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, přičemž uvedl, že rozhodnutí o nákladech řízení "odpovídá spravedlivému uspořádání vztahu účastníků". Zdůraznil, že exekuce byla zastavena z důvodu podle § 290 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), k opakovanému návrhu stěžovatele 1). 10. Stěžovatel 1) k ústavní stížnosti stěžovatele 2) zdůraznil, že pro vedení exekuce nebyl nikdy důvod a sám neměl prostředek, jak se domoci jejího zastavení bez souhlasu stěžovatele 2). Byl to právě stěžovatel 2), kdo "vedl" neoprávněnou exekuci více než dva roky. Stěžovatel 1) uvádí, že při hodnocení okamžiku vykonatelnosti exekučního titulu vycházel z toho, co mu sdělil jeho tehdejší právní zástupce. Dále stěžovatel 1) poukázal na neústavní rozměr ústavní stížnosti stěžovatele 2), jde-li o náklady řízení, nadto v tzv. bagatelní částce. 11. Stěžovatel 2) se k ústavní stížnosti stěžovatele 1) vyjádřil tak, že představuje pouhou polemiku s věcnými závěry krajského soudu a neobsahuje ústavněprávní argumentaci. Nadto stěžovatel 1) na shora uvedený